SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 12

(pokračování z minulého čísla)

A pak první zvěstování blížícího se léta, první doušek z kalichu letního slunce. Jednoho dne však vstoupila na louku ostrá kosa a všechna stébla zavadla až uschla navždy. Ale louka voněla ještě silněji, až hlava byla jako v závrati, v opojení; už to byla jiná vůně, avšak stále zvěstovala, že tento předletní čas je jen jednou do roka. Kdepak jsou podzimní otavy proti senům. Jak ráda jsem stávala v dětství s hráběmi na takové louce v podvečer, všechno bylo jako v románu. V dálce duněla auta, slunce zapadalo za les, nechyběl ani potůček a za silnicí červené střechy chalup. Ale kdyby nevonělo na louce seno, byl by to býval obyčejný, docela obyčejný den i večer. Zde seno nevoní, je to jen parková tráva a já vím, že moje děti jsou o vůni sena ošizeny. Moc si slibuji, že pojedu s nimi do rodné vesnice a provedu je loukami svého dětství, aby poznaly můj - pro mě ten nejkrásnější dětský svět. Zde jsme celé dopoledne viděli jen malé dětské pacienty a ambulantní vyšetření mnoha dospělých...
Dopřejeme si spolu procházku obchody - hlavně s hračkami, chutný oběd a vracíme se domů. A právě ve vlaku, mezi cizími lidmi vím, jak na synovi lpím. Jeho stále krásná čistá pleť, nádherné vlnité vlasy, štíhlá postava - chlapec přímo pohádkový. A přece se na něj stále víc a víc dívají lidé se soucitem. Vím to dobře. Dokonce se už začínám bát i toho nevysloveného soucitu. Chtěla bych křičet - kdo za to může, že se mu to stalo - ne, nic by mi to nepomohlo.
"Trpělivost, trpělivost," slyším znovu v duchu slova lékařky...
Povídám si celou cestu vlakem se synem. Tiky jsou snad po minutě. Buď se zkřiví celá tvář, nos i rty, jinou chvíli přejede šleh přes oči a čelo. Jindy zase projede tělesný tik. To se celá horní polovina těla úplně zachvěje, pak zase letí tik jen ramenem. Nemohu, nemohu! Raději se sedám chvíli vedle syna, když sedím naproti cítím neuvěřitelnou duševní bolest.
"Marečku, pani doktorka je moc hodná. Bodeme moset jezdit často."
"Mně to nevadi maminko, já moc rád jezdim vláčkem. Ož se na ceste těšim."
"Děti v mateřské škole se k tobě chovaji dobře? Nevesmivaji se tě?"
"A proč, maminko?" ptá se naivně syn.
Vím, že je příliš malý na to, aby pochopil. Je lépe se mu o tom nezmiňovat a jen věřit Bohu, že se svalstvo a nervy horní poloviny těla utiší.
Každou noc znám jednu cestu. A tou jsou kroky k jeho postýlce. Spát chodím pozdě a to je právě to moje krásné dítě v hlubokém spánku. Rozžíhám tlumené světlo a pozoruji svého syna, pozoruji a polohlasně si říkám: "Jaká je to krásná tvář. Jaká je to sóměrná postava. Já mám v noce doma to nékrásňéši hvězdo. Proč, proč jenom se to ve dne mosi tak hrozně změnit?"
Každé ráno čekám na jeho první procitnutí. Je ještě pološero a přece v synových tvářích vidím nádherný ruměnec, krásu obličeje. Jenže první otevření očí je veliký tik. Jen si povzdechnu. Vím, co mě zase celý den čeká. Ve dne se krásná noční hvězda mění. Nesmím však na sobě nechat nic znát. Neboť synovy důvěřivé oči se na mě něžně dívají a já vím, jak mě má syn rád. Beru do náruče lehké tělíčko, které se právě zachvělo ramenním tikem. Pokládám si hlavičku Marečka k sobě do náruče a v očích se mi lesknou slzy.
Ale dnes jsem přece potěšena nadějí. Slyším z dálky uklidňující hlas lékařky: "Vyléčili jsme již horší případy. To chce jen čas. Budou to léta..."
Jdeme spolu do mateřské školy a zase se setkáváme se soucitnými pohledy. Jenže dnes už vím víc...
Mareček má dvanácté narozeniny. Ráno mu říkám:
"Marečku, dnes jsme dostale já a tatinek od Boha veleké dar. Viš, kdo to je?"
Chlapec říká: "Já jsem to."
"Ano," říkám a v duchu si myslím:
"Kdo žije ve společenství s Bohem, může říci, že vždy to půjde dál, neboť Bůh nás drží ve své ruce. Existují dnes mnozí zoufalí lidé i děti. A ti by měli vědět, že i pro jejich život stále existuje důvod k naději. Vždy existuje někdo, kdo tě má rád. Bude to vyzařovat jako světlo do světla. Vždy je důvod k naději a ať jsi, kdo jsi - jsi milovanou bytostí..."
Mohu to tak říct, neboť ve svém synu vidím, že má nejhorší léta za sebou. Každou neděli ho vidím jako ministranta v kostele, když čte Slovo Boží. Každou neděli ho tam vidí všichni lidé, je k nim chvíli obrácen celým tělem. Jeho tvář i tělíčko jsou klidné.
Po mnoha letech - ÚTĚK
Jeníček, Honzíček, někdy i Jéňa, a když zlobí, tak je to prostě Honza - to jsou jména čiperného syna Vlasty. Je to její jediné dítě, tři roky si s ním pobyla doma a dokonale si vychutnala svoje mateřství. Pak začala jezdit do zaměstnání do města, vrací se až večer.
Ale Jeníček nezůstal sám. Má doma babičku i dědečka, který jen občas chodí na brigády. Oba dva se v malém vnukovi jen vidí. I když mají své domácí povinnosti, přesto každou volnou chvilku věnují vnukovi, zodpoví každý jeho dotaz, mají pro něho jen vlídná slova a rádi si s ním pohrají. A proč by ne?
Když měli své děti malé, měli doma tolik práce a v ní rostly i jejich děti. Ale teď se ve vnoučeti jen vidí. Není rozmazlený, ale přesto mu jeho život udělali radostný a žijí jeho dětský svět s ním.
Teď od září je přihlášen do mateřské školy - je mu víc než pět let a poslední předškolní rok bude muset vědět, co je to povinnost a soustředění. Musí si trochu víc zvyknout na dětský kolektiv, aby jeho přechod do školy byl snazší. Zatím jsou ještě dva kouzelné letní měsíce, počasí jako na objednávku. Slunko, voňavá louka, les. K babičce přijela ještě na nějaký den její nejstarší vnučka - sedmnáctiletá Maruška, která si Honzíka plně zamilovala. Ani nezapřou příbuznost. Oba mají hezké vlnité husté vlasy jen s tím rozdílem, že Maruška je černovláska a malý Honzík plavovlasý.
Dívka našla staré pánské kolo se sedačkou a to bylo něco pro ně dva. Každý den, který byl hezký, sedí chlapec na sedačce a dívenka jen vesele a radostně jezdí. Sousedovic děti jsou u vytržení a úplně mu jeho velkou kamarádku závidí. Ovšem ona v podvečer, kdy je nejvhodnější doba na projížďku, je povozí všechny a děti jsou přešťastné.
"Maruško, ten náš Honzik se v tobě jenom vidi. Maminka na něho teď ož nemá tolik časo, ale kdež ještě s nim bela doma, tak ho take vozela na kole a dělala s nim hlóposti. Teď prodává v obchodě, je vod ráda do večera na nohách a dom přejiždi hotáhaná; pak má domáci práco. A te máš k dětem krásné vztah, je dobře, žes šla na pedagogickó školo."
"Babičko, mně se u vás na vesnici tak líbí. Já bych ji hned vyměnila za město."
"To řikáš teď, za nejaké rok bodeš mlovit jinak."
"My zase půjdeme ven, ano?"
"No ja, von je s tebó moc rád."
Na zahradě je vkusně upravené pískoviště, o pořádek na celém prostranství se nejvíce stará dědeček. Je zde postavena i houpačka. V odpoledních hodinách je branka vzadu otevřena dokořán a děti sousedů vědí, že si mohou bez obav chvíli na zahradě Markových pobýt. Sousedovic Ivanka a Petr jsou také zde, jejich maminka ví, že Maruška se lehce postará o zábavu všech tří dětí. Malý Petr si sedá do houpačky.
"Ale Petře, musíš napřed zaplatit!" volá na něho vesele dívka.
"Čém?" ptá se chlapec. "Natrhejte si všichni lístečky jetelinky a to budou vaše penízky." Děti ji rychle hledají a po chvíli se v jejich drobných dlaních ocitají malé lístečky.
"Za jednu houpačku dvě korunky..."
Děti se rovnají do řady, Maruška vybírá a rozhoupává jedno po druhém. Když se toto dovádění zdá dětem dlouhé, vymyslí dívenka jinou hru. Uviděla u sousedů zednické kozy a tam také jde se všemi třemi dětmi, a ty jenom jako mají hned dostihy. A zase platí lístečky z jetele jako vstupné. Ve velké kádi zamíchala "zmrzlinu a cukrovou vatu" a i tu prodává malým dětem za lístečky. Ale to nestačí. Zase jdou zpět k Markovým. U pískoviště je i malý bazének a poblíž pohozené lodičky z umělé hmoty. Dívka jim dovedně vyrábí další lodičky z oloupané kůry, které si pouštějí po bazénku, ve kterém je jen trochu vody. Po chvíli děti vyrábí lodičky samy, něco se jim i daří. Ale Ivanka - co bude mít Ivanka?
"Ivanko, pojď já tě naučím vázat z kapesníčku maňáska. Půjč mi svůj kapesník."
Dívenka jí podává z kapsičky zástěrky složený pestrobarevný čtvereček. A Maruška váže na jednom konci suk a malá panenka se v jejích dovedných prstech uklání.
"Jé," volá Ivanka, "to je pěkný!"
I ostatní děti zkoušejí vázat panenky a hned hrají loutkové divadlo. Večer jsou všichni utrmáceni, avšak neradi od Marušky odcházejí. Ta jim ještě na rozloučení vypráví pohádku a pak si ji všichni společně zahrají i v narychlo sehnaných "kostýmech."
Doba návštěvy Marušky na vesnici končí, má svůj omezený čas, půjde ještě na nějaký týden ve svém bydlišti na brigádu. A tak uteklo několik dní volnosti na vesnici a ona se vrací zpět k rodičům do města.
Po jejím odjezdu je Honzíček nějaký nesvůj.
"Ta tvá velká kamarádka tě sem dovezla změno, že?"
"Babičko, já bech chtěl, abe si se mnó hrála pořád."
"No jo, nende to; to viš, je mladá a má take zas svoje jiny zájme a povinnosti. A já si s tebó nedokážo hrát tak jak vona, ož mám stary nohe. Ale hrát si bodeš brzo s jinéma dětma. Za pár dni tě bodo vodit každy ráno do škole. Těšiš se ož, že?"
"...no těšim, vlastně nevim babičko."
"Z Maruške bode brzo učitelka. Vona má děti moc ráda, take to s něma homi..."

(pokračování v příštím čísle)