Válka a osvobození ve městě Boskovice: Ze vzpomínek odbojáře Karla Klemsy

Právě v těchto dnech si připomínáme výročí konce druhé světové války. Také lidé z Boskovicka se nebáli s nasazením vlastního života postavit fašistickému režimu. Riskovali a řada z nich přišla i o život. Ti, kteří tuto dobu přežili do dnešních dnů, nechtějí, aby se na tyto události nikdy zapomnělo. Je nesmírně důležité, aby památka na zabité zůstala správná a nebyla zlehčovaná... Celé období kolem druhé světové války si můžete na stránkách našeho týdeníku přiblížit díky laskavé ochotě třiadevadesátiletého Karla Klemsy z Boskovic, který se s námi podělil o svůj příběh.
Osud tomu chtěl, aby právě toto svědectví bylo posledním, které odbojář Karel Klemsa učinil. Jen několik dní po uskutečnění tohoto rozhovoru Karel Klemsa odešel z tohoto světa.

...pokračování z minulého čísla

V roce 1939 přišli do republiky Němci. „To jsem byl v Praze. Zažil jsem tam pálení důležitých spisů a dokumentů. Když první němečtí vojáci přišli do kasáren, ještě mě tehdy uctivě zdravili. Byli jsme ale celou dobu v kasárnách, ven jsme se nedostali, takže jsme moc nevěděli, co se tam děje,“ zmínil pamětník první kontakty s okupantskými vojsky.
Poté, co byl Karel Klemsa koncem března 1939 propuštěn z vojny, nastoupil jako učitel na dívčí obecné škole v Boskovicích. „To mně změnilo celý rytmus mého dosavadního kantorského života. Ne že by mě dříve žáci nějak zlobili, ale s děvčaty to najednou byla taková pohoda. Rok jsem bydlel v Boskovicích, pak se sestra přestěhovala do Valchova a já šel za ní.“
Do Valchova chodil Klemsa denně pěšky. „Jak jsem tak chodil, sešel jsem se jednou s Valchovákem, nějaký Fiala to byl, dobře jsem ho znal. A on mi tehdy řekl: ´A co ty? Ty bys taky mohl něco dělat.´ Já jsem se zeptal, co bych jako měl dělat. On mi povídá: ´Podívej, k nám chodí na besedy Karel Boháčků z Boskovic, tak přijdi k nám. Já jsem krejčí, takže kdyby něco, chodíš si ke mně spravovat šaty,´ povídal mi. To byla veliká výhoda, že jsme se takto domluvili. Uklidnilo mě to, hlavně kdyby došlo k zatýkání,“ popsal riskantní rozhodnutí Klemsa, který ilegální schůzky tajné boskovické odbojové skupiny Za svobodu začal navštěvovat pravidelně.
Skupina se zaměřovala převážně na šíření tehdy nedostupných informací a letáků. Vše bylo protizákonné, riskantní. „Nejdůležitější byly informace, o ty byla velká nouze. Skupinu ideově vedl Karel Boháček, který měl informace od komunistického odboje z Boskovic. Pracovali už dříve a ještě než jsem se s nimi začal setkávat, domluvila se skupina společně s mladými komunisty a 20. září 1941 před půlnocí přepadla v Letovicích Hotel Lamplota (pozn.dnešní Hotel Koupaliště), který Němci zabrali jako dětský domov Hitlerovy mládeže. Položili tam nálož, nikomu se nic nestalo. Němci po tom hned šli, hledali původce,“ popsal Klemsa.
Už za dva dny vydal Okresní úřad v Boskovicích vyhlášku, která za dopadení pachatele slibovala odměnu celých dvacet tisíc korun. Každý kdo by byl jakkoliv ve styku s pachateli nebo jim dokonce pomáhal, se vystavoval velkému nebezpečí. „Skupinu objevili nacisté až za dva roky, ale to potom zatkli a popravili skoro všechny.“
U Fialů ve Valchově se do té doby odbojáři setkávali přes hrozící nebezpečí. Povídali a dávali si společnou naději. Klemsa měl kolem sebe na vesnici divadelní ochotníky a také sportovce. „Všichni byli velmi dobře informovaní o tom, co se dělo. Já jsem letáky neroznášel, důležité bylo to těm lidem říct. Na svém rádiu jsem slyšel informace, které nikdo neměl. Samozřejmě problémy hrozily, kdykoliv to mohl někdo oznámit.“
V roce 1943 se Karel Klemsa oženil a přestěhoval do Boskovic. Když přišel německý hejtman, potřebovali na okresním úřadě, který byl tehdy v Boskovicích, pracovníka na školský odbor. „Přišli na to, že bych jim mohl pomáhat. Po třech měsících ve Žďárné jsem tedy šel na úřad, který se rozrostl i na Zelenou školu. Tam jsem vlastně prožil celý zbytek války i její konec. Na úřadě jsem byl ve styku s tím, co se děje, navíc, měl jsem švagra, který byl výborný radioamatér. Když Němci zabavili lidem rádia, já jsem se díky němu na sluchátka dověděl všechno, co bylo potřeba,“ nebál se Klemsa s tím, že v případě potíží by na svou obhajobu použil mazanou taktiku, kterou by vše zamaskoval. „Používali ji i gestapáci, ale vlastně i všechny totalitní režimy. Řekl bych, že je přece potřeba znát své nepřátele,“ usmál se Klemsa.
Při osvobození měl pan Karel, jak říkával, trable. „S jednoroční dcerkou šla manželka zrovna k doktorovi, co byl blízko nemocenské pojišťovny. Nebyla doma a zrovna došlo na bombardování Boskovic. Měl jsem strach,“ přiznal.
I když Němci dávno utekli, bombardovaly Boskovice při osvobozování nakonec osvoboditelské sovětské letouny. Vše se událo značně kuriózním způsobem. „Tam na rohu byl výprodej. Lidi se tam shlukli, možná byla i nějaká třenice, když se snažili získat zásoby. A letci si mysleli, že se tam něco děje, tak tam shodili bomby. Večer 9. května jsme už slavili příchod Rudé armády,“ zavzpomínal na okamžiky štěstí.

...pokračování příště

Životopis:
Karel Klemsa se narodil 4. ledna 1914 ve Valchově v rodině mlynářského pomocníka. Ve svém životě si zahrál snad všechny role, a to nejen na divadelních prknech, které tak miloval. I když si jeho maminka přála, aby se stal knězem, pro tuto roli nebylo v jeho životě místo. Nejraději ze všeho byl učitelem, pracoval také na úřadě, a poté, co byl v roce 1971 suspendován z místa ředitele Střední pedagogické školy v Boskovicích, se nebál ani manuální práce v autoopravně, kde zůstal už jako penzista celých patnáct let. Podporou mu byla vždy manželka s dětmi, se svou dcerou žil až do konce života. Denně četl knihy, sledoval dění doma i ve světě. Byl vášnivým zahradníkem a staral se o slepice. Ještě den před posledním novinářským rozhovorem řezal vitální třiadevadesátník dřevo na své cirkulárce. Karel Klemsa patřil k nejstarším členům sociální demokracie a až do konce života aktivně pracoval v boskovickém Svazu bojovníků za svobodu.