V Černé Hoře mi to připomíná moje rodiště

Cyklista Jozef Regec říká, že v Černé Hoře mu nejvíce chybí Tatry
Vyhrál první etapu závodu míru v roce 1986 v Kyjevě. Přestože v tomto osudovém roce vybouchla atomová elektrárna v Černobylu a cyklisté závodili v nebezpečných podmínkách, Jozef Regec na svůj triumf na Ukrajině vzpomíná rád. Myslí si, že to byl odrazový můstek jeho pohádkové kariéry cyklisty. Následovalo vítězství další etapy tohoto legendárního závodu, účast na olympiádě a medaile z jiných závodů. Ale jak říká, všechno má svůj konec, a tak tento před nedávnem špičkový sportovec pověsil vrcholovou cyklistiku na hřebík. Kolům se ale stále věnuje. V Černé Hoře, což je Regecova současná domovina, má malý obchůdek a opravnu kol. Právě v prostředí plném kol, šlapátek a blatníků zhodnotil svoje úspěchy i pády.

Jak vidím, kolo vás provází celý život. Vzpomenete si, jak jste se k cyklistice dostal?
S cyklistikou jsem začal ve dvanácti letech úplnou náhodou. V Kežmaroku, odkud pocházím, byly cyklistické závody. Tehdy jsem měl takového malého pionýra, a tak jsem to zkusil. Na startu se nás sešlo okolo dvaceti kluků z celého města a já jsem skončil druhý. Na závodě byl také jeden trenér, bývalý závodník míru, a ten se mě zeptal, jestli si to s nimi nechci občas zkusit na kole. Řekl jsem si, že jo, že stejně nemám co dělat. Společně s ostatními jsem trénoval celou zimu. Na jaře mi maminka koupila moje vysněné závodní kolo, první model favorita, co byl, a tak jsem se postupně víc a víc věnoval cyklistice.

Do povědomí lidí i médií jste se dostal především díky vaší účasti na Závodu míru v roce 1986 na Ukrajině. Jak na tuto cyklistickou etapu vzpomínáte?
Na Závod míru vzpomínám velmi dobře, protože to byl start mé kariéry. V tehdejší době byl Závod míru jednou z nejvýznamnějších cyklistických událostí. Západ měl Tour de France a východ Závod míru. Pro mě to byl odrazový můstek k velké cyklistice, takže na Závod míru vzpomínám často a rád, protože mi to zaručilo určitou budoucnost ve sportu.

Krátce před tím, než jste nastoupili na Závod míru, na území Ukrajiny vybouchla atomová elektrárna v Černobylu. Jak zpětně hodnotíte podmínky, ve kterých jste závodili?
To je těžké hodnotit. My jsme na Závod míru byli vysláni. Já jsem v té době byl vojákem z povolání, takže jsem neměl jinou možnost než jet. Prostě jsem to dostal rozkazem. Navíc jsme se museli na Závod míru nominovat výkonností a ti, co byli nominovaní, už nemohli cuknout a Závod míru museli jet za každou cenu. Ono to mělo dvě strany mince. Na jedné straně jsme se na závod strašně připravovali a těšili a na druhou stranu, když bouchl Černobyl, tak jsme toho moc nevěděli. Byli jsme tam donuceni jet, aniž jsme měli nějaké podrobné informace o tom, co se tam odehrálo.

Kdybyste věděl, že vám vaše první účast v Závodě míru může ublížit, šel byste do toho znovu?
Když se nad tím zpětně zamyslím, tak je těžké to říct, jestli ano nebo ne. Mé zdraví chátrá, a to jestli příčina mé nemoci (prodělal nádor levé ledviny), kterou jsem zatím úspěšně zvládl, byl právě výbuch Černobylu, nikdo nepotvrdí ani nevyvrátí. Nikdo z doktorů se k tomu nechce vyjádřit, jestli to má spojitost s nemocí, kterou jsem prošel. Já to hodnotit bohužel nemůžu, protože nejsem kvalifikovaný a natolik znalý medicíny.

Jak ovlivnil triumf v Závodě míru váš život?
Pořád mám určité zdravotní problémy, ale bojuju s tím a snažím se to brát tak, jak to je. Prožil jsem si hodně krásného, protože cyklistika a všechno ostatní kolem sportu mi strašně moc dalo. Projel jsem svět křížem krážem a poznal spoustu lidí. Na druhou stranu mi cyklistika svým způsobem vzala rodinu, protože jsem byl často pryč, děti mi rostly a já jsem se jím moc nevěnoval. To jsou takové druhé stránky sportu.

Váš další velký závod přišel o dva roky později, kdy jste startoval na letních olympijských hrách v Soulu. Bylo těžké se kvalifikovat na olympiádu?
V roce osmdesát osm jsem na dalším Závodě míru měl pád a zlomil jsem si čéšku v koleně. Strávil jsem hodně času v nemocnici. Byla to strašná smůla, protože i v tomto závodě jsem vlastně vyhrál etapu a jel jsem ve žlutém trikotu, ale bohužel se stalo, co se stalo. Pomohlo mi to v tom, že jsem se chtěl dostat na olympiádu. Trénoval jsem tak poctivě, že jsem tomu obětoval maximum svého času. Dá se říct, že jsem tomu dal všechno, abych se na olympiádu dostal, což se mi povedlo. Skončil jsem desátý a myslím, že to byl hezký výsledek. Do dnešního dne je to pořád největší úspěch českých cyklistů.

Proč jste vlastně ve svých pětatřiceti letech skončil s vrcholovou cyklistikou?
Závodit jsem začal už od dvanácti let a věnoval jsem tomu hodně času. Už jsem ale dosáhl svého maxima a nebyla žádná šance dosáhnout něčeho lepšího. Prostě už jsem neměl potřebu jezdit na kole, potřebu vítězit, potřebu pořád si něco dokazovat. Přijde takový okamžik u sportovců, že mají najít čas, kdy mají skončit se sportem. Myslím, že jsem skončil ve správnou chvíli a asi to tak mělo být.

Vzpomínáte si na svůj poslední závod?
Můj poslední závod byl ve Vídni 1. října v roce devadesát devět, jel se závod kolem vídeňské radnice.

Sednete ještě občas na kolo, třeba jen rekreačně?
Na kole nejezdím, rád bych, ale bohužel mi to časově zatím nevychází. Slíbil jsem si, že letos zase začnu, protože si myslím, že zase se sebou potřebuju začít něco dělat. Od té doby, co jsem skončil, jsem na kole strávil velmi málo času.

Jak hodnotíte výkony současné generace českých cyklistů?
Z mého pohledu je těžké hodnotit to. Dnes u nás nejen cyklistika, ale celkově sport, stagnuje. Je to bohužel dané tím, že se tady po roce 1989 zrušila sportovní střediska mládeže a vrcholová střediska mládeže. Všichni plivali na to, že jejich systém je špatný, přitom to byl perfektně propracovaný systém. Mládeži se věnovalo strašně moc času a energie. Dneska už vidíme ty důsledky, třeba ve fotbalu nebo hokeji. Kde jsou všechny ty talenty, které byly živé z vrcholového sportu? Teď se zase začínají budovat sportovní centra mládeže, ale dá se říct, že už je pozdě. Bude trvat určitě nějaký ten pátek, než budeme schopni zase vychovat nové mladé sportovce.

Jdou vaši synové ve vašich stopách? Věnují se také nějakému sportu?
Sportu se věnují, ale ne cyklistice, protože cyklistika je strašně těžký a náročný sport. Já jsem je do toho nenutil a oni sami k tomu moc neprahli. Takže věnují se baseballu a jak na tom budou do budoucna, to ukáže čas.

V roce 2006 jste spolupracoval při tréninku týmu, kde hrál právě váš syn. Jak se vám s ním pracovalo?
Pomáhal jsem jim, protože jsem věděl, že tam jsou zapotřebí určité změny. Byl tam stereotyp tréninků a já jsem se snažil dát do toho nějaké nové prvky. Určitě nebylo špatné, co se tam udělalo, ale bohužel byl problém v tom, že se změnil kádr. Všichni starší hráči, kteří tam byli, skončili a ta mládež, která nastoupila, byla ve srovnání s ostatními hodně věkově rozdílná. Tým vypadl z první ligy a teď se bude z těch mladých budovat nějaký nový kádr, který bude snad fungovat.

V sezoně máte v Černé Hoře servis a prodejnu kol? Máte nějaké plány, jak zlepšit podmínky pro cyklisty v regionu. Mezi lidmi kolují zvěsti o vašich plánech dráhy na BMX?
Něco se možná v budoucnu budovat bude. Nevím přesně, jestli to bude zrovna dráha BMX. Bude záležet na tom, jak dáme dohromady peníze. Na místě, které mám od zastupitelstva Černé Hory slíbené, bych chtěl udělat nějaký sportovní areál. Jestli to bude cyklistický areál, to dneska nemůžu úplně přesně říct. Dá se říct, že pro cyklistiku toho dělám dost. Jsem vedoucím Sportovního centra mládeže v Brně a trenérem, takže toho je hodně, co obětuju dětem a baví mě to. Dále jsem státním trenérem a předsedou silniční komise u Českého Svazu Cyklistiky. S cyklistikou mám pořád spjatý svůj život.

Máte nějaké plány, co se týká sportu nebo osobního života?
Co se týče sportu, tak ten chci dělat vyloženě rekreačně a doplňkově. Co se týká dalších cílů, já si žádné cíle velké nekladu, protože člověk pak může být hodně zklamaný. Nevím, možná se budu trochu angažovat v politice, ve veřejném životě nebo ve sportovní oblasti. Sedím ve spoustě sportovních komisí a ukáže čas, jestli se budu dál něčemu věnovat. Nechávám tomu otevřenou cestu.

Původem jste Slovák, teď už máte české občanství. Jezdíte ještě na Slovensko, chtěl byste se tam vrátit?
Na Slovensku mám bratra a občas se tam rád vracím. Teď už to není pravidelné, protože mám málo času. Ale je tam krásně. V Kežmaroku jsem bydlel přímo pod Tatrami, kde je nádherná příroda. Tady mi Tatry chybí. V Černé Hoře jsem se usadil, protože mi to tady trošku připomíná domov se všemi lesy a krajinou. Slovensko mám strašně moc rád, protože je to můj rodný kraj, ale vracet se už domů nechci.