Věra Opatřilová žije svůj život na plný plyn

Boskovická rodačka Věra Opatřilová je známá všem příznivcům kultury i sportu, a to nejen v Boskovicích. Její výrazná osobnost se zapsala do řady nadregionálních aktivit. Tato vitální, energická, schopná žena s mimořádným smyslem pro humor na dlouhá léta spojila svůj profesní život s boskovickou kulturou a celoživotním koníčkem se jí stal sport. Přitom se dokáže postarat o svou docela početnou rodinu, ale jak sama přiznává, manžel i dvě starší děti jsou jí velkou oporou, zapojuje se i nejmladší dcera, která studuje na střední škole.

Věro, Váš život je naplněn tolika aktivitami. Kromě rodiny a přátel máte především dvě už zmiňované lásky, kulturu a sport, zkusme se vrátit do minulosti a přiblížit začátky.
Vztah ke kultuře jsem zcela jistě zdědila po své mamince, která byla po celý život - a stále je - velkou milovnicí hudby, divadla a především literatury, neboť pracovala jako knihovnice v ZK Minerva, no a tatínek byl velikým a nadšeným sportovcem, myslím že na Miroslava Navrátila příznivci fotbalu, dnes už bohužel jen pamětníci, vzpomínají dosud. Musím přiznat, že v raném mládí mezi mými zájmy sport hrál velmi důležitou roli a po absolutoriu strojní průmyslové školy v Brně jsem velmi toužila pokračovat ve studiu na vysoké škole. Bohužel kádrový profil mého otce neodpovídal požadavkům tehdejší doby, a tak se můj sen – stát se učitelkou matematiky a tělocviku nesplnil.

Vaše cesta ke kultuře coby profesi nebyla přímočará, vystřídala jsi několik zaměstnání, ale tuším, že tím rozhodujícím můstkem byla Tvoje práce ve folklórním souboru Velen.
Ano, tam jsem mohla uplatnit své pohybové i kulturní zájmy jako tanečnice a posléze jsem se stala organizační vedoucí tohoto souboru. Pak už vedla cesta skutečně k profesionální kulturní dráze, neboť jsem se stala referentkou tehdejšího Sdruženého klubu pracujících, kde jsem pod náročným vedením Dušana Sušila proslulého perfekcionalisty, aktivního muzikanta, odborníka v kultuře i moderních technických vymožeností, které v té době začínaly, získala cenné zkušenosti. Nemohu nevzpomenout na své dvě milé kolegyně, bohužel již zesnulé, Soňu Šmerdovou a Jiřinu Hilburgerovou, na které jsem se vždy mohla jakožto zástupkyně vedoucího plně spolehnout. Mou hlavní pracovní náplní byla starost o ZUČ (pro ty, kteří tyto doby již nezažili, jednalo se o zájmovou uměleckou činnost) a musím upřímně přiznat, že objem práce a zájem lidí o umělecké či třeba vzdělávací aktivity byl v této době skutečně až neuvěřitelně značný. Vůbec si netroufám vyjmenovat všechny aktivity tehdejšího SKP, některé ve své tradici pokračují dodnes, i když samozřejmě v jiných podmínkách. Tak za všechny alespoň ochotnické divadlo, PS Janáček, Filmový klub, řada především hudebních souborů nejrůznějších žánrů zanikla, ale v tomto směru vznikají stále nová uskupení. Snad bych ještě ráda připomněla dlouholetou tradici Dřevěné píšťalky, kdy podle metody profesora Václava Žilky díky Martě Svobodové a Leontýně Koryčánkové se děti předškolního věku učily velmi přitažlivou formou základům hry na zobcovou flétnu. V té době Boskovice získaly také skvělou pověst díky doktoru Bránskému, který za vydatné podpory pánů Sušila a Vodáka připravoval v často náročných podmínkách nesmírně kvalitní výstavy na galerii SKP.

Po roce 1989 se ovšem situace změnila, jak se nové poměry promítly v profesním životě?
Byla to velmi hektická doba, kdy se měnilo personální složení, řešily se majetkoprávní záležitosti, SKP jako organizace zanikl a budovu sokolovny, kde měl své sídlo, získalo jako svůj majetek Město Boskovice. Pro mě osobně se tak moc nezměnilo, ve výběrovém řízení mě tehdy komise v čele s nově jmenovanou vedoucí Městského kulturního střediska opět pověřila mou původní prací, kterou jsem vykonávala do nástupu na mateřskou dovolenou. V roce 1999 nastal v oblasti boskovické kultury další zvrat, vznikla nová organizace KZMB, která soustředila do jednoho celku kulturní středisko, městská kina, knihovnu, nově bylo přičleněno informační středisko, budova sokolovny byla navrácena TJ Sokol Boskovice. Díky rekonstrukci Katolického domu a především pak zámeckého skleníku získala Kulturní zařízení města Boskovice důstojné, byť ne zcela ideální prostory pro svou činnost. Má pracovní náplň se po odchodu kolegyně na mateřskou dovolenou změnila, stala jsem se dramaturgyní pro tzv. dováženou kulturu a tuto práci jsem vykonávala s velkou radostí a láskou. Hovořím již v minulém čase, protože zanedlouho nastane čas, kdy odejdu, jak se dříve s oblibou tvrdívalo na „zasloužený odpočinek“.

Všem, kdo Vás znají, je zcela zřejmé, že odpočívat nebudete, ale ještě se vraťme k působení v KZMB. Co Vás tam obohatilo, na co budete vzpomínat?
Tak samozřejmě jsem se snažila dodržet tradiční kulturní aktivity, jako bylo divadelní předplatné či Kruh přátel hudby, v té době vcelku skomírající, ale zavedla jsem i novinky, jako například zájezdové divadelní předplatné do brněnských divadel, s úspěchem se setkalo dětské divadelní předplatné a na základě dobrého nápadu mé kolegyně již několik let je pro děti realizován letní cyklus, tzv.Boskovický pohádkový hřebínek, který po celou dobu prázdnin jedenkrát týdně nabízí na zámeckém nádvoří pohádková představení pro nejmenší diváky. Za velmi prestižní záležitost pak považuji pořádání velkých letních výstav českých renomovaných výtvarných umělců, kde úzce spolupracuji zejména s kurátorem těchto výstav, profesorem Miroslavem Novotným a mohu říci,že k návštěvám těchto výstav se sjíždějí milovníci výtvarného umění prakticky z celé naší republiky. Jako novinku pro milovníky hudebních pořadů spíše komorního, či meditativního charakteru jsem zavedla cyklus s názvem Tichá alternativa, nejde samozřejmě o masově navštěvované pořady, ale svůj stabilní okruh zájemců si našel. Nemohu opomenout tradici Vánočních trhů, které jsem sice převzala jako již zavedenou akci, ale snažila jsem se, pochopitelně ve spolupráci se svými kolegy i dalšími spolupořadateli hledat další inovace, své místo si velmi úspěšně vydobyly Husí slavnosti, na kterých při vší skromnosti mám nemalý podíl, snad bych ještě mohla zmínit, že svou lásku k tanci jsem mohla realizovat pořádáním kurzů tance a společenského chování. K tradicím našeho zařízení patří také ples či Novoroční koncert, to jsou řekla bych v tom nejlepším slova smyslu noblesní akce, na kterých se podílí rovněž Město Boskovice. No, a k akcím tohoto typu samozřejmě patří již dlouhodobě festival 13 moravských měst Concentus Moraviae. Tak abych to uzavřela, radost mi způsobila každá akce, která se návštěvníkům líbila, snad jsem do dramaturgie KZMB něco nového přinesla a vzpomínat budu především na tu spoustu úžasných lidí, ať už umělců či návštěvníků, které jsem měla možnost poznat. S mnohými jsem navázala přátelské kontakty a pokud jsem svou prací přinášela lidem radost, tak za to jsem vděčná a to je asi mou největší odměnou.

Věro, alespoň v krátkosti, několikrát jste zmiňovala svůj kladný vztah k sportu, Vaše jméno a TJ Rytmus patří neodmyslitelně k sobě...
Sport je naprosto přirozenou součástí mého života. Své dětství jsem prožila v Července na koupališti s paní Boháčkovou, či na fotbalovém stadióně s tatínkem, následovala gymnastika s profesorkou Bekovou, aktivně jsem se věnovala také atletice, volejbalu, plavání, stála jsem u zrodu TJ Rytmus. Kromě toho, že jsem jeho předsedkyní, pracuji aktivně jako cvičitelka. Od roku 1994 vedu kurz plavání pro batolata, v loňském roce jsem absolvovala kurz cvičení pilates a své zkušenosti předávám dál.

Takže otázka na závěr, jaký bude ten „zasloužený odpočinek“?
V prvé řadě se rozhodně budu více věnovat rodině, potřebují mne všechny tři děti, manžel, vnouček Jakoubek, na cestě je už další vnouče. Ráda se o svůj čas podělím s přáteli, ovšem ani kultura, ani sport nezůstanou stranou. Kulturu už si budu vychutnávat spíše jako návštěvník, jako cvičitelka budu zcela určitě, pokud mi to zdraví dovolí, působit i nadále. A je zde ještě spousta nádherných věcí, na které se moc těším. Vycházky do přírody, houbaření, cyklistyka, běžky, samozřejmě knížky... No, a má nejmladší dcera se postarala o dalšího člena rodiny, už od dětství je zamilovaná do koní, jezdí parkurové závody a splnil se jí před nedávnem velký sen – má svého vlastního koně. Takže můj Vámi tolik zdůrazňovaný zasloužilý odpočinek bude obnášet kromě jiného i starost o naši kobylku, takže kydání hnoje, podestýlka, veterinář, krmení, doprovod dcery na závody a podobně. Ale to všechno je součástí mého, dá se říci, vskutku bohatého života, nevylučuji ani univerzitu třetího věku….Kdo ví?

Za rozhovor děkuje Helena Janíková.