SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 9

(pokračování z minulého čísla)

Po dvaceti letech - N Á V š T Ě V A
Je letní den. Začíná se rozednívat, ale všichni obyvatelé malého domku tvrdě spí. Najednou se ozve dutá rána a vzápětí je slyšet dětský pláč. Jsem ihned na nohou a utíkám rychle k postýlce. Na koberci leží čtyřletá dcera i s pokrývkou.
"Maruško, co se tě stalo? Copak se tě zdálo...?" ptám se zděšeně.
"Maminko, já sem spadla a mám bolavó ročenko."
"Hned tě jo pofókám a podivám se, co s ňó máš. Ještě to boli?"
"Ož ne."
Vzápětí se ozývá i Lukáš. Hluk ho probudil a tak sedí můj tříletý chlapec na druhé postýlce a rozespalýma očima se dívá, co se děje. V duchu si pomyslím: "To nám dnes začal brzy den..." Nahlas dodávám: "Tatínek je vodjeté, ale ve ste měle přece spat ještě dýl." Děti jsou v malém okamžiku úplně probrané.
"Ale maminko, nám se ož spat nechce," slyším duet dětských hlásků, "a máme hlad."
"Tak si ož veskočte, já vás vosprchojo vodó a zde máte nachestany hromádke s voblečenim - bode dnes zas moc horké deň. Já vám zatim nachestám snidaňo."
Jdu do kuchyně a stavím na elektrický sporák mléko, do kterého sypu dětskou krupičku a hned vařečkou míchám. Po chvíli je nádherná voňavá kaše hotova. Do dvou talířů dám na dno kousek másla a pak teprve nalévám krupici a sypu povrch kakaem a mletým cukrem. Máslo se v horkém pokrmu rozpouští a proniká na povrch talíře. Ještě zaleji vřelou vodou tři hrníčky s trochou bylinek a jdu pro děti. Maruška má na sobě kalhotky a plátěnou pestrobarevnou zástěrku, Lukáš si oblékl trenýrky i tričko úplně naruby.
"Jak ses to voblikl Lukášo, tes přece nepřevrátil noc v den, ale Maruška. Pojď, vopravime tvoje voblečeni." Svlékám ho a dávám všechno správně.
"A teď ještě ponožke a sandálke a mužeme jit ke snidani."
"Copak máme maminko?"
"Nechte se překvapit."
"Jú, kropicová kaša. To si pochotnáme Lukášo."
"To ja."
"Ale napřed se pomodlime, abe nás Bůh chránil celé dena jídlo nám požehnal, na to přece nikde nezapomínáme, že?"
Po chvilce dětské modlitbičky berou oba nachystané lžičkya usedají ke stolku. Mají v rohu jídelny svou vlastní "sedací soupravu," kterou dostali na vánoce od dědečka. Ten ji uvidělv obchodě se sportovními potřebami za výlohou, obkreslil si jia jen několik zimních večerů a kusy dřeva mu stačily k tomu, aby vyrobil právě takovou, možná ještě lepší. Děti z ní měly obrovskou radost a ve svém koutku jsou nejraději.
"Maminko, te nebodeš s nama snidat?"
"Néso tak brzo na snidaňo zveklá. Ale vite co, vezmo si take, a kdež jsme ož tak brzo vstale, tak pudeme prat prádlo, mám je vod večera namočeny."
"Dobře, dobře, bodeme všeci v prádelce!" rozjařeně a s plnou pusou se na mě směje Maruška. Nasypala jsem si na talíř čtyři lžíce ovesných vloček, nastrouhala mrkev a z ledničky vytáhla bílý jogurt, vše dobře promíchávám. Sotva sednu ke stolu dočkám se další otázky.
"Maminko, te nemáš ráda kropico?"
"Mám, mám, jenže je hodně sladká a já bech po ni měla hned vo nějaky deko vic. Vločke s jogurtem só zdravěši, take vám to bodo vobčas dělat, bode to pro vás lepši. Teď vám slijo čaj a aspoň ten vosladim medem."
Po snídani odnesly děti talířky se lžičkami i hrníčky ke dřezu. Společně jsme opláchli ranní nádobí a necháváme na podložcez umělé hmoty odkapat.
"Mami, dnes nebodeme cvičet?" ptá se Lukáš.
"Jak besme muhle zapomenót, ale dnes máme ten deň nějaké převrácené. Cvičime přece před snidaňó, ale teď pudem do prádelke a do pokojička na žiněnko až pozděj..."
Děti s tím souhlasily. V prádelce je kotel, pračka, ždímačka, velká vana i malá vanečka. Obuji si gumáky a na horní poličce mám i gumáčky dětí, které jim nazuji, a už mohou být v rohu u malé vaničky. Rychle roztopím pod kotlem, který je plný vody. Po malé chvíli je ve varu a já se otáčím u pračky, která je sice menší, ale vířivý motorek má velmi výkonný. Beru postupně vyprané prádlo a dávám do kotle na vyvářku. Děti se nenudí, mají ve vaničce zatím gumové hračky a ty si "umývají". Aby se nenudily, vytáhla jsem jim hračky a dala tam všechny kapesníky, ve vlažné vodě si je sami máchají. Ani nemáchají, spíš prohlížejí, máčí ve vodě - prostě hrají si. Den je teplý, takže vůbec nemám strach z jejich nachlazení. Hra s kapesníčky je brzy omrzela a tak se mi jen motají pod nohami. Rozhodla jsem se, že je zavedu zpět do jejich pokojíčku, tam si mohou chvilku hrát samy. Všichni se vyzouváme a nahoře je převlékám do suchého oblečení.
"Hrajte si poticho, máte zde notes a pastelke, mužete si take kreslet. To děláte rádi."
Znovu běžím do sklepa, v místnosti plné páry si mohu polohlasně prozpěvovat. Ani sebe pro velký rachot pračkya ždímačky neslyším, ale přece jen ta samota je při zpěvu snesitelnější a já se občas zpěvem úplně povznáším. Prádlo je nekonečné, ale pokročila jsem, začala prát manželovy montérkya to už bude blízký konec. Mihla se mi hlavou vtíravá myšlenka - copak dělají, je brzy ráno, jsou zvyklí ještě spát. Jdi se na ně podívat! Nedá mi to, nechám automat pračky zapojen a utíkám nahoru. V pokojíčku je jen pár pohozených pastelek, ale dětia notes zde nejsou. Úplně se mi rozbušilo srdce. Oni šly do ložnice, kde jsou otevřené dveře na balkon. Ten je totiž v prvním patřea stále ještě nemá zábradlí a děti tam nesmějí chodit. Letím po schodech nahoru, snad ani nedýchám a otvírám tiše dveře... Maruška a Lukáš jsou na balkoně, trhají z notesu papíry a skládají neohrabanýma rukama vlaštovičky a pouštějí je dolů. Časné ráno, ulice je úplně liduprázdná a děti samotné na velké ploše balkonu bez zábradlí... Leknutím mi ztuhly nohy. Pomalu se rozhoduji. Jdu tiše balkonovými dveřmi za nimi, chytnu Lukáše, který se právě rozbíhá s "vlaštovičkou" a tichým hlasem říkám: "Maruško." Je úplně na samém okraji balkonu. Otočí se a při mém spatření jde za mnou i s papírovou vlaštovkou. Je vyhráno. Držím obě své dětia oči mám plné slz.
"Pojďte do ložnice." Zavřu dveře, vytáhnu kliku, která je jen z jedné strany a dávám ji na skříň.
"Děti, balkon je vesoko a nemá zábradli, kdebeste spadle, tak be belo velky neštěsti."
"Me besme nespadle," směje se Lukáš.
Jenom si povzdechnu. Sedám si s nimi na postel a úplně na ně hledím jinýma očima. Zdá se mi, že ta chvíle na balkoně byla věčností. Až tady, až teď teprve vidím, že je mám oba v bezpečí. Vděčně se dívám nad dětskou postýlku na obrázek Anděla, který se na něm sklání k dětem před propastí.
"Nemáte choť na kósek čokoláde?" ptám se po chvíli. Skutečně nevím, co bych udělala, abych se přesvědčila, že děti opravdu žijí - že naše děti jsou..."
"Máme, máme!"
Jdu s nimi do kuchyňky a dávám každému kousek čokolády. Až teprve zde si uvědomuji celou tu chvilku hrůzy a znovu se dívám na své dvě krásné a milované děti. Co mně přijde z balkonu, přece jsem ho nechtěla, proč se musí u nás tak všechno táhnout roky a nic není stále hotovo? To mi jdou hlavou jen takové bolavé myšlenky, hned se je snažím zahnat a ospravedlňovat svého muže. Vím, že na práci kolem domku jsme vlastně stále jen sami a já teď při dětech toho moc neudělám, obzvlášť když čekám třetí dítě.
"Pojďte se mnó," už se mi mluví klidněji a vyrovnaněji, "začnem ož na zahrádce věšet, jo?"
Děti jsou rády. Je slunečné, teplé ráno, vlahá rosa je úplně příjemná. Zůstávám bosky v hebké trávě a i děti chtějí dělat to, co já. A tak mám ty své diblíky v trávě bosky také. Uvázala jsem zbylý kousek prádelní šňůry asi půl metru od země na dvě železné tyče sušáku a dala dětem do jejich kbelíčku na hraní několik barevných kolíčků. Ukazuji jim, jak mají věšet vyprané kapesníky. Šňůru, myslím její výšku jsem asi odhadla dobře. Děti přihlížejís nedočkavostí a nadšením. A už mohou věšet každý z jiné strany. Jde jim to pomalu, ale jsou zaujatí. Ukazují si vzájemně své malované dětské kapesníčky a ty také věší nejdříve. Pak teprve přijdou na řadu moje a nejpozději to budou veliké plachty tatínkovy. Já dávám nejdříve na šňůru prostěradla, povlečení a pak všechno ostatní. Je toho dnes velké množství. Ještě zpátky do prádelky domáchat zbytek pracovního oblečení. Teď jsem klidnější. Na zahradě je celkem pořádek a dozadu, kde je postaven zbytek lešení a velká káď na vodu, děti samy bez dozoru nesmějí; na to mají přísný zákaz, který ještě neporušily.
Konečně je všechno hotovo, pověšeno, prádelka a schody umyté a suché. Musela jsem se celá osprchovat v ledové vodě, jak mi již bylo od rána horko. Děti mi ukazují pověšené kapesníčky. Je to skutečná krása, nizoučká šňůra je hlavně plná pestrobarevných zvířátek natisklých na kapesníčcích dětí. Maruška je má navěšeny všechny správně, ale Lukášovi nevadí, že žirafa je vzhůru nahama. Jemu se to líbí. Rosa začíná rychle schnout a já úplně cítím bolavá záda. Potřebujem se asi všichni pořádně protáhnout.
"Děti, pojte dozado na trávo, tam si spolo zacvičime."

(pokračování v příštím čísle)