SOCHAŘ VOJTĚCH SUCHARDA A JEHO ŘÍŠE LOUTEK
Autoři výstavy: Jan Novák, Hana Zezulová
Odborná spolupráce: Jaroslav Blecha, vedoucí oddělení dějin divadla MZM
Výstavní prostor: Moravské zemské muzeum - Dietrichsteinský palác, výstavní sál 3. poschodí
Termín: 18. 4. 2012 – 7. 10. 2012, otevřeno úterý 9 – 15, středa – pátek 9 – 17, sobota a neděle 13 – 18 hod.
Vernisáž: 17. 4. 2012 v 17.00 hod., vernisáž uvede ředitel MZM PhDr. Mgr. Martin Reissner, Ph.D. a ing. Jan Novák, člen Umělecké scény Říše loutek
Výstava přibližuje dílo vynikajícího sochaře, řezbáře, restaurátora a loutkáře Vojtěcha Suchardy. Zčásti připomíná jeho sochařskou práci, v níž se vedle volné plastiky věnoval převážně výzdobě architektury, exteriérů a interiérů. Zejména však představuje Suchardovu tvorbu pro divadlo Říše loutek, které založil v Praze roku 1920 se svou ženou malířkou Annou Suchardovou-Brichovou a jehož umělecký profil určoval 36 let.
Oddělení dějin divadla MZM
se kromě jiného zabývá výzkumem a dokumentací českého loutkového divadla, zejména jeho tradičními vývojovými fázemi. V tom smyslu představuje amatérské (ochotnické) loutkářství první poloviny 20. století v procesu formování českého moderního loutkového divadla významný historický fenomén, díky němuž se stávalo divadlo veřejným. Spolková divadla (nejvíce Sokol a Dělnické tělocvičné jednoty) nahrazovala v menších městech profesionální institucionální scénu, zastávala zde funkci kulturního a společenského centra. Ochotnické loutkářství nabylo začátkem 20. století doslova intenzity hnutí. Díky nebývalé popularizační kampani a loutkářské osvětě u nás ve 20. letech 20. století existovaly stovky spolkových
a školních divadel.
Příznačnou se stala účast mnoha vzdělaných a talentovaných osobností, výtvarníků, spisovatelů, hudebníků, herců aj., kteří v podstatě garantovali kvalitativní růst
a zprostředkovávali kontakty s ostatními uměleckými obory. Mnohé scény usilovaly
o moderní pojetí loutkového divadla, které se v souvislosti s pravidelným provozem na stálém místě projevovalo zejména v úpravách jeviště a zdokonalení jeho technického vybavení, méně již v progresivních inscenačních postupech. Faktické umělecké tendence přineslo jen několik zcela nadprůměrných divadel, jejichž umělecká úroveň a překonání tradicionalistického způsobu tvorby měly kardinální význam pro formování moderního českého loutkového divadla a jeho specifičnosti coby uměleckého druhu. Na formování a rozvoji ochotnického loutkového divadla se nejvíce podíleli výtvarníci, kteří hledali v loutce nové výrazové možnosti a určovali osobitost toho kterého divadla (mnozí také sami režírovali nebo s loutkami hráli). Z toho důvodu výtvarná úroveň mnohonásobně převyšovala ostatní složky
a konec konců určovala styl loutkového divadla, charakterizovaný tzv. výtvarnou hegemonií, resp. „výtvarnou orientací“. Scénografické proměny loutkového divadla, nabízející novou tvářnost a typologii loutek i scény (netradiční techniky, využití rozličného materiálu atd.) s důrazem na „čisté“ stylové pojetí, byly ovlivňovány jednak novými uměleckými směry - secesí, kubismem, kuboexpresionismem, funkcionalismem, expresionismem, a také tvorbou české divadelní avantgardy.
VOJTĚCH SUCHARDA
(16. 1. 1884 – 31. 10. 1968)
Vojtěch Sucharda byl následovníkem slavné umělecké rodovétradice, kterou založil již jeho praděd, vyučený tkadlec a řezbář, Jan Sucharda st. (1770–1820) ze Staré Paky. Vojtěchův otec, Antonín Sucharda ml. (1843–1911) se učil sochařství a řezbářství v rodinné novopacké dílně, posléze vystudoval sochařství na pražské Akademii. Dílnu v Nové Pace rozšířil na „Závod pro práce kostelní a pomníkové v kameni, dřevě a štuku“. Těžiště tvorby zde představovaly sakrální sochy a plastiky, pomníky, náhrobky i betlémy, avšak dílna se řadila také k nejvýznamnějším „producentům“ marionet pro kočovné loutkáře. Řezbování marionet se zde věnovali zejména Vojtěchův děd Antonín Sucharda st. (1812–1886) a otec Antonín Sucharda ml. (1843–1911). V dílně se vyučili a pracovali také další řezbáři loutek, např. Jan Müller, pozdější dvorní vídeňský řezbář, malíř Eduard Mádle a zejména Jan Mádle mladší (1848–1922). Na výrobě loutek se podíleli už jako tovaryši. V tom smyslu mluvíme
o „suchardovské škole“. Vynikající řezbářské výtvory jejích zástupců patří
k nejreprezentativnějším v tomto oboru. Vyznačují se profesionální kvalitou, uměleckostí
i divadelní expresivitou. V mladších řezbách hlavně větších loutek jsou patrné barokizující prvky u vznešených postav a loupežníků v traktaci plnovousů a vlasů. Řada figur má pověstné „klapačky“, tedy otvírací ústa. Mezi marionetáři se suchardovským loutkám říkalo „packá otlemená otevřhuba“.
Vojtěch vyrůstal v inspirativním dílenském prostředí a odmalička tak bezděky vstřebával pozoruhodné podněty všech uměleckých řemesel, která se tu uplatňovala. V letech 1897–1899 se zde u otce regulérně jako každý jiný učedník a tovaryš vyučil. Poté v letech 1899–1905 absolvoval studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, nejprve figurální a ornamentální modelování, pak řezbářství u prof. Kastnera. Praxi začínal spoluprací se svým starším bratrem sochařem Stanislavem Suchardou, samostatně tvořil od roku 1909. Již na škole se seznámil se svou první ženou (sňatek 1908), malířkou Annou Brichovou. Spolu založili roku 1920 v Praze divadlo Říše loutek. V ojedinělé tvůrčí symbióze se jim podařilo povznést toto divadlo na moderní loutkovou amatérskou scénu, která umělecky výrazně ovlivnila rozmach našeho předválečného loutkářství. Vojtěch Sucharda se v divadle uplatňoval v mnoha profesích, ale jeho doménou byla tvorba loutek. Jako principál stál v čele Říše loutek až do roku 1956.
Vojtěch Sucharda - loutkář
Hluboký vztah k loutkám získal Vojtěch Sucharda již v dětství, kdy byl jimi obklopen – řezbované marionety patřily vedle pomníkové a štukatérské práce ke standardní produkci otcovy dílny. Tato náklonnost přirozeně vyvrcholila roku 1920 založením ochotnického divadla V říši loutek, jehož dominantním stylotvorným prvkem se stala scénografická složka. Vojtěch Sucharda působil v divadle jako principál, organizátor, technolog a loutkoherec, ale zejména coby tvůrce loutek (za éru ŘL jich bylo přes 400). Zprvu byly inspirované tradičními marionetami, dokonale řemeslně propracované, více popisné, avšak zdůrazňující charakter figury jistou karikaturní nadsázkou tvářnosti. Většinou nebyly určeny pro jedinou inscenaci, ale v různých převlecích a úpravách procházely více rolemi. Cit pro divadelní stylizaci přivedl posléze Vojtěcha Suchardu k loutkám více metaforickým, ve své době zcela avantgardním
a progresivním, podléhajícím přísnému stylu, které konvenují s výtvarnými podněty secese, kubismu či konstruktivismu. Jsou to např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký z roku 1920, připomínající vzdáleně ilustrace Hanuše Schwaigera či loutky Richarda Teschnera, loutky Měsíčňanů pro inscenaci
Jak se dostal Kašpárek na Měsíc z roku 1922, dále skvělé, vysoce výtvarně stylizované loutky revuální a téměř funkcionalistické soustružené loutky
z třicátých a čtyřicátých let – např. dvojice Dupl a Dupla pro inscenaci
O Popelce (1931), šašci Flik a Flok (1932), figury z inscenací
Broučci (1938) a
Cvrček Houslista (1942) aj. Kromě vysoké míry stylizace a jisté symboliky se zde objevuje také technologické obohacení o nové pohybové možnosti. Na tvorbě loutek se podílela Anna Suchardová-Brichová kresebnými skicami, ale zejména kolorováním hlaviček, eventuálně celých postav, a tvorbou kostýmů.Svým novátorstvím a úsilím o moderní stylizaci loutkového divadla se manželé Suchardovi přiřadili k uměleckým trendům dvacátých a třicátých let, které vycházely
z atmosféry „rondokubismu“ a českého pojetí stylu „art deco“.
Jejich loutkářská tvorba je srovnatelná i s obdobnými zahraničními aktivitami, např. divadla Alfreda Althera v Curychu či výtvarnými experimenty v Bauhausu.
Vojtěch Sucharda působil v divadle Říše loutek do roku 1956, ale divadlo, které založil
a jemuž věnoval mnoho sil a lásky, existuje dodnes. Úspěšně uvádí své inscenace na Starém Městě pražském v budově Městské knihovny.
Vojtěch Sucharda - sochař
Obsáhlé sochařské dílo Vojtěcha Suchardy zahrnuje mnoho oblastí, od uměleckého průmyslu, přes restaurování a replikování památek, pomníkové práce, architektonickou plastiku
a dekorativní prvky architektury až po volnou plastiku. Po absolutoriu UMPRUM v roce 1905 získával Vojtěch Sucharda sochařskou praxi nejdříve dlouhodobou spoluprací se starším bratrem, sochařem Stanislavem Suchardou (1866–1916), na jeho nejvýznamnějších zakázkách, jako byly pomník Fr. Palackého, výzdoba Nové radnice na Starém Městě pražském, výzdoba nádraží Františka Josefa (dnešní Hlavní nádraží v Praze) aj. Už zde se projevila Vojtěchova osobitost a jeho typický sklon k dekorativnosti
a stylizaci. Od roku 1909 pak tvořil nezávisle.
Jeho nejrozsáhlejší sochařské práce reprezentuje výzdoba Chrámu sv. Víta v Praze (1907–1934), k níž byl osloven architektem Kamilem Hilbertem. Vedle mnoha konzol, ornamentů do žlabů, reliéfů sv. Františka a Karla, portálu hlavní věže, dubové archivní truhly pro kapli sv. Václava, podobizen Kamila Hilberta, Josefa Mockera, Františka Kysely a Zdeňka Wirtha
v průčelí dómu, vlastního portrétu a portrétu ženy Anny zde dominují zejména pilířové hlavice s originálním a důvtipným uplatněním mnoha světských motivů, zejména zvířecích
a rostlinných, a postav pro chrám celkem nestandardních.
K nejznámějším sochařským dílům Vojtěcha Suchardy však patří dřevořezby apoštolů pražského Staroměstského orloje (1946–1947). Jsou kongeniálními řezbářskými
a loutkářskými artefakty, i když představují pouze torzo Suchardova velkorysého originálního plánu obnovy této památky, pro niž navrhoval v lidových figurách jakési „velebení všedního dne“ (pročež byl označen za „pachatele nedomyšlené extravagance“).
Umělecká scéna Říše loutek
(1920–1928 V říši loutek, 1928–1962 Umělecká scéna Říše loutek, 1962–1991 Divadélko Říše loutek, 1991 – dosud Umělecká scéna Říše loutek)
Ve dvacátých letech 20. století existovaly v Československu díky nesmírné loutkářské osvětě stovky spolkových a školních divadel. Mezi pár zcela nadprůměrných patřila i Suchardova Umělecká scéna Říše loutek v Praze. Svou uměleckou úrovní a překonáním tradicionalistického způsobu tvorby měla kardinální význam pro formování moderního profesionálního českého loutkářství. Představovala moderní loutkové divadlo s orientací na dětského diváka a s důrazem na výtvarnou stránku inscenací. Činnost zahájila ve zrušené školní kapli měšťanské školy v Sládkově ulici v Bubenči. Pod režijním dohledem bývalé herečky Národního divadla Marie Aichelburgové-Hilbertové uváděla hlavně dramatizace českých a orientálních pohádek. Z domácích autorů se výrazně uplatnila především Anna Suchardová-Brichová. Po odchodu Hilbertové se stala stylotvorným prvkem divadla víceméně symbolická scénografie oproštěná od detailů a dekorativnosti. Oproti mnoha jiným scénám, uplatňujícím iluzivní realistické metody, se jednalo o progresivní tendence. V říjnu 1928 získalo divadlo nové, moderně vybavené prostory s reformními prvky v Ústřední knihovně hl. města Prahy na Mariánském náměstí, projektované arch. Františkem Roithem. Ve třicátých letech obohatily repertoár četné výpravné revue, profil Říše loutek formoval zejména avantgardní režisér Vláďa Šmejkal. Až do druhé světové války patřilo divadlo
k čelním amatérským scénám. Po válce se spolu s ostatními spolkovými scénami potýkalo
s existenčními problémy, nakonec bylo roku 1953 jako spolek zrušeno a převedeno pod Městský dům osvěty. V roce 1957 převzal vedení divadla výtvarník a režisér Bohumír Koubek, který pro překonání jisté tvůrčí stagnace zvolil příklon k tradičním kvalitám českého loutkářství. Absolventka loutkářské katedry DAMU, loutkoherečka a režisérka Hana Zezulová se od roku 1971 coby nová vedoucí souboru zasadila po řadě nepříznivých peripetií
o znovuvzkříšení herecké kreativity členů. V aktivizaci souboru ji významně podpořil její manžel, dramaturg a režisér Jan Novák. Po roce 1989 získala Říše loutek opět právní subjektivitu a od roku 1991 úspěšně působí jako občanské sdružení, v jehož čele se ve funkcích vedoucího souboru a uměleckého vedoucího střídají volení členové. V současné době to jsou přední herecké osobnosti Umělecké scény Říše loutek, Žofie Janatová a Taťána Zlesáková.
Doprovodné programy:
K výstavě bude od 1. května do 7. října připraven výukový program pro školy, jehož součástí bude prohlídka výstavy s výkladem a dramatická dílna se třemi druhy loutek – maňásky, malými a velkými marionetami a návrhem scény.
Součástí výstavy bude i Pracovní list pro všechny věkové skupiny návštěvníků a dvě sobotní výtvarné dílny:
28. 4. 2012: Hravé odpoledne s loutkami – společná prohlídka výstavy, oživení loutky a následné hraní divadla, vyrobení vlastní loutky, kterou si návštěvník může odnést domů.
26. 5. 2012: Látková panenka – děti, které zvládnou šití jehlou, si mohou vyrobit netradiční textilní panenku, kterou si odnesou jako hračku nebo dekoraci pokojíčku domů.
Výtvarné dílny budou vždy od 13 do 16 hod. v Dietrichsteinském paláci.