SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 4

(pokračování z minulého čísla)

Doprostřed sálu se staví pohřební máry. Maškarní průvod jde za hraní smutečního pochodu pro velikou basu. Halí ji do fialového plátna a mládenci ji nesou k márám. Zde se vedle mládenců staví i děvčata a do kapesníků si utírají slzy. Nejsou jen falešné, mnohá je i opravdová, neboť basa bude skutečně dlouho schována a až do velikonoc si nikdo nezatančí. Pohřební průvod obchází celý sál, nakonec se staví doprostřed a nastává opravdové poslední rozloučení. Ještě závěrečná smuteční píseň a basa je pochována.
A už přichází svižný strýc Kovář s pometlem a začíná vymetat sál. Ano, brzy odbije půlnoc, ale rozjařeným hostům se vůbec nechce odcházet. Strýc má v ruce koště a jde od galerie a každého, koho udeří do zad, bere za sebou do řetězu. A tak všechna rozjásaná mládež sestupuje po schodech do sálu. Zde jim nejvíce potíží dělají právě maškary, i když jsou už bez škrabošek. Těm nevadí, že bude půlnoc, chtějí stále tančit i bez hudby. Ale strýc je přísný, jeho dotyk cítí každý pořádně, a teď došlo i na medvěda, který si nosí huňatou hlavu v ruce. A znovu a znovu se metlička dotýká přítomných, až dojde i na muzikanty, kteří mezitím své nástroje složili.
Hanka se usmívá na Ondru: "Belo to zde nádherny, věčná škoda, že ož je konec." Ondrovi se to také líbilo, ale už myslí na zítřek ráno, kdy je zapotřebí zase brzy vstát. Je sice Popeleční středa, která se vyznačuje přísným půstem od masa i půstem újmy - ale pracovat se musí jak jiný den.
"Tak pojď, Hani, půjdeme už domů..."
Odcházejí jako jedni z posledních. Cestu nemají dalekou, využívají ji k pomalé procházce. Je krásná, mrazivá noc, plná hvězd. Hanka zvedá oči k nebi a šeptá: "Já si dnes přepadám jako svobodná, aji ten měsic a hvězde vic sviti, já so úplně vopojená blahem z tanca a teď zas tó nádhernó nocó..."
"Haničko, ty jsi dnes úplná romantička. Ale to je dobře, člověk se musí také přece umět odpoutat od práce a trochu se vznést do oblak," říká mírně Ondra a bere Hanku kolem pasu. A tak v objetí přicházejí k domku, ztichlou návsí k nim ještě doléhají hlasy opozdilců.
Ondra otevírá dveře. Stařenka u dětí podřimuje, ale spánek má lehký, hned je na nohou.
"Tak co děti?" nedá se zahanbit Hanka jako matka.
"Všecko spi, jenom Jarečkovi sem dala trocho čaje," odpovídá stařenka. "Jaky to belo?"
"Nádherny. Já so tak vetancovaná..."
"Beď ráda, dlóho ste nikde nebele. Já ož pudo dom."
Po chvíli se u Markových ztemní okno a všechno se ukládá ke spánku. Poleží si Ondra víc? Vždyť práci s tchánem stihnou, zase mají dnes v plánu svážení dříví.
Ráno mu to přece nedá. Vstane a jde krmit Šemíka, aby včas zapřáhl. Dnes nějak dlouho tchán nejde.
Vtom se objeví ve dveřích stařenka.
"Ondro!" jedním dechem vyhrkne, "pojď k nám ... děda..." nezmůže se v pláči na slovo. Hospodář utíká na výměnek. Dědeček leží na posteli bez života. Rychle bere jeho ruku, hmatá po tepu a necítí nic. Rozhrnuje košili, přiklání ucho k srdci, to nebije. A oči jsou studené, strnulé...
"Zemřel," tiše promlouvá Ondra. Stařenka si dá ruku k srdci a padá k zemi. Ondra ji tak tak zachytí. Je zděšen, to přece není možné. Bere babičku do náruče a pokládá na druhou postel. Bere ji za ruku, zkouší tep, ten ustává. Oči se kalí...
Už nečeká na nic, vybíhá ze dveří a utíká tak, jak je, pro lékaře. Nevadí, že je bez kabátu a čepice. Běží k němu do bytu, kdepak tak brzy ráno by ještě v ordinaci nebyl. Sotva doběhne, vyhrkne něco ze sebe a oba se vrací, spíš utíkají zpět. Daleko to není. Lékař stojí a bezmocně konstatuje u obou staroušků smrt. Ondra je jako bez krve. Včera taková radost, život, veselí a dnes si smrt vyrve dva ještě docela svěží životy. Na stolečku je hrnek s mlékem, jak ho každé ráno stařenka chystala, netknutý a ona sama ještě ráno živá má srdce, to své velké srdce, které tolik milovalo, tiché. Odešla velice brzy za svým druhem. Hospodář je zděšen a zmaten. Lékař zde nepomůže. Ale Hanka ještě o ničem neví.
"Prosím vás, pane doktore, pojďte za mojí ženou se mnou. Já vlastně nemám odvahu jí to říct sám, já skutečně nemohu."
"Půjdu s vámi..."
Jdou přes dvůr do stavení. Přes ten dvůr, na který už nikdy stařečci nevstoupí. Vcházejí do kuchyně, Hanka se právě motá kolem sporáku. Podívá se na příchozí a lekne se. Vidí Ondrův ztrhaný obličej a vedle voskovou tvář lékaře.
"Paní Marková," dívá se jí do očí lékař, "musíte být statečná."
"Co se stalo?" zděšeně vyhrkne Hanka.
"Zemřeli vám současně rodiče," říká pomalu lékař.
Hanka se dívá z jednoho na druhého. Oba mají v očích bolest. Pomalu sedá na židličku. "To přece néni pravda...?" tázavě se dívá na Ondru.
"...Je Hani..."
Sedí ztrnule, jakoby nepřítomně. Snad si to ještě pořádně neuvědomuje. Je v šoku. A ten po chvíli povolí. Začne se jí třást obličej a Hanka se dává do srdcervoucího pláče. Ondra je schopen jen jediné věci, podat jí kapesník. Lékař se tiše dívá na Ondru a říká: "Budu muset jít do ordinace, pak za mnou ještě dojděte."
Ondra se sklání k Hance, hladí jí vlasy, obličej, bere ji do náruče. Chlácholí ji jako dítě. Je bezbranná. Vtom vykoukne z ložnice Janička, napůl oblečená. "Maminko, proč pláčeš?"
A Pepík se nenechá zahanbit a opakuje to po ní.
"Hani, vzpamatuj se," říká Ondra.
Sedí jako přibitá a slzy se jen řinou. Nejde to, není schopna vstát, není schopna ničeho. Nevnímá, pláče bez utišení. Ondra dává dětem svetříky a snídani. Jareček je také vzhůru, stará se i o něj. Musí něco dělat, jinak by zešílel. Nemá odvahu říct dětem, co se stalo. Ale Hanka to vykřikne sama: "Děti, babička a dědeček vám zemřele..."
V kuchyni je ticho. Je slyšet jen tikot hodin, pláč Hanky, malí to nechápou. Ondra říká: "Buďte zde v teple, my s maminkou na chvíli odejdeme. Pojď Hani, pojď se k nim podívat..."

Vesnicí zvoní umíráček.
"Kdopak homřel...?" jsou slyšet hlasy... A zpráva o smrti se roznáší rychle.
"...Staří Trundovi, ale považte, jak zemřel on, tak bolestí puklo srdce i jí..."
Mezi vesničany se šíří úžas a každý, kdo tu zprávu slyší, se v duchu zachvěje.
"...A mladá Hanka bode na všecko sama. S třema dětma a tolik pole a dobetka - posledni chlapec je ještě v kolibce - to je neštěsti, to je neštěsti, právě na Popelečni středo..."
Blíží se pohřební den. Hanka se trochu vzpamatovala. Musela. Kdo by za ni všechnu tu práci udělal. Jen Ondra jde věrně ve všem s ní. Nejezdí tyto dny do lesa, ale pomáhá Hance uklidit dům, dokonce jí pomůže i v kuchyni. Přijedou smuteční hosté i z daleka, dům bude plný lidí. Je zapotřebí něco upéct a uvařit. Hanka chodí jako tělo bez duše. Ruce sice pracují, ale tvář je úplně ztrhaná. V noci nespí, je jí za tyto dny snad polovička. To je jen stín té Hanky, která si ještě v ostatkové úterý připadala jako svobodné děvče. Ondra má o ni úplný strach, pomáhá jí kde může, udělal by jí všechno, co vidí v jejích hlubokých očích.
V smuteční den jsou ve větší vyklizené místnosti dvě rakve vedle sebe odkryty. Poslední rozloučení s obyvateli vesnice, poslední pohled přátel, známých a rodiny na "společné lože" manželů. Rakve jsou obklopeny věnci z umělých květin. Už se víko rakví dává nahoru. Vtom ještě Hanka zakřičí: "Sbohem maminko a tatinko!" a naposledy se dotýká zlehka rukou čela obou rodičů. Je to velký smutek. Každý, kdo se na tento obrázek dívá, má slzy v očích. Pláčí nejen ženy, ale i muži, mladí i staří.
Po církevním obřadu v domě smutku se dal pohřební průvod do pohybu. Pro vesnici je každý takový den svátkem. Kdo jen trochu může, jde staroušky vyprovodit na jejich poslední cestě. Dvě rakve za sebou. To ještě vesnice neviděla. Ale dvě rakve manželů - o tom si povídá i široké okolí.
A když se vesnickým kostelíčkem při pohřební pobožnosti ozve píseň:
Ty náš milý kostelíčku,
již se s tebou loučím dnes;
z nebe budu slyšet zvony,
jak vás do kostela zvou;
veď mě strážný andělíčku,
k Pánu nebes ještě dnes...,
nezůstává jediné oko suché.
Na hřbitově jsou vykopány dva otvory pro rakve. Ondra se dívá do hloubky země, kterou pomáhal hrobníkovi kopat. Byla to práce v tomto chladném počasí. Otvory jsou celé pokryty kolem dokola smrkovými chvojkami. Všude je plno pláče. U hrobů stojí vedle Hanky její dvě děti, kousek dál ženatý bratr s manželkou. Studený vítr profukuje přes kabáty, lidé však stále tiše stojí. Sešla se zde snad celá vesnice i mnozí z dalekého okolí. Muzikanti se uchopili naposledy svých nástrojů a zpěváci zpívají:

Blíž k Tobě Bože můj, jen k Tobě blíž;
buď se mnou Bože můj, buď s každým z nás.
Ať smrt se promění ve slavné vzkříšení,
blíž k Tobě Bože můj, navěky již.

Rakve se pomalu spouští do země.
"Byli to dobří lidé, kteří žili podle Boží vůle a plnili si všechny své povinnosti v souladu se svým čistým svědomím," končí smuteční obřad kněz a dodává: "Jejich jediná činnost byla práce a modlitba. Buď jim země lehkou a nebe otevřené!"
Každý z přítomných nabírá lopatkou trochu hlíny a hází na rakev. Hance se zdá, že pohřbívají ji, cítí jakoby házeli hlínu na ni. Chce se jí křičet: "Nehažte na ně to hleno!" ale nemůže. Je jako bez života. Lhostejně přijímá podané ruce, které jí projevují soustrast. Lidé se pomalu rozcházejí. Jen ti nejbližší se shromáždili v malém kruhu.
"Pojďte se k nám trochu ohřát," zve je všechny Ondra.
Pozvání přijímají, jsou vymrzlí na kost. V domě jsou připraveny dva stoly a spousta židlí. Hanka má doma sousedku, která jí pohlídala a nakrmila Jarečka. Musí se přemoci, musí se vzepřít depresi, lhostejnosti a obsloužit hosty. Je to její povinnost. Ondra nalévá každému skleničku slivovice na zahřátí, Hanka nabírá na talíře guláš a pokládá na stůl ošatku s nakrájeným chlebem. Po chvíli přináší na stůl i upečené zákusky a čaj. Příbuzní se mezi sebou vesele baví. Švagrová jde k Janičce a dlouze si ji prohlíží.
"Ty jsi hezká panenka a já ti právě dovezla takovou." Vybaluje z krabice malou panenku, která má tmavé vlnité vlasy a v nich velikou bílou mašli. Dívenka široce rozevírá oči: "Ta je krásná. A je moje?"
"Tvoje, Janičko, můžeš si s ní hrát."
Dívenka se úplně chvěje štěstím. "Mami, podivé se, jakó já mám panenko." Hanka se na chvíli skloní k dcerce a v očích se jí zaleskne zář. "Je skotečně krásná," a zasměje se na Janičku. Od smrti rodičů se dnes poprve zasmála. Pepík dostal pytlík kuliček a šeptá Janičce: "Zase si bodem všechno pujčovat, že?"
"To viš Pepo, že jo..."

(pokračování v příštím čísle)