Válka a osvobození ve městě Boskovice aneb Ze vzpomínek odbojáře Karla Klemsy

V dějinách lidstva snad neexistují hrůznější momenty, než když lidé se zatemněnou myslí, zpracovaní a zmanipulovaní zrůdnými ideologiemi o „novém a správném“ uspořádání světa, zaslepení touhou po moci, zisku a ovládání druhých obětovali své síly a životy tomu, aby jim implantovaná chorobná poselství realizovali přesně podle vůle svých vůdců... Přesvědčeni o správnosti takového počínání šáhli po zbrani a bez projevu sebemenší lítosti neváhali jít a zabíjet své bratry a sestry z jiných zemí... Již několikrát se tyto zlovolné snahy zvrhly v celostvětová válečná jatka. A dodnes najdeme na zeměkouli řadu míst, kde válečné konflikty probíhají nebo kdykoliv hrozí jejich vypuknutí...
Právě v těchto dnech si připomínáme výročí konce druhé světové války. Také lidé z Boskovicka se nebáli s nasazením vlastního života postavit fašistickému režimu. Řada z nich přišla o život. A ti, kteří tuto dobu přežili do dnešních dnů, nechtějí, aby se na tyto události nikdy zapomnělo. Je nesmírně důležité, aby památka na zabité zůstala správná a nebyla zlehčovaná... Celé období kolem druhé světové války si můžete na stránkách našeho týdeníku přiblížit díky laskavé ochotě třiadevádesátiletého Karla Klemsy z Boskovic, který se podělil o svůj příběh.

V roce 1920 začal Karel Klemsa navštěvovat základní školu. Jako každé prvorepublikové dítko vyrůstal v době plné nadšení z osvobození. „Lidé, kteří nás vychovávali, zažili ještě staré Rakousko-Uhersko, kdežto my jsme se probudili takřka do jiného světa, do svobody. Ve stejném roce vyšel malý školský zákon, my jsme tehdy měli ve Valchově dvojtřídku, a podle zákona ti malí chodili do školy dopoledne, my starší odpoledne. Škola žila tím, že byly překonány válečné útrapy, radost z míru byla všude. Všichni nám říkali, že válka se už nesmí vrátit. Reagovala na to celá řada takzvaných legionářských spisovatelů jako byl Kopta, Medek a zejména František Langr. To všechno jsme si četli, znali jsme to, žili tím,“ vrátil se do téměř bezstarostného dětství dnes třiadevadesátiletý Karel Klemsa.
Po složení maturity v roce 1935 začal Karel Klemsa působit jako praktikant na obecné škole. „Maturita nestačila pro stálé ustanovení. Až po dvou letech praxe se dělala zkouška učitelské způsobilosti. Ta byla tak důležitá, že jsem dostal rok odklad od vojny,“ přiblížil bývalý kantor s tím, že po třech měsících v Boskovicích zastupoval za rodící učitelku ve Valchově. Za další tři měsíce nastoupil na obecnou školu v Němčicích. „V Němčicích to byl můj šťastný rok, protože tam mě inspekce vynesla, i když mě vlastně bez přípravy takřka přepadli. Líbily se jim mé metody a jak jsem s dětmi pracoval,“ zmínil slibné kantorské začátky Klemsa.
1. října 1937 nastoupil ve třiadvaceti letech Karel Klemsa na vojnu do Olomouce. O rok později už byla situace značně napjatá. „Předčasně nás pustili ze školy a odeslali nás k útvarům. Já se dostal do Brna k Cyklopraporu 6. Byla to dosti pohyblivá jednotka, například když umřel významný voják, tak jsme měli stráž v krematoriu, nebo hlídali různá místa, jako byl sborovský tábor,“ zmínil pamětník své působení v Brně. V Brně také prožil mnichovskou zradu a velkou stávku německých fašistů.
Právě v této době sehrálo zásadní roli poselství legionářů z první světové války. „Například Langerova Jízdní hlídka znamenala pro národní sebevědomí velmi mnoho. Dělal jsem v Brně instruktora sborovského závodu branné zdatnosti mládeže. Tehdy to hráli. Už jsem tu hru znal, hrála se i dřív u nás v Boskovicích se známými lidmi a legionáři, kteří to období skutečně prožívali. Hrál tam i ředitel z mé měšťanské školy, to byla úžasná věc, viděl jsem, jak to působí na ty kluky, to bylo opravdu silné,“ připomněl velkou motivaci Klemsa.
I přes nejistotu a nebezpečí tehdy neměl nikdo strach. „Já když jsem dělal vojenskou přísahu, tak jsem byl rád, že mám flintu a že když bude potřeba, budeme se bránit, to byla všeobecná snaha. To bylo prostě normální. Tehdy byly veliké oslavy Hanáckého pluku, to si pamatuju dodneška. Zpívali jsme „ať zuří živlové i vrahů tíseň, svou Slovan věčně zpívat bude píseň“, taková byla nálada ve společnosti.“
Všechno nadšení však s příchodem Mnichova 1938 zhaslo. „Časem se to pohřbilo, protože jsme byli zrazeni. Spojenecká smlouva přestala platit. Byli jsme sami a jediné, co nám zbylo byla orientace na východ k Sovětskému svazu. V té době už bylo jasné, že se něco stane. Byl jsem v Brně u roty těžkých kulometů. Kromě přímé obsluhy – střelců a nabíječů, tam byl i další personál, co vozil zásoby a munici. To byli většinou Němci z pohraničí. A právě ti v Brně udělali velikou stávku. Bouřili se, bylo to nahráno, aby dělali neplechu, že k něčemu dojde,“ popsal Karel Klemsa první napjaté momenty s tím, že záhy následovala mobilizace. Klemsova rota byla rozdělena na dvě části. Boskovický kantor se s dalšími stěhoval pomáhat do Slavkova, zbytek roty odešel na jižní Moravu do pohraničí.
Celou válku prožil Karel Klemsa na území republiky. Prodělal kompletní obranu jižní Moravy a v rámci připrav na boj se svou jednotkou cvičně projížděl a obsazoval vesnice pod Brnem. „Bylo to jenom cvičení. Připravovali jsme se na obsazení, protože se počítalo s ústupem až na Českomoravskou vysočinu. Počítalo se, že Čechy by byly ztracené. Hlavní nápor se očekával právě na jižní Moravě z obsazeného Rakouska. Zatímco na severní Moravě bylo postavené opevnění, tady nebylo nic. Proto bylo jasné, že ten útok by šel odtud a proto také hlavní část našeho praporu byla na jižní Moravě,“ vylíčil situaci dlouholetý člen Svazu bojovníků za svobodu, který byl poté vybrán do Prahy, aby velil četě nováčků v nově založeném cyklopraporu.