Výstava kresleného humoru je pořádaná ve spolupráci s polským městem Legnica, které je partnerem města Blanska.
Satyrykon měl zpočátku charakter lokální výstavy wrocławského kresleného humoru organizované Andrzejem Tomiałojćem a Robertem Szecówkou (v roce 1977). V následujících letech se zformoval do celonárodní soutěžní výstavy. Legnice byla prvním, a dlouhou dobu jediným polským místem setkání umělců zaměřených na satiru. Bezpochyby má město velký podíl na popularizaci tohoto žánru v Polsku. Od osmdesátých let získal Satyrykon status mezinárodního soutěžního festivalu a je otevřen kreslířům, grafikům, sochařům, grafickým designérům i fotografům z celého světa.
Naposledy Satyrykon v Blansku hostoval v roce 2009, kdy zde byla představena díla z let 1979-2009, šlo tedy o retrospektivní ohlédnutí za třiceti lety úspěšné legnické soutěže.
Nyní budou v Galerii města Blanska vystavena díla z loňské přehlídky Satyrykon 2011.
http://www.satyrykon.pl/Podminování vlastní důležitosti Smích je předurčen k tomu, aby nás vedl k plnosti a dokonalosti, umění karikatury však v sobě skrývá cosi ďábelského, neboť pozvedá démona sraženého k zemi andělem. Tohoto roku spár nemilosrdné kritiky zanechal viditelné šrámy na hladké tváři konzumerismu. Mezinárodní jury po shlédnutí děl konstatovala, že satirici nešetřili nikoho. Jsou bdělí. Ženou se neúnavně po čerstvé stopě života. Deformují realitu a svlékají ji donaha pomocí čar, pixelů, skvrn a šrafování. Poukazují na lidské slabosti. Ušetřen nezůstal nikdo: politici, byrokrati, celebrity, agresoři, feministky a rasisté, armáda i klér, neboť pravá ctnost se kritiky nebojí. Tato umělecká forma si nebere servítky, ať už jde o objekt či subjekt satiry. Jako obvykle opět se vzedmula vlna nemilosrdných šlehů, jakou dokáže vyvolat jen sebepoznání.
V průběhu bouřlivého jednání a vyostřených střetů ohledně cílů a smyslu tohoto typu umění se nakonec podařilo vybrat skupinu děl hodných zvláštního zřetele. Já sám chovám naději, že prezentují trochu jinou estetiku a trochu jiný smysl pro humor. Vědomé užití jazyka umění vytváří vizuální kulturu a formuje její zdroje. Je důležité, že výstava následující po soutěži obsahuje díla, které vynikají užitím barev a kompozicí, stejně jako řemeslnou dovedností.
V kresbách, skicách a malbách jsme nepátrali po skandálech a senzacích typických pro bulvární tisk. Cítíme, že postpubertální řehot není jen způsob provokace či komentování reality. Připadá nám důležitější pozvednout všeobecnou uměleckou úroveň Satyrykonu. Je zapotřebí povzbuzovat k účasti mladé umělce, jež jsou aktivní v jiných oblastech umění, od designu, tvorby plakátů a grafiky, až po multimédia a animaci. Ano, toto je jedno z posledních tabu, které musí Satyrykon zbořit: klišé spojené s ním samotným a postavením kritické kresby. Právě z tohoto důvodu bych si přál, aby letošní verdikt byl skutečným předělem, právě proto jsme se rozhodli neudělit Grand Prix. V pracích mladých umělců jako je Sebastian Kubica, Natalia Stachura, Marek Rybicki, Patrycja Pardo, Stanisław Gajewski a Rafael Kucharczuk vidíme pokus o výrazovou zkratku společně s promyšleným užitím nástroje, který se sám stává zdrojem inspirace stejně důležitým jako samotný vtip.
Lex Drewiński při svém sarkastickém komentování reality, kde je všechno na prodej, používá také typografii. Připomíná nám tak, že v tomto druhu umění může být písmeno plnohodnotným prostředkem vyjádření. Díla, jejichž autorem je Alessandro Gatto, Valentin Georgiev, Jerzy Głuszek, Paweł Kuczyński, Gerhard Gepp. Zbigniew Woźniak, Małgorzata Łazarek a Mirosław Grynio jsou příkladem řemeslně dokonalé práce, stejně jako nemilosrdné, podvratné anekdoty. Jejich výtvory mají formu žertovných, sociálně kritických příběhů, obsahujících morální ponaučení. Díky tomu dokonale zapadnou do atmosféry filosofických a poetických reflexí minulých ročníků Satyrykonu. Jejich zdrojem je osud člověka lapeného paradoxy globalizace, nacionalizmu a sociálního odcizení menšin. Věřím, že tato reflexe, podpořená grafickou zkratkou v podání mladých umělců, přiměje diváky, aby se na tyto fenomény podívali z jiného úhlu, ať už jde o význam či formu. Má smysl se smát, má smysl vtipkovat, má smysl podminovat vlastní důležitost, má smysl prchat od toho, co je zjevné. Vzdorovat, vyvádět druhé z míry svou prostořekostí – ano, stojí to za to. Stojí to za to na všech úrovních – a přesně to bych rád přál také Satyrykonu.
(Text z katalogu Satyrykon 2011) Zygmunt Januszewski