SRDCE DRAHANSKÉ VRCHOVINY - čtení na pokračování_díl 10

(pokračování z minulého čísla)

Sousedi jsou v zaměstnání, kolem dokola je úplně prázdno a ticho. Lehám si do hebkého polštáře louky a děti to dělají hned po mně. Sama se jen opatrně protahuji a pak i ve stoje. Ale na dětičky je to málo. Vzápětí ze svahu válí Maruška sudy, Lukáš se nedá zahanbit, i když mu to jde obtížněji. A moje maličká se pokouší i o stojku, vrbu, přemet - s tím jí musím pomoci i když Maruška je velice pružná a pohyblivá. Totéž chce dělat i Lukáš, ale ten není tak ohebný, jeho gymnastika není vůbec ladná. Na závěr se proběhnou - odstartovávám jim malý závod a v něm jsou vítězi oba dva - doběhli do určeného blízkého cíle, kterým je hromada písku, současně.
"A teď se homejeme a pudem dom!" vesele končím dovádění. Vím, je dopoledne, teprve deset hodin, ale děti jsou dnes vzhůru od čtvrté hodiny ranní.
"A co bodeme dělat, maminko?"
"Nasvačite se a pudete spat. Do voběda be to Lukáš nevedržel, je zveklé na poledni spánek a te take..."
Chystám dětem svačinku. Utrhla jsem několik posledních jahod na záhonku, dala do mixéru s trochou mléka a tvarohu a po chvíli dávám ještě do otvoru trochu medu. A děti mají na talířku růžový kokteil.
"Mami, to je dobrota."
"To já vim, to já vim, však na mě take trocho zbelo."
Sedám si na chvilku s nimi a pozoruji jejich ohromnou chuť k jídlu. I já si mohu klidně vychutnat tuto krásu odpočinku.
"Pochotnale ste si?"
"Moc, moc!" dají se slyšet oba dva.
Po chvíli jdeme všichni tři do ložnice. Je horko, děti si ani neoblékají pyžamo, jen krátké čisté kalhotky. Oba si poslušně lehají a loudí po mně pusu a pohádku.
"Puso dostanete, ale pohádka je přece jenom večir."
"Tak viš co, maminko, vekládé nám jaks bela malá, cos dělala!"
Tak přece mě miláčkové dostali, nemohu se nechat déle pobízet a lovím ve své paměti jednu z humorných příhod. Ani nemluvím dlouho, unavené děti po chvilce usínají a ještě i ze spánku se na mě líbezně usmívají.
Asi se jim už zdá milý sen, pomyslím si v duchu a také se na ně šťastně zasměji. Ovšem jen se dotknu pohledem balkonových dveří a už cítím, jak mi mrazí v zádech. Musím ihned zahnat zlou myšlenku a raději se znovu dívám na blažený spánek spokojených dětí. Pootevřeným oknem, které má z venkovní strany síť, sem proudí teplý vánek, lehce se zvedám a tiše opouštím místnost...
Odpoledne náhle zčernala obloha a z dálky se začal ozývat i rachot hromu. Vařím v kuchyňce, oběd mám téměř hotov. V poslední chvíli jsem si vzpomněla na prádlo. Běžím ven bosa a skutečně již občas spadne i nějaká kapka. A prádlo je suché...
To byla rychlost. Prádelní koš se plní, ani nestačím všechno rovnat, jak jem zvyklá, spíš ve spěchu házím páté před deváté, jen aby bylo všechno ze šňůr dole. Kolíčky ani nestačím vždy hodit do starého smaltovaného hrnce, který má k tomuto účelu své poslání, některé padají na trávu kolem. Koš mám plný a rychle ho odnáším. Ještě zbylo na šňůře pár kousků. I ty se mi nakonec podařilo zachránit před promoknutím. Nebesa se teď přímo otevírají a nekonečné proudy vody se s blesky a hromy valí do vyprahlé země. Ještě rychle zavírám okno, které taklé ochutnalo první příval vody. Deště bylo moc potřeba, ale dnes přišla přímo pohroma...
Po chvíli se hrůza tiší a padá jen klidný zahradní déšť, který je ovšem daleko chladnější. Odpoledne asi nikam s dětmi nepůjdu, bude všude spoušť. Vzpomínám na svou babičku, která při každé větší bouřce zapalovala hromničku a všichni shromáždění v kuchyni jsme se modlili...
Dívám se z okna. Záhonky jsou podemleté vodou, nařádkované brambory vůbec nejsou vidět, je to jen slitá země. Musím se i nakouknout na své spáče, spí dost dlouho...
V ložnici se na mě Maruška krásně usmívá, Lukáš ještě spí.
"Pojď, maličká, rechlo na nočnik." A to se probouzí i Lukáš. "Take, take!" volá na mě a tak ho beru rychle do náruče.
"Maminko, to bela bóřka, já sem se vzbodila a slešela hrom."
"A nebála ses?"
"Ani ne, vždeť tes bela v kocheňce, já sem tě slešela, moje maminečko." Vím, jsem pro ni zatím tou jedinou a nejdražší bytostí na světě a má mě stále poblíž sebe. Netuší moje milá dívenka, že ani maminky nejsou vždy statečné, že i ony mají někdy strach, ale nesmí ho před dětmi dát najevo.
Po obědě jdeme všichni do pokojíčku a při vyprávění s dětmi skládám a napínám prádlo a připravuji je na večerní žehlení. Co je přesušené, nakropím a děti mi při tom rády pomáhají."
"Pudeme ven?" ptá se Lukáš."
"Krásné deň se pokazel, dnes se ož meslim pěkně nehodělá, pořád poprchává. Bodeme vodpoledne doma."
"Maminko, bodeme teda cvičet na žiněnce?"
"No, mužete to zkoset."
Maruška i Lukáš se převalují na hezké staré přikrývce, kterou jsem obšila žlutým potahem ze zbytku látky a znovu ještě i prošila. Děti tomu říkají - žlutá žíněnka - a k jejich zelenému jekoru se moc hodí. Pomáhám dcerušce při její každodenní sestavě na žíněnce, sice není vždy vyvedená, ale daří se jí. Lukáš na mě volá: "Mami, prosim tě hodělé mně trakač." Beru ho za nohy a chlapec leze přes celou malou místnost po rukou, to samé chce i dívenka. Vidím před sebou večerní vrchovatý koš prádla a tu mi bleskne hlavou nápad: "Děti, mám návrh, hoděláme si v obyváko překážkovó dráho."
Rozestavuji židle, křesla a na jídelní stůl pokládám žehlící prkno. A už ukazuji postup - jednu židli přelézt, druhou podlézt, další obejít, pod lehkými křesly na nožkách se protáhnout, pod jídelním stolem udělat kotoul a ze čtvrté stoličky vylézt na stůl, po žehlícím prkně sjet dolů nebo na něm udělat kotoul. Toto se nesmírně zalíbilo oběma capartům. Dávám jim záchranu, aby nespadli, jsem šťastna jen z pohledu na ně, na jejich zářící oči.
Zazvonil zvonek.
"Kdopak k nám přešel?" A děti utíkají otevřít.
Tetička s deštníkem a taškou.
"Do nakópit, a tak se zastavojo podivat, co děláte; v kravině sem bela skoro cely dopoledne."
"Tetičko, pojďte se na nás podivat, me máme v obyváko překážkovó dráho," volá malé děvčátko a bere ji za ruku. Jdu dělat záchranu a milá Maruška předvádí svůj výkon a dokonce se jí podařil udělat na žehlícím prkně na zakončení sestavy i kotoul a teď to jde ukázat i syn. Tetička si bez pobízení sedá na gauč a ohromeně po chvíli překvapení na mě vykřikne: "Te seš bez rozomo, kdo to kde viděl hodělat si z obyváko tělocvično?"
"Ale tetičko, bodeme na podzem malovat a děti só lehky, tak nic nepoškodijó, deť se na ně divám. A ten náš obyvák bel ještě lacené, ten néni na předváděni, ale na bedleni."
"A to je podle tebe bedleni, kdež se tě děcka válijó po žehlicim prkně a po stole?"
"Však sem ubrus hoklodila a složela."
"Dvě děti máš, třeti je na cestě, ale rozom nemáš. Nemužo se na vás divat, pudo radši nakópit."
"Tak me to hned hoklodime."
"Ale děléte si kotrmelce třeba na lustře, já vodcházim!"
Beru prkno a spolu s dětmi všechno uklízím.
"Maminko," šeptá mně Lukáš, "te seš ta nélepši maminka na světě."
"Maminečko," bere mi ruku něžně Maruška - to bela krása. Te nám pokaždy vemesliš to nélepši zábavo. A seš moc chetrá, te naše maminečko. Řekneš tatinkovi, jak sme si pěkně hrále, že?"
Přikyvuji a v duchu vidím, jak budu večer vyprávět; vidím samu sebe, jak líčím manželovi, co mi vyvedly děti. Vždyť jsem mohla být téměř bez nich. Toto ovšem nemohu povídat tetičce. Co by mi bylo z obyváku, kdyby mi děti dnes spadly dolů z balkonu. A dobře vím, že po této prožité těžké ranní chvíli bude zábradlí na balkoně v co nejkratší době hotové.
Pozdě večer po vyžehlení prádla mám čas na knížku, kterou jsem dostala darem. Mám tam zatržený malý odstavec, kterým se chci při výchově dětí řídit. Vychovávám je přece já, ne tetička. Dobře vím, že zítra bude vztah mezi mnou a jí zase dobrý, nedokáže se dlouho hněvat. Ale dnes si musím znovu pročíst založenou stránku:
"Nejvyšším přikázáním je, aby děti byly aktivní a tvůrčí. Výchova ve škole příliš nepodněcuje fantazii ani tvůrčí činnost dítěte. Nejsou nejšťastnější ti, kteří měli ve škole nejlepší vysvědčení. štěstí je v SRDCI a ne v hlavě. Hrát to, co zažily. To přivede děti k tomu, aby něco vydaly ze sebe. A pak výchova k modlitbě, aby se dítě mohlo postavit před Boha a říci: "Tady jsem." A víra, naděje a láska stále porostou a to je Boží dar."
Otevřela jsem knížku, ale světlo zhasla, já nemusím nic číst. Znám tato slova zpaměti, neboť se jimi snažím řídit. A dnes za své děti přidávám prosbu:

"Pane Bože, daruj dětem oči, které uvidí víc než je kolem nás;
daruj jim naději, která bude stále trvat, a dej jim poznat,
že Ty je máš vždy a všude rád.
A ochraňuj je za mě tam, kde je nemohu uhlídat..."
NOČNÍ HVĚZDIČKA

(pokračování v příštím čísle)