SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 2

(pokračování z minulého čísla)
Hanka vychází na dvůr a se zalíbením se dívá na Janičku, která ze zbytků sněhu dělá Pepíkovi malého sněhuláka. Po chvíli odchází nezpozorována do sklepa, bere malou mrkev a několik drobných kousků uhlí.
"Janičko, donesla sem Tě nos a knoflike," s úsměvem jí všechno podává.
"Já dám voče!" křičí Pepík. Nechce jen mlčky přihlížet, co mu kurážnější sestra udělá, chce i on sám pomáhat. Bere uhlí a dává do hlavy černé oči, Janička vkládá doprostřed sněhové koule mrkev a místo úst je také jeden uhel.
"Teď dáme knoflike. Kolek jich je?" ptá se Hanka.
"Šest," počítá je Janička. Umí si podle prstů na rukách spočítat všechno a tomuto svému umění již učí i svého bratra, který je o něco mladší. Avšak v tomto věku je ten rozdíl ještě dobře znát. Janička si je vědoma, že je Pepíkovou ochránkyní. A ten se v sestře jen vidí. Mluví sice dobře, vyslovuje všechny hlásky, ale uznává její rozvážnější povahu a jsou spolu nerozlučnými kamarády. Tváře obou dětí jsou na čerstvém vzduchu zčervenalé, oči září a nic nevadí, že Pepík má kabát zapnutý o jeden knoflík výš. Sněhulák je hotov, Hanka vzala starý děravý hrnec a posadila ho na bílou kouli.
"Jú, ten je pěkné!" rozzářenýma jiskrnýma očima objímá Janička svůj bílý výtvor.
"Jú, ten je pěkné!" nedá se zahanbit Pepík a přesně opakuje to, co řekla Janička.
"Teď si stópnite vedle sněhuláka a hneď vás muže někdo vefotit. Ste všeci tři jak hastroši v tem voblečeni!" směje se Hanka.
Ale usmívá se šťastně. Co jí na tom záleží, že Janička má starý kabát zděděný a je jí delší, alespoň ji pořádně zahřeje. Vespod vykukují staré vytahané tepláky, které mají našity záplaty téměř všude. Čepice je trochu zachovalejší a ruce jsou holé, zčervenalé od sněhu. Pepík má kabátek po Janičce, ale tomu je pro změnu zase krátký, tím zaplátované kalhoty vynikají ještě víc. Beranici si nasadil sám předkem dozadu, skutečně má nádhernou ránu. Tepláky obou dětí jsou už rozmáčené a Hanka to až teď uviděla.
"Kde ste se čvachtale, že ste tak mokři, deť ste venko chvilo?" rázně se ptá Hanka.
"Me sme chodile ve sniho a dělale kóle na sněhuláka," začíná natahovat Janička moldánky.
"Prosim Tě, nezačiné mně plakat, mám dost takové mozeke vod Jarečka."
"Ale me chceme bet ještě venko!" ozývá se Pepík.
"Že chcete, to mě nezajimá, dež ste se homěle zamokřet tak mosite jit dom, nebo bodete nachlazeni!"
Bere je oba za ruce a jdou přes dvůr ke dveřím domu. V kuchyni jim sama svléká kabáty, čepice, boty a musí sundat i promáčené kalhoty.
"Do čeho já vás převlečo? Deť nemám nic sochyho," lamentuje Hanka. Přebírá věci v prádelníku a vytahuje čisté kalhoty, které jsou zaplátované ještě víc než ty původní. Pomáhá synovi s oblékáním, Janička je už hotova. V kuchyni je podlaha studená, ale pec je ještě od poledne vyhřátá. Bere je do náruče a vysazuje na pec, kde mají své místečko. Podává jim staré kalendáře a tužky.
"Ste vemrzli, prohližéte si vobrázke a malujte na papir," říká laskavým hlasem a hladí je po hlavičkách.
"Pepo, zde je teplóčko," spokojeně se obrací na bratra Jana.
"Je," usmívá se na ni Pepík.
Koutek na peci je pro děti to nejlepší místo z domu. Už proto, že je zde neustále teplo. Někdy si s sebou vezmou na chvilku i koťátko, ale to jen v nestřežené chvíli, když se maminka nedívá. Ve stavení je zvířat spousta a v takovém hospodářství má svoje povinnosti i kočka. Ale může být jen na síni, kde má misku s mlékem a nějaký zbytek od oběda se pro ni také najde. Koťátek by bylo hodně, ale o to se stará stařenka, aby jich nebylo příliš. Většinou je rozdá. Toto je její činnost. Práce té, která nic nezabije, ani drůbež, ba i ty mouchy mohou být před ní klidné. Ale o koťátka musí dbát jen ona sama. Ví, kde má kočka obvykle pelíšek s mladými, naposledy je našla včas a byly jen dvě. Jedno darovala, druhé nechala pro radost dětem. A ty si s ním velice vyhrají, vždyť je to jediná jejich živá hračka. Je to krásné, stále ještě hravé, milé zvířátko. Ale není to jen koťátko, které občas ukryjí na peci, stačí jim mnohdy i naštípaná malá dřívka, z kterých dokáží postavit ledacos. Musí s nimi zacházet opatrně, pec je čistá, ale to oni vědí...
Janičce se malování daří. Stačí jí kousek nějakého papíru a hned je vidět jejich stará školka. Dokáže namalovat i panenku. Jenže nechce nějakou obyčejnou, tu co sedí v ložnici na stolečku, ani takové jaké jsou v jejich herně; ona ve své bujné fantazii si podle svých představ vymýšlí na papíře úplně jiný typ panenky. Takové, která by měla pravé vlasy, oči velké a mrkací; která by dokázala mluvit, zpívat i sama chodit. A šaty jí maluje ty nejkrásnější, ale jaké jsou to vlastně? Ano, už to ví, nejhezčí šaty měla teta, která k nim nedávno přijela na návštěvu. A přesně takové bude mít její panenka.
Pepík by také rád něco dokázal, alespoň nějakého panáka; ale až teď poznává, jakou nepředstavitelnou práci dá udržet tužku v ruce - ve své nemotorné ručce - a jak je obtížné něco namalovat. Cosi je vidět, spíš to připomíná šišaté kolečko s tyčkami, ještě je trochu přizdobí...
"Janičko, mám pěkné vobrázek?" ptá se zamyšleně Pepík a ukazuje jí svou nadrápanou mazaninu.
"Copak to prosim tě je? To je nejaky strašedlo!" na to Janička.
"Já tě nakreslim neco lepšiho."
Bere jiný papír a kreslí. Její ruka je jistá, za chvíli je hezký náčrt vidět. "Až bodeš starši, take bodeš pěkně kreslet," chlácholivě mu domlouvá sestra.
Hanka přichází k peci podívat se, jestli se sušené věci dají znovu obléknout. Pec je skutečná sušárna. Boty i kabáty jsou docela dobré, krásně teplé a dají se znovu použít.
"Děti, voblečte se a nanoste dřevo. V bedně ož žádny néni!"
Janička s Pepou poslušně slézají, znovu se soukají do kabátů a berou boty. Chlapec si je klidně obouvá naopak, ale sestra mu rychle dává k pravé noze pravou botu. Hanka si jich už nevšímá, děti se namáhavě dooblékají a odcházejí z kuchyně. V kůlně je koš, který plní krásným, voňavým dřevem - je ho zde velká zásoba. Jejich síly jsou malé, neplní koš vrchovatě. Musí jít vícekrát, bedna je veliká a špalíky se tam nesmějí házet, ale hezky rovnat. Jak rády děti tuto práci dělají. Vždyť každé dřívko je jinačí, jedno může být i jako loutka nebo sloužit ke stavbě hradu. V kuchyni se nesmí dávat dřívka na podlahu, jen do bedny k peci. Už je plná. Děti odnášejí koš do kůlny, ale do kuchyně se jim ještě nechce.
"Pepi, pojď, bodeme si stavět neco zde!"
"Domek!" je jediné přání bratrovo.
Stavba roste přímo pod rukama. Čtyři dřívka tvoří obvodní pilíře, otvory se vyrovnávají, staví se strop a střecha. Jenže tu se Janička otočila, chce podat další dřívko a její dlouhý kabát zachytí strop a celá stavba se boří. Pepík se na ni vrhá s pěstmi: "Te jedna, tes to zbórala!" a už buší drobné pěstičky do dlouhého kabátu a nohy se zvedají a i ty by chtěly kopat na každé místo, kam dosáhnou. Jeho hněv je veliký a vybíjí ho ze sebe úplně jinak než sestra. Ta utíká do kuchyně s křikem: "Mami, Pepik mě bije!"
"Co ste zas spolo měle?" rychle se ptá Hanka. "Stavěle sme domek a vona ho zbořela!" ozývá se Pepík.
"Já sem to nehodělala schválně," brání se Janička.
"Doneste radši ještě jeden koš dřeva, bodo zétra pict chleba!" Děti znovu odcházejí do kůlny a nabírají koš. Oba na hněv zapomněli a jsou zase spolu. Jdou ke schůdkům a vylézají na půdu, kde jsou staré zásoby sena. Moc ho sice není, ale půda je rozsáhlá a každý kout je zde něčím přitažlivý a pohádkový. Všude jsou skrýše, a tak se děti schovávají jeden druhému a vzájemně hledají. Nejlepší skrýš našla Janička. Lehla si klidně na seno, zakryla se jím a čeká, zda ji Pepík najde. A ten chodí, málem na ni šlápne, ale nevidí ji. Obchází kolem dokola a tiché prázdné prostředí se mu už nejeví tak romantické, ale smutné a on se začíná bát. Je sám, docela sám, sestru nevidí. "Jani!" těžce zvolá a rozhlíží se kolem. Nic se neděje. "Jani, já se zde bojim..." Kousek vedle něho se pohne hromádka sena, až se lekne, ale to se z něho klube Janička. Malý se na ni vrhá šťastně, poráží ji, ale to jen z velké radosti.
"Viš, já sem se zde moc bál," svěřuje se jí důvěrně šeptem.
"Mně se tam ož take špatně leželo," říká Janička, "já sem si tak přála, abes mě našel, ale tes chodil pořád dokola. Ale belo zde dobře."
"Děti, kde ste?" je slyšet maminku.
Ty opatrně slézají po schůdkách, přidržují se oběma rukama a utíkají do kůlny pro koš. Přihodí na něj ještě každý polínko, aby maminka byla spokojená.
"To ste to dlóho nabirale, ale máte to těžky, neberte si teho tolik," domlouvá jim Hanka. Vidí na jejich kabátech i čepicích plno sena a posílá je na síň, aby se oprášily. Teprve pak ze sebe mohou všechno svléknout. Se setměním se ozvalo i frkání koně...
Večerní chvilka je u stolu v prostorné kuchyni. Uprostřed všech je mísa voňavých teplých brambor, z kterých pomalu uniká teplo do okolí, před každým je postaven plechový hrníček s podmáslím a nasypána trocha soli. Před večerním jídlem se nikdy nevynechá společná modlitba. Ondra dělá pomalu kříž a hlasitě se modlí: "Pane Bože, požehnej nám těchto darů, které z tvé štědré ruky budeme jíst." Všichni ostatní odpoví - Amen - a znovu se požehnají znamením kříže, děti přejí rodičům dobrou chuť. Nic se nevyrovná této prosté a výživné večeři. Děti se nádherně olizují a Hanka se zalíbením pozoruje, jak všem chutná. Malý Jareček již také dostal jídlo, je klidný a spokojený. Až teď večer si mohou všichni spolu popovídat a to je pro ně vzácná chvilka. Ondra řekne něco o práci za celý den, Hanka také, ale oba ví, že večer nekončí - ještě je čekají povinnosti ve chlévě. Ale teď Ondra na modlitbu nezapomíná. Stoupne si směrem k pověšenému kříži a spolu s ním i ostatní. Než dají děti spát, pomodlí se ještě společnou večerní modlitbu: "Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim vinikům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen." A ještě přidávají: "Andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci od škody a od zlé moci." A každý večer má postupně někdo na závěr malé poděkování za celý den. Dnes vyšlo pořadí na Pepíka. Ten si sepne ruce a tiše říká: "Pane Bože, děkuji Vám za dnešní den a jestli jsem rodiče a Janičku zarmoutil, tak mi to prosím Vás odpusťte." Úcta ke kříži nedovoluje malému chlapci v důvěrném rozhovoru s Bohem tykání. Hanka s úsměvem pohladí chlapce a už následuje večerní umývání a Hančina společná písnička s dětmi i Ondrou na dobrou noc. Políbení na noc a děti ani nestačí naposledy mrknout, jak rychle usínají.
Ondra, i když je za celý den práce v lese pořádně utahaný, rád teď své ženě pomůže, aby skončila také trochu včas. Ví, že stejně se zase práce večer tak brzy neskončí a bude se ještě zadělávat v díži na chléb. Hanka dala do předehřáté mouky kvásek a mísí, spíš hněte krásné těsto. Je to její radost, tak krásný voňavý chléb dokáže upéci jako jedna z mála ve vsi. Také ví, co takové těsto nejvíce potřebuje - hodně lidské dřiny a potu při vymíchání, ale to bude až druhý den ráno. Teď řídké těsto s nátěstkem požehná a přikrývá je velkou utěrkou...
Jak ráda by se víc a déle oplachovala vodou, ale také se těší na odpočinek v posteli. Voda se musí nosit ze studny dost vzdálené, a tak se zde vlastně šetří vším, i tou vodou. Uléhají oba současně, unavení, šťastní z vykonané práce, z plodného dne. Je noc, ta je časem pohlazení, milého slova, vroucnosti. Oba jsou dnes utahaní, ale přesto usínají alespoň s tím milým slovem a rukou v ruce; vědí, že spánku mít moc nebudou. Druhý den jim začne jako obvykle brzy.

(pokračování v příštím čísle)