Lidem, kterým někdo jiný dluží peníze, často nezbývá nic jiného než se domáhat vymožení svých peněz soudní cestou. Aby věřitel mohl svoji pohledávku vymáhat, musí nastat prodlení dlužníka. Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Prodlením dlužníka nastává řada právních následků pro obě strany (mimo jiné možnost odstoupení od smlouvy, právo na náhradu škody, právo na úroky z prodlení či poplatek z prodlení).
Základním právním předpisem, z kterého musíme v občanskoprávních závazkových vztazích ohledně úroků z prodlení a poplatku z prodlení vycházet, je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, který ve svém ustanovení § 517 odst. 2 stanovuje, že jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Povinnost platit poplatek z prodlení pak občanský zákoník zakotvuje např. v ustanovení § 697, a to pro případ, kdy nájemce bytu nezaplatí nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti. Výše úroků z prodlení i poplatku z prodlení nemůže být stranami dohodnuta jinak, než stanoví prováděcí právní předpis. Tímto právním předpisem, který stanovuje výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení, je pak nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. (dále jen „nařízení vlády“). Podle § 2 nařízení vlády výše poplatku z prodlení činí za každý započatý den 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení. Pokud přepočteme tuto sazbu 2,5 promile na roční úrok, dostaneme se až nad 90 % z dlužné částky. Povinnost platit poplatek z prodlení dle ustanovení § 697 občanského zákoníku se v vztahuje pouze na nájemce (popřípadě i na osobu, které svědčí právo na bydlení) pro neplacení nájemného či úhrad spojených s užíváním bytu.
Oproti poměrně jednoduše vyjádřené výši poplatku z prodlení je výše úroků z prodlení vyjádřena v § 1 nařízení vlády následovně: výše úroků z prodlení odpovídá ročně
výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na
výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Současná výše úroků z prodlení se tak pohybuje v závislosti na repo sazbě kolem 10 %. Tímto způsobem se úrok z prodlení vypočítává až pro peněžité pohledávky, jejichž splatnost nastala po 28.4.2006, tedy po novelizaci nařízení vlády (peněžité pohledávky splatné před tímto datem mohly být vymáhány s úrokem ve výši dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu – od roku 2003 do roku 2006 však diskontní sazba nepřekročila 2 % a proto i úroky z prodlení byly poměrně nízké).
Z výše uvedeného je jasně patrné, že poplatek z prodlení je několikanásobně vyšší než úrok z prodlení a současně lze poplatek z prodlení uplatnit pouze v několika málo případech stanovených zákonem, v ostatních případech může věřitel požadovat pouze úrok z prodlení. Vzhledem k výši poplatku z prodlení, pak nájemci bytu, který dluží např. na nájemném, dluh neustále narůstá a po delší době již není často schopen tyto dluhy splatit.
V případě, že by si strany občanskoprávního vztahu chtěly domluvit sankce za porušení povinností vyšší než umožňuje nařízení vlády č. 142/1994 Sb., mohou využít institut smluvní pokuty. I tady je však výše smluvní pokuty limitována tím, že i na smluvní pokutu se užije ustanovení občanského zákoníku, podle něhož je neplatný právní úkon, který se svým obsahem příčí dobrým mravům. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR pak říká, že smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání, které je v souladu s dobrými mravy, ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům (i zde však existují výjimky a záleží vždy na okolnostech daného případu).