SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 13

(pokračování z minulého čísla)

Dny utíkají jako voda. Honzíček má zase téměř přes celý den babičku. A ti spolu hospodaří. Mají několik slepic a ovcí, také se každé ráno o ně nejdříve postarají. Pak uklidí, nakoupí i spolu vaří. Dnes si natrhali nějaklé třešně a budou knedle. Honzíček bude kuchařit také. Babička mu našla v odložených věcech malou zástěrku.
"Babi, já so jak děvčátko."
"No skotečně, s těma svéma vlnitéma vlasama seš jak panenka v té zástěrce. A tak ož bodeme dělat knedle."
Nabírá lžící těsto a dává je na podmoučený vál. Pak ukazuje vnukovi, jak se těsto namoučenými prsty roztáhne, aby se na ně vešlo co nejvíc třešní. Honzíček má ruce neobratné, těsto se mu na ně úplně lepí, a tak se raději rozhodl, že bude dávat na těsto třešně. To mu jde přece jen lépe. Po chvíli jsou knedlíky přichystány, aby se mohly vložit do vřelé vody. Babička si natahuje minutku, nesmí se jí převařit a dívá se na svého vnoučka.
"Ach Honzičko, te seš zamóčené a vod těsta. Poď se mnó do kópelke, já tě homejo."
Sundává mu ušmudlanou zástěrku a myje obličej i ruce ve vlažné vodě. "Mosim tě aji hočesat." Jak ráda bere hřeben a pročesává mu ty jeho krásné vlnité vlasy. Vzpomíná, když se narodil, že byl téměř úplně holohlavý. Snacha měla o jeho vlasy starost, a zatím mu jich na hlavičce vyrašilo tolik. Však byl stále dohola, pořád ho stříhali aby mu vlasy zhoustly. A to se také podařilo. Honzíček má na té své hlavičce úplnou záplavu vlasů. Přitahuje si ho k sobě a chvíli se s ním mazlí. Vždyť ví, že už brzy jejich společné hospodaření přestane. Nastane mu školní rok a s ním povinnost, babičce ale ubude její dopolední radost. Vždyť má jenom Honzíčka.

Netouží po ničem jiném. Lidé se honí, chtějí mít peníze, aby si užili světa. Ona si vychovala křesťansky své děti a vesnici téměř nikdy neopustila. Jen jednou, kdy byla na promoci svého syna. A to se až bála hluku velkoměsta. Bylo jí těsno v překrásné, přepychové a prostorem překypující restauraci, ona je zvyklá jen na tu svou kuchyňku. Dědeček, ten se nacestoval hodně, ale ona mu to přála. A o Honzíka se stará ráda. Mladí ať si chodí do zaměstnání a pak jezdí po výletech, ona to nepotřebuje. Autobus nesnáší a osobní auto jí také nedělá dobře.
V této vesnici se narodila a zde i zemře. Neví, co je teď shon. Než odešla do důchodu, chodila s mnoha jinými na pole. Užila si všeho - slunka, deště, krásných dní i nepohody. Byla stále mezi lidmi, prožívala s nimi jejich denní starosti i radosti; smála se s nimi i měla soucit s bolestí, která se přihodila jiným. Tak jak je to v lidském životě - chvíle radosti, ale mnohdy více to druhé. Teď je její život hezký. Možná by se zdál někomu jednotvárný, ale ona má přece pořád kolem domácnosti jinou práci, jiné povinnosti a není vůbec sama, má svého Honzíčka. Ten je její radostí, vynahradí jí všechno na světě. On vlastně nemá rodiče, ty vidí hlavně večer, jinak celý den má ji a dědečka. Co jen spolu všichni mají vycházek a krátkých výletů. Jako film jí jdou vybavované události...
Učí ho přece milovat svůj kraj, lesy, pole a louky. Vždyť je i trochu bylinářka. Co všechno dají ty naše louky od prvních chudobek až po pozdní něžné ocúny a droboučký vřes...myslí si po chvíli. Mateřídouškou nám voní ruce, když si posedáme na travnatou mez, pozorujeme pilné mravence i sluníčko sedmitečné. Občas chodíme na vyvýšená místa nad vesnicí, kde máme celou krajinu před sebou. Nízké domky, skryté v zeleni stromků, poslední dřevěnou chalupu za humny i větrný mlýn, který dávno nemele. Vítr odfouká zimu a potok odnese zbytky sněhu. Po potůčku posílá Honzíček lístečky i věnečky a lodičky. Chodíme i k místu, kde se potok loučí s vesnicí a protéká loukou plnou sasanek a petrklíčů. Honzíček ví, že potok se musí udržovat čistý, protože v něm žije užitečná žabka a v lese z něho chodí pít srnka a ostatní lesní zvěř. Občas ji i vidí. A co už pozná Honzíček v té krásné Boží přírodě kvítků. U lesa se najdou sasanky, podběl i petrklíč. Na louce křivatec a devětsil. A když přijde duben, sbíráme s Honzíčkem bylinky. Do košíku trháme podběl, maliník, černý bez, jahodník a pak je dáme sušit. V zimě si všichni pochutnáme na čaji. Nejraději se chodíme dívat na len, který u nás hodně roste. Od chvíle, kdy se buclatá seménka dají zemi, až do sklizně. Když len vyroste, je hebký, vlní se, a když rozkvete, má barvu, jak říká Honzík, "nebeskou." Stojíme u lánu rozkvetlého lnu, který se pěstuje na našich kopcích a splývá s modří oblohy, odpoledne však svá něžná kvítka uzavírá ke spánku. Když se z polí sklidí úroda, připomeneme si ji kyticí zralého obilí v keramickém džbánu. A ani se nenadáme a s vůní ostružin zavládne podzim. To zase sbíráme kaštany, na zahradě nám rozkvetou velké jiřiny, u cesty září jeřabiny. S dědečkem pouští Honzík draky a už se těší na zasněžené stráně s velkými sněhuláky. A v zimě pamatují oba na zvířátka a ptáčky. O vánocích jsme všichni pohromaě i s našimi mladými, to neseme nadílku k nejbližšímu smrčku. Je to mrkev, jablíčko a několik brambor. A až pak je nadílka svatvečera v našem domku. Toto všechno je náš celoroční svět a pro nás je ničím nenahraditelný. A co udělali naši mladí? Ztrávili letos dovolenou v zahraničí sami; měli obavy, že by Honzík cestu letadlem špatně snášel. A jemu bylo s námi tak dobře...
"Honzičko, dnes ož mosiš vstávat, bodeme se voblikat. Pudeš prvni den do mateřské škole."
"Mně se moc nechce, babi."
"Ale poď. Maminka tě zde nachestala hezky voblečeni, já tě pomužo. Napřed pudem do kópelke."
Sama mu tlačí zubní pastu na kartáček a Honzíček si přepečlivě a dlouho čistí zuby. Pak ještě mýdlem obličej, uši a ruce. Jeho ranní toaleta je hotova. Večer se koupe denně, vždyť to také potřebuje, někdy je bláto na něm i ve vlasech.
Udělal se právě dnes krásný zářijový den.
"Honzičko, dnes se bodeme spolo modlet jinak. Poprosime Pána Boha, abe tě chránil vod všeho zlyho. Dnes začne mateřská škola, za rok základni a pak ož bode celé ževot hočeni a hočeni. A aji za to má každé člověk proset Pána Boha, abe měl dost sele a trpělevosti..."
Po modlitbě Honzík pomalu snídá. Je dnes úplně jiný, jako vyměněný. To není ten chlapec, který každodenně čiperně vyskočil a šel nejdříve s babičkou za slepicemi a ovcemi. Také si na to nemusel obout nové hezké boty, ale stačily mu gumáčky nebo tenisky. Babička mu pomáhá zavázat i tkaničky. Honzík to sice zvládne, ale přece jen jeho prstíky nejsou tak obratné v dělání smyček.
Jdou spolu po chodníku kolem domků a odbočují na asfaltovou cestu. Tu je vidět menší budova nové mateřské školy a k ní většinou v doprovodu mladých maminek přicházejí malí školáci. Babička je v této budově poprvé. Nejde rychle, nechává vejít jednu mladou ženu s děvčátkem, aby vůbec věděla, kam má jít. Vchází za ní do šatny. U věšáčků jsou napsána jména dětí, každé má svůj obrázek. Babička prohlíží seznam, ale jméno Jan tam není.
"Nepatří Váš chlapec do staršího odělení?" ptá se s účastí jedna z maminek.
"Příšti rok pude do škole."
"Tak to už je druhé oddělení, to je vedle."
Odcházejí do vedlejší místnosti. Zde našla babička jeho nálepku, dala mu tam pytlík s papučemi a chlapec se začíná přezouvat.
"Babičko, přendeš pro mě brzo?"
"To viš, Honzičko, nemosiš mět strach."
Loučí se s ním. Honzík se k ní ještě naposledy přitulí a dá jí na tvář pusu. Od herny otvírá dveře milá učitelka a zdraví se s babičkou.
"Tak sem vám ho převedla."
"Snad se mu bude u nás líbit tak jako doma."
"Bodo ráda, mosi si ož na školo trocho zveknót..."
Končí se vycházka a učitelky jsou s dětmi v šatně, kde se převlékají. Staršímu oddělení to jde dobře, učitelka jen přihlíží, jak se děti přezouvají. Nejlepší jsou samolepící boty - myslí si pro sebe - pro děti i pro nás je to nazouvání i vyzouvání nejrychlejší.
Pohled jí padl na pytlík Honzíka Markového. Je plný, papučky jsou v něm a chlapec nikde. Úplně se jí rozbušilo srdce. Mezi dětmi tu hezkou hlavu nevidí. V herně také není, v jídelně je prázdno. Jde rychle za učitelkou mladšího oddělení.
"Není mezi vámi někdo ze starších?"
"To ne."
"Představ si, já nemám Honzíka Markového. Prosím tě, vezmi si chvíli obě oddělení, já se půjdu podívat před budovu a na zahradu."

(pokračování v příštím čísle)