Udržují tradici víc jak sto padesát let

Olešnice * Jak dříve zdobili látky dobových krojů z různých krajů a jak se zdobí teď? Tak i na tuto otázku najdou odpověď návštěvníci olešnické barvířské dílny Modrotisk. Povídání o historii modrotisku a samotné výrobě je velmi poutavé a to jak pro malé, tak i pro velké. Prostředí na návštěvníky dýchá téměř dvousetletou historií, kdy barvíři po čtyři generace do kádí namáčeli látky a tiskařskými formami na látky tiskli různé motivy. „My s těmito formami a nástroji stále pracujeme. Vše, co je v tiskařské dílně k vidění, je jak funkční, tak i velmi cenné a pokud něco dosluhuje, tak se to nechá opravit. K opravě forem, kterých je v dílně k vidění velké množství, je potřeba nastřádat tisíce korun a na pořízení nové formy musíme najít desetitisíce korun. Daří se nám tyto skvosty udržet nejen pro oko, ale i pro práci,“ řekl Pan Jiří Danzinger starší.
Pan Danzinger má v živé paměti své dětství, které je velmi propojené s barvířským řemeslem a také s válečným obdobím a dobu znárodňování si také pamatuje. Jeho otec v osmačtyřicátem musel vymyslet, jak ochránit vše, co je v dílně k vidění, před zraky národnitelů. „My jako děti jsme toho moc nevěděly, co se vlastně děje, protože otec měl strach, že bychom třeba ve škole něco řekli a to by mohlo mít nevratné následky. Všechny formy nějaký čas strávily ve stodolách, kam je můj otec po částech odvozil, protože zemědělství v hospodářských staveních se likvidovalo až v pětašedesátém. No a káď a mandl otec zaházel pilinami, kterými se v té době topilo a když přišli ti chlapi, tak to nepochopili a řekli, že není co znárodnit. Otec musel jít do práce. Dostal se do nedalekého Víru, kde byla barvířská fabrika, ale mohl tam dělal jen pomocné práce a k odborným se nedostal,“ zavzpomínal syn.
Po sto letech provozu měla tedy dílna téměř desetiletou přestávku, kdy otec pracoval ve Víru, ale i přesto se nevzdával. Nakonec si cestu zpět našel a to díky organizaci, která se snažila zachovat lidovou kulturu. „Tenkrát vyšel od nich nějaký článek v novinách a on jim napsal, jestli by neměli zájem o tuto výrobu. Ale odpověď jej nepotěšila, protože s textilem počítali až v roce 1960. Naštěstí mezi úředníky byl etnograf, nějaký pan Orel, obrovský nadšenec do starých řemesel a on sem přijel a v sedmapadesátém výrobu obnovili,“ dodal barvíř s tím, že pod organizací pracovali až do roku 1992.
Poté byla organizace zrušena a každý řemeslník si musel poradit sám. Podle Danzingera to byl špatný krok, protože organizace měla perfektně vybudovanou obchodní síť, která byla jak pro cizince tak i pro našince. „My dodáváme do Rožnova pod Radhoštěm do tamního skanzenu Veselý kopec a do různých obchůdků, které jsou zaměřeny na lidovou výrobu a jezdíme po různých jarmarcích. Každoročně vyrážíme na vánoční trhy nebo adventní trhy. Nejbližší termín je v Jabluňkově a to sedmého a osmého srpna,“ dodal Danzinger.
Takže jak jezdili dříve po jarmarcích, tak jezdí i nyní. Podle barvíře je to stejné jak kdysi, jen s tím rozdílem, že předkové na jarmarky jezdili v okruhu čtyřiceti kilometrů, zatímco dnes se jezdí i tisíc kilometrů. „Nejdál jsme byli u německo-holandských hranic. Každoročně jezdím do Rakouska na Modrotiskový jarmark, kde se také dochovala tiskařská dílna,“ zavzpomínal Danzinger.
Předkové jezdili hlavně na tišnovský jarmark. Podle vyprávění Danzingerovy tety to bylo i nebezpečné. „Na jarmark se jezdilo přes Pernštejnské lesy, které obsadili lupiči a stávalo se, že přepadali vozy, které tudy projížděly. Proto teta vždycky truhlu zamkla a klíč si schovala za spodní prádlo. Nikdy nezapomněla na sůl, kterou nasypala do hadry a držela celou cestu v dlani pro případ, kdyby je přepadli,“ vzpomíná synovec a dodal, že tehdy o půlnoci vyjeli a ráno přijeli do Tišnova v sedm ráno, kde se poprali o místo před radnicí nebo před kostelem.
V případě zájmu o prohlídku a nebo výrobky z dílny je možné se obrátit na jednoho z pokračovatelů starého řemesla Jiřího Danzingera a to na telefonním čísle 777 908 404 a webové stránky www.modrotisk-danzinger.cz.