Veleváženým zastupitelům města Boskovic a jeho občanům!

Ahoj lidi. Nejprve bych se vám chtěl představit. Jsem les. Ano, obyčejný jehličnatý les se smrky, borovicemi, občas nějakou břízkou, keříkem, mechem, borůvčím, srnkami, zajíci, ptáky… Pod korunami stromů ale uchovávám velké bohatství. Stojím tu od nepaměti, vaši předkové si ke mně chodili pro dříví, abych jim pomohl se ohřát, ale vždy si vzali jen tolik, kolik potřebovali a moc mě neponičili, protože věděli, že mě budou za rok potřebovat znovu. Chodili si ke mně sbírat moje plody, borůvky, maliny, ostružiny, hříbky, babky, václavky… Ale nechodili za mnou jen proto, abych jim dal něco ze svého bohatství, chodili za mnou na procházky, odpočívat a já je za to nabíjel energií. Jak tak na vás koukám, tak se toho moc za ta léta nezměnilo. Pořád za mnou chodíte, dříví na topení už sice tolik nepotřebujete, ale děti tu stále skotačí, maminky sbírají borůvky, vy nejstarší si za mnou někteří chodíte i povídat. Tiše vám naslouchám a vítr ve větvích vám dává znamení, že slyším, ale nikomu nic nevyzradím. I stromy mají uši, to jste nevěděli?
Jednou se ale něco změnilo. V mém dlouhém životě to není tak dlouho, co se do mě zakously bagry a udělaly ve mně díru. Věděl jsem proč, stále vás přibývalo, museli jste stavět domy, tak jsem vám posloužil i jinak, než jsem byl zvyklý. Rozuměl jsem tomu, ale byl jsem moc rád, že jste toho brzy nechali a já mohl tu mou pískovou jizvu pomalu začít zacelovat. Dokonce jsem přivítal, když lidé, spříznění s lesem a životem v něm, začali v té mé jizvě stavět dřevěné sruby, hrát si na opravdové indiány a bandity z dalekého západu a dokonce tím bavit i ostatní lidi. Co já se kolikrát nasmál, až se kmeny ohýbaly! Bylo mi příjemné, když část mého já mohla lidem dělat radost v souladu s mým přesvědčením, životem souznícím s přírodou. V té mé jámě pískové, co jste mi tu kdysi udělali, bych už toho stejně moc užitečnějšího nedokázal.
Čas však běžel a vás začalo chodit čím dál víc. Mám vás rád, jsem tu pro vaše potěšení, tak jsem vás nechal být, i když jste celou tu moji jizvu zabrali, však je mně ještě velký kus, říkal jsem si, který dokáže vám, lidem, kteří si na indiány hrát nechcete, poskytnout potřebný klid, pohodu, relaxaci a nabídnout něco k mlsání nebo k usmažení pravé houbové smaženice.
Lidi, začal jsem se ale bát. Jak já se vám bojím! Lípy vedoucí od města mi nedávno pošeptaly, že už je vám málo to, co jsem vám dal, že chcete víc a víc, a už vám nestačí jen ta vykotlaná jáma, ale že chcete mnohem, mnohem víc. Já už se vám nelíbím? Nikomu jsem tu nepřekážel i hradní pánové, dokud ještě žili, sledovali mě po staletí z cimbuří a chodívali ke mně s úctou a potěšením. Co jsem vám udělal, že mě chcete prodat cizím lidem? Vy už ke mně nechcete chodit odpočívat, vy už ke mně nechcete chodit na procházky, dýchat čistý vzduch, vy už u mě nechcete sbírat ostružiny, maliny, jahody nebo hříbky? Proč mě chtějí ti cizí lidé oplotit a vybírat od Vás desátek, abyste se ke mně dostali? Proč chcete dovolit, abych už nebyl tím lesem, jakým mě znáte a jakým mě znali vaši dávní a dávní předkové? Proč dovolíte, aby ze mě byla atrakce a místo živých srnek, zajíců či bažantů ve mně řvali umělé napodobeniny příšer, na které si už zdaleka nepamatují ani moji nejstarší pradědečkové? Jsem přeci hlavně váš les, les lidí z Boskovic, jsem tu a chci tu být hlavně pro vaše potěšení, ne aby na mně vydělávalo několik lidí, které ani neznám. Vy je znáte? Lípy mi navíc šuškaly, že je jim kousek ze mě málo, že budou chtít víc a víc a za nějaké peníze si mě můžou koupit. Co to je ty peníze? Proč mě za ně chcete vyměnit? Jsou ty peníze něco víc než já? A když mě vyměníte za ty peníze, dostanete z nich každý něco? Kolik kdo z Vás za mě těch peněz dostane? NIC? Nikdo skoro nic? Lidi, tak potom tomu nerozumím už vůbec - proč mě vlastně chcete prodat?
Mám vás ale rád, slyšel jsem, že jste se za mě někteří postavili, že mě nedáte. A prý je Vás hodně, prý tolik, co nikdo ani ve snu nečekal. Děkuju, děkuju všem, co se za mě chcete bít, nedejte se, já to vám, vašim dětem, vnučkám a vnukům oplatím. A prosím vás, ještě jsem od švitořivé sýkory zaslechl, že se chystá faul na ty, co se za mě postavili. To se mezi vámi smí, faulovat lidi, kteří mě nechtějí prodat a chtějí abych zůstal tím čím jsem po staletí? A proč? To se u vás pořád nesmí říci nahlas, co si myslíte? Měl jsem za to, že to už několik let zase můžete, že jste se s těmi, co vám to zakazovali, již dávno před dvaceti roky vypořádali? Ne? Tak to mě neprodávejte, ať mi to můžete všechno potají bez obav šuškat i nadále. A lidi, co je to vlastně ta vaše Listina základních práv a svobod? To je jenom další zbytečný cár papíru, co jste vyrobili z mých kamarádů stromů?
Chci vás poprosit o jedno, lidé dobří, boskovičtí – zamyslete se, prosím, nad mými otázkami a nad tím, v jakém prostředí chcete dál žít a proč. Děkuju!

S úctou
Les Doubravský