SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 11

(pokračování z minulého čísla)

"Pane Bože, daruj dětem oči, které uvidí víc než je kolem nás;
daruj jim naději, která bude stále trvat, a dej jim poznat,
že Ty je máš vždy a všude rád.
A ochraňuj je za mě tam, kde je nemohu uhlídat..."

NOČNÍ HVĚZDIČKA

Narodilo se mi třetí dítě, byl to chlapec a chtěla jsem ho mít. Dlouho rozmýšlím nad jménem a tentokrát mohu vyvolit sama. Totiž u dvou předešlých tomu tak nebylo. První dcera byla Margit. Rodiče, u kterých jsme bydleli, se přímo zděsili při vyslovení tohoto slova. Nezbylo nic jiného, než udělat na matrice změnu. Druhý občánek dostal jméno po dědečkovi. Ale teď už mi nikdo nerozkazoval, ale všichni řekli: "Muže bet po tvym..."
Myslela jsem si, že to bude chlapec. A tak ani neuvažuji nad jménem děvčete.
A když přišel ten Velký den, skutečně se narodil. Na dotazníku, který měla sestra, bylo napsáno jméno - MAREK.
"Pojďte se všichni podívat, jak je to krásný chlapec!" slyším volat sestru, ještě když ležím na sále. V duchu jásám. Sama jsem ho zahlédla jen trochu, nejsem nedočkavá; vím, že ho brzy uvidím víc. Sestra mě odvezla na pokoj.
"Měla jste těžký porod, musíte ležet celou noc a vůbec nevstávat."
"Sestři, nemáte zde aspoň kósek sochyho chleba, vždeť já sem dnes doma nic nejedla a mám velké hlad."
"Podívám se po něčem," ochotně odpovídá sestra.
Vzápětí mi přinesla na talíři krajíček chleba, kousek masa a čaj...
Po chvíli sedím na posteli a vesele se bavím s ostatními. Není prý na mně vidět, že jsem přivezena krátce ze sálu.
"Co mi to děláte. Vždyť máte ležet," hrozí se hlasitě sestra.
"Ale sestři, já snim jenom večeřo a hned si lehno, já vlastně v leže nehomim jest. A moc vám děkojo."
"Tak dobře," svoluje dívka v modré zástěře. Nejím jen ústy. Hltám přímo i celým obličejem a jen se žalostně dívám, jak rychle tenkého masa a slabého krajíčka chleba ubývá. Jsem podle vyjádření jiných do všeho hrr, na neštěstí i do toho jídla. Ostatní maminky se na mě dívají s obdivem. Jen jsem klidně dohltala a poslušně si lehám.
"Která z vás špatně spi," ptám se, "já bech dnes v noce neměla hosnót, mosim hébat nohama, abech nedostala zánět."
"Já zde špatně spím," ozývá se v rohu maminka.
"Tak si mužeme celó noc povidat, nebode-le vám to vostatnim vadit?"
"My spíme tvrdě," je slyšet hlasy.
Má výřečnost se sešla s podobnou. Máme si stále co povídat. Mluvím vesele, vzpomínám jen na legrační zážitky, ale v duchu tuším a ještě víc cítím, že nohy začínají zlobit. Nedávám to však na sobě znát. Dočkala jsem se velké ranní vizity. Dveře se otvírají a vchází celý zástup bílých plášťů. Příjemný a usměvavý primař prohodí laskavé slovo ke každé mamince. Všechny jsou bez komplikací a jeho rozveselená a přívětivá tvář se blíží k poslední posteli u vchodu - ke mně.
"Vyspali jsme se dobře?" ptá se lékař a lehce se dotýká zkušenýma rukama břišní oblasti.
"Všechno je v pořádko, pane doktore, ale začale mě bolet nohe." Odhazuji přikrývku a primář se mi rukou dotýká horkých nohou. Jeho oči ztrnou.
"Silný zánět," obrací se na sestru, "ihned nasadit ketazon v injekcích! A vy - obrací se ke mně - musíte vydržet ležet. Nesmíte vstát!"
Tušila jsem to. Při prvních dvou porodech byly velké záněty a při poslední prohlídce mi lékař řekl důrazně: "Děvenko, třetí dítě by už nemělo ze zdravotních důvodů být!" Jenže tuto větu jsem si uvědomila až teď...
Na chodbě začíná být rušno. Sestry přivážejí vozík s mnoha uzlíčky. Jeden se liší výrazně od ostatních. Na hlavičce má plno černých, kudrnatých vlásků.
"Je to div přírody," říká mi starší ošetřovatelka, když mi podává něžný balíček. I oči jsou výrazné, řasy. Byl již trochu přenášen a přesto je tvářička hebká a ručičky s nehty jsou také dokonalé. Sedám si a okouzleně pozoruji svého syna. Nemám pro něj ještě mléko, a tak celou dobu kojení se jen dívám a dívám. Každý detail tvářičky si úplně vštěpuji do paměti. Vím, že se rysy časem změní, ale chci si zapamatovat tento první krásný okamžik. V této chvíli zapomínám na to, že nemohu chodit, necítím ani bolesti nohou, jsem jen naplněna nezměrným lidským štěstím a Boží dobrotou.
Domů mě přivezla sanitka. Pobyla jsem si kvůli nohám v porodnici o několik dní déle. Jednu nohu mám v zinkoklihu, druhá je volná. Stále musím ležet a obvodní lékař mi chodí denně píchat injekce. Nejsem maminkou, jen ležákem. Bez babičky, která si vzala neplacenou dovolenou, bych byla nemožná. Dokáži dát jen chlapci mléko, jinak na mě začíná doma všechno padat. Do místnosti přibyla nová televize, aby mě rozptýlila, jenže já ji nepotřebuji. Má živá a veselá povaha je najednou uzavřena ve čtyřech stěnách a bílém stropě. Ještě nepropadám depresi a beznaději. Stále věřím, že vstanu a nohy mě udrží. Ovšem noci nejsou klidné. Dokonce se mi už zdálo o invalidním vozíčku. Čtu povzbudivé příběhy, chodí za mnou návštěvy. Ne, nic nepomáhá, vím své.
Po šesti nedělích se zinkoklih rozřízl a druhý den jsem mohla zkusit vstát. Babička mi pomáhá z postele, vstanu, nohy mi podklesnou a dopadám na zem. Rozpláči se, není nic, co by mi pomohlo. A znovu na postel...
V noci všichni spí, já bdím. Napadá mě, zkusit slézt sama, kdy mě nikdo neuvidí. Pokoj je osvětlen světlem z ulice. Opatrně sedám a překuluji se na podlahu. Vím, že se sama neudržím. Kleknu na kolena a s úsilím zkouším lézt na druhý konec místnosti. Musím vynaložit nesmírnou námahu, abych se pomalu sunula po koberci. Tam a zpět. Dokázala jsem to. Mohu za tento výkon alespoň tiše poděkovat Bohu...
Druhý den jsem s oporou udělala pár kroků. Přichází mi zase návštěva. Je to bylinářka a lidová léčitelka. Říká mi: "Seš veselená po injekcich, začni si dávat na nohe zábale. Bode tě lip. Doneste mně dvě prostěradla, dvě teply deke!" hned rozkazuje.
"Ale tetičko, to meslim nepomuže," tiše namítám.
"Zkoset se to přece muže."
Pokládá na postel velikou deku, prostěradlo namočené do studené vody a rychle mi balí celou nohu do mokrého prostěradla a hned do deky. To samé dělá i s druhou nohou. A hned jsem ještě zakryta péřovou pokrývkou.
"Věřite, teti, že je to na nohe velká úleva?"
"To přece vim."
Celé dva týdny mi dávají pravidelně studené zábaly na nohy. Třikrát za den podstupuji tuto proceduru a jsem na to úplně zvyklá. Nohy začínají poslouchat. Mohu chodit bez opory. Teď mám před sebou zase život...
Po třech měsících jsem poprve vyjela z domu s kočárkem, který je úplně nový. Dojela jsem sice jen na konec ulice a ucítila, že to už dál nepůjde. Ale nevadí, i ten malý kousek procházky byl krásný. Vím, že je vyhráno. Mám svého Marečka a nohy, které začínají sloužit čím dál lépe.
Marečkovi bylo pět roků, když jsem začala pozorovat v jeho tvářičkách něco, co mě znepokojilo. Tiky. Nejdřív bylo nepatrné mžiknutí okem a trhnutí tělíčkem.
"Marečku, cétiš se v té košolce dobře? Neškrabe tě?"
"Je mně v ni dobře maminko."
"Proč pořád pohazoješ ramenem?"
"Já nevim..."
Pozoruji, že je to bezděčné a stále se stupňující. Stále rozmýšlím, co mám vlastně dělat. Nakonec se odhodlávám k tomu, že jedu na psychiatrickou kliniku, syn samozřejmě se mnou.
Čekáme dlouho, celé dopoledne, než nás přijmou. Jsem poprvé v tomto prostředí. A dětí je zde dost, které se svými rodiči také čekají na vyšetření. Vidím zde i dva chlapce, podobné synovi. Také mají tiky, ovšem ve srovnání s Marečkem velice slabé.
Konečně jsem se dočkala vstupu do ordinace. Příjemná, vlídná lékařka mě volá.
"Pani doktorko, já ož nemužo ani v noce spat, jak stále meslim na sena. Já vubec nevim, z čeho se mo to muhlo stat. Má selny tike. Trhá mo to celém obličejem a tělem..."
"Pošlete mi ho sem, snad to nebude tak zlé," konejší mě lékařka.
Zdá se mi, že chlapec je tam celou věčnost. Po delší době se přece otevírají dveře a oba dva se objevují ve dveřích.
"Pojďte ještě chvíli za mnou, paní."
Dala jsem Marečkovi loporelo, aby si je prohlížel, a jdu sama do otevřených dveří.
"Musíte být trpělivá. Někdy se taková věc stane. Dám vám léky na utišení a každý měsíc si vás pozvu na kontrolu. To víte, taková nemoc není chřipka. To chce svůj čas..."
Zkracuji si cestu do lékárny vyšlapanou cestičkou velké pokosené louky. Jak je krásné jít slunným dnem volnou přírodou. Kolem dokola je zvadlá tráva. A já se v duchu vracím do dětství na "svoji" louku, která mi byla nejkrásnějším parkem. Vím, co je to zalehnout si mezi stvoly jitrocele, jílku, pampelišek nebo smetánek a dýchat aróma vůní - to nemohou namíchat do žádné z voňavek. Jen nebe se táhlo tehdy nade mnou s běžícími mraky a kdesiv zapomenutí zůstaly všechny dětské starosti. A co teprve loukau řeky v červnu s bzukotem hmyzu a neklidem modravě kovových vážek, stehlíkem na bodláku a žlutozelenou ještěrkou pospíchající přes cestu.

(pokračování v příštím čísle)