SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 18

(pokračování z minulého čísla)

Dědeček Ondra a vnuci Marek a Patrik - OBYČEJNÉ ŠTĚSTÍČKO

M a r e k
"Patriku, už se těšíš na jarní prázdniny?"
"Co budeme dělat?" vyzvídá na mně moje druhé já. Je to můj brácha, uviděli jsme tento svět ve stejný den a již jsme slavili třináct roků. Taťka říká, že tak neuvěřitelně podobná a dokonce i prý chytrá dvojčata vznikají jen z největší lásky a tou prý je nebeská.
A naše rodina asi skutečně zvláštní je, taková příliš šťastná...
"Copak ty to ještě nevíš? Včera jsem přitiskl ucho na naši železnici, která je propojena z dětského pokoje do haly, vzal naslouchátka a všemu, co si naši vyprávěli rozuměl. No a oni si právě povídali o prázdninách, říkám věcně a dívám se do vodní plochy bazénku. Potřebuji já vlastně vidět svůj obraz? Asi ne. Když se podívám na Patrika, tak jsem to já. Jsme úplně stejní a dokážeme oba mrknout jedním okem - ale perfektně. Co máme rozdílného, je mateřské znaménko. Patrik je má na levém rameni a já na pravém.
Toho si všimla Minka - tak říkáme mamince - hned v porodnici. Taťka je sice vědec, ale na toto by sám nepřišel. To mu musela ukázat ona - byla učitelkou Lidové školy umění - ale co jsme se narodili, tak je s námi doma a stará se jen o nás. Taťka říká, že domov je pilířem státu. Proto postavil pilíře, ale o pohodu a spokojenost se stará jen Minka. A domov máme hezký. Tatínek je nejmladší ze všech svých sourozenců. Babička ho měla až za mnoho let po strýci Jaroslavovi. A vždy říkávala, že byla ráda, že měla čtyři děti. Také mamince schvalovala, když s námi všemi zůstala doma.
"Otevřely se samočinně dveře. To asi "ucítily" tatínka.
"Nazdar Marku, kde máš Patrika?" ptá se mě hned po příchodu.
"Je v koupelně." Hurá, dnes se nespletl. Ale i on se občas přehlídne. Vždy to není příjemné. Třeba když něco vyvede Patrik a dostanu - taťka tomu říká mírný tělesný trest - já, tak se bráním. Jestli mě naopak nepoznaně pochválí, to se v duchu usmívám.
Ovšem nejlepší je to ve škole. Náš tříďa nás vůbec nerozezná. A má nás na ty nejhorší předměty pro mě - matematiku, fyziku. Ta ovšem jde víc Patrikovi. Takže se vždy v těchto hodinách - ne, vždy ne, jen občas - když zvrtám písemku, na opravu přihlásí místo mě, a tak si i dobře opravím známku. Já zase vynikám v češtině. A rychlá Zuzi si nás plete samozřejmě také. A Patrik ten nadělá zmatky a hrubky při diktátu - no, také jen někdy. To se další hodinu rychle přesadíme a já se hlásím na přezkoušení. Hezky nám to spolu vychází, zatím na to ještě nikdo nepřišel. Dokonce i v tělocviku jsme si pomohli. Skáči hůř do dálky než bráška, a tak on to pro jistotu také odskočí za mě. Já mu to oplatím ve sprintu. On se tak bídně rozbíhá... Máme to všechno vyzkoušeno. Zatím je nám naše podobnost jenom k užitku a my ji pokládáme ve svém věku za milost Boží.
Jen když k nám přijede dědeček, spustí:
"Bože, kluce, co bodete dělat až bodete velci a nandete si děvčata. Deť si vás bodó plist..."
Říkáme: "Dědi, my jsme sportovci a to nám bude dlouho stačit."
On se jen směje a stejně si nás úplně pokaždé poplete.
"Jestlipak víš," ptá se mě tatínek, když se najedl, "co budeme dělat o jarních prázdninách?"
"Tati, já jsem včera slyšel, jak jste si s maminkou o tom povídali a Patrik to ví také..."
"Podívejme se, tak náš syn se stává špionem," zažertoval taťka.
"Vždyť víte, že před vámi nemáme žádné tajemství. Co na to říkáš, Marku?" ptal se mě taťka.
"My ti to řeknem současně, ano," já na to.
Stisknu tlačítko domácího telefonu a volám bráškovi, aby přiběhl. Ten je tu hned.
"Patriku, taťka chce vědět, co říkáme na letošní jarní prázdniny."
Mrkl jsem na něho levým okem a on po mně hodil pravým a už jsme se vřítili na něho a povalili na koberec. "
"Jsi správný kámoš. Budou to hezké dny..."
Přijedou k nám dvě děti od přátel. Kolik má Ája - asi pět let a Jirka čtyři. Jenže my máme ještě tříletou Moničku, takže nás dětí bude v našem nevelkém domku pět. To byl hlavně nápad naší Minky. Je vidět, že je učitelkou, byla zvyklá stále na víc dětí. Teď vede skupinku křesťanských dětí a mládeže a trénuje děti v kroužku plavání. Jezdí s nimi i po závodech, ale doma prý potřebuje víc dětí. Přes léto se to na naší zahradě hemží houfy jiných, ale teď je ještě zima. A tak nám přibudou malí kamarádi, jinak k nám chodí jen ze třídy. A my to klidně berem. Zkusíme Áju a Jirku naučit plavat...
"Taťko, ty jsi skutečně ohromný!" křikl jsem společně s Patrikem a tentokrát jsme se ani nemuseli domlouvat mrknutím oka.
"A kde je naše Minečka?" tak říká někdy nejmileji našemu generálovi.
"Jela s Monikou sáňkovat..."
"To je dobře," na to taťka. Dnes je venku skutečně jiskřivě bílý den.

P a t r i k
Naše Minka dbá o naši správnou výživu. Bílkoviny, zelenina, ovoce, cukrů si moc neužijeme, ale nám to nevadí. Jsme štíhlí, když tak zdravě jíme. A tlouštíci nás vždy rozesmějí. Proč si jen tak deformují své postavy. Vždyť jsou úplně nepohybliví. A Minka říká, že každý člověk má určenu hromadu jídla, kterou do konce života sní. A někdo prý ji jí čtyřicet let, někdo až devadesát. A my prý ji budeme určitě jíst sto let, protože i když někdy jíme jako vlci, jíme jen to zdravé. Tak jsem zvědavý...
Dnes večer máme hodinu plavání. O Moniku se postará taťka. Já ještě píši u svého psacího stolu úkol, Marek má svůj v druhém rohu místnosti. Minka mi nad něj napsala citát:
"Slabí lidé čekají na příznivou situaci, silní si ji vytvářejí."
Marek má kratší: "Chtěl bych," neznamená nic, "chci" tvoří divy."
Je prý to pro nás oba jak ušité...
No jo, Minka se na nás dívá svým pohledem. My s Markem víme, že to s námi myslí jen dobře.
Nad stůl jsme si museli napsat i Desatero Božích přikázání, to hned jak jsme se v první třídě naučili psát. Je to napsáno ještě tiskacím písmem, teď už trochu vybledlým.
My je už dávno známe zpaměti a máme je nad stolem proto, abychom si je denně připomínali a jimi se řídili.

Tady jsou:
 l. Nebudeš mít jiné bohy. Nebudeš si mě zpodobňovat.
 2. Budeš mít v úctě mé jméno.
 3. Budeš zachovávat den odpočinku.
 4. Budeš ctít otce a matku.
 5. Nebudeš zabíjet.
 6. Nebudeš cizoložit.
 7. Nebudeš krást.
 8. Nebudeš lhát.
 9. Nebudeš žádostivě dychtit po ženě svého bližního.
 lO. Nebudeš závistivý ani chamtivý.

A pod Desaterem máme ještě napsáno:
Já jsem Pán, tvůj Bůh. Ty, člověče, patříš ke mně. Když se mne budeš držet, bude tvůj život vypadat dobře. Já ti dávám dobré rady. Uč se přát je i ostatním a naučíš se žít pokojně.
Tato slova nám tam dopsal taťka. A nám dává návod, jak se máme chovat. Je to pomoc našemu svědomí a my se jím snažíme řídit.
Co my již měli v životě změn:
l. třída: "Budete chodit do baletu, vzali vás," radostně nám oznámila Minka. Byly tam jen holky a my dva jak opuštění Robinsoni. Pohybová zátěž nám neuškodila, ale neuspěli jsme a po roce nás slušně vyhodili.
2. třída: "Přihlásila jsem vás do houslí," smála se zase na nás zvesela a asi nám tím dodávala odvahu. Ovšem taťka si dával do uší vatu, aby nás nemusel poslouchat. Po roce nám to naštěstí zamítl sám.
3. třída: " Letos budete zpívat!" ozvalo se na začátku roku. A na konci - učitel sdělil šetrně Mince, že nepoznal, jaký vlastně máme hlas, takže jsme zase propadli.
4. třída:" Donesla jsem vám kytary!" hlásila nám šťastně, Lidová škola umění vám je zapůjčila. Nedalo se nic dělat, v červnu jsme je zase odnesli a přibylo nám vysvědčení se špatnou známkou z hudebky.
A tak od páté chodíme jen plavat a také pravidelně ještě od druhé třídy do náboženství, na to oba naši rodiče dbali nejdříve...
Plavat jsme se naučili, než jsme chodili do školy, ale až později Minka zjistila, že my se skutečně hodíme jen a jen ke sportování. Takže nás žádným uměním netrápí, ale stále zpívá s Monikou. A ta má hlásek - Minka poznala, že je to nadějný soprán. Zpěv máme v domě neustále. A Monika už dokonce občas zpívá v maminčině dětském kytarovém sboru při rytmických písních v kostele. Tak přece se u nás asi nějaká kulturní hvězda objeví. A kdyby přece jen Monika zklamala, tak pevně věřím, že Minka zase vymyslí něco jiného, v čem určitě vynikne...
"Marku, jestlipak víš, proč s námi jezdí mamka i po plaveckých závodech a dělá rozhodčí?" ptám se.
"To vím," říká mi brácha - aby nás měla na očích. Říká přece, že je potřeba něco dělat, mít nějakého koníčka, pak není čas na lajdáctví a špatné party.
To my oba skutečně uznáváme. A taťka nás zase vede k autu a práci v garáži i ve sklepě. Už dokážeme sami umýt auto a zatopit. Naštípat dříví, to je hračička. Taťka říká - když jste chytří, nesmíte zapomínat na manuelní práci. Ta prý dobře pročistí mozek. A každý večer si stoupne v hale na hlavu, aby se mu lépe prokrvil. Samozřejmě si myslí, že se nám asi nedokrvuje, tak musíme stát s ním. A když se zřítíme někdy na sebe, tak je z toho veliká juchanda.

(pokračování v příštím čísle)