Psaní z cesty – Italské povyražení

Prázdniny pomalu plynou a já se chystám vyrazit na výlet. Kam zamířím? Rakousko, Itálie …. a dál se uvidí. Stopem. Vydám se na cestu, abych na ní posbíral, jak zpívá Karel Kryl, „…pár pírek z křídel Pegasů.“
Snad mi neuletí...
Večer před cestou mám sbaleno, zítra vyráží. Předtím si užiju v klidu poslední večer. Psi houfně vyrazili vyvenčit své pány. Tráva je posečena, kytky na balkónech zality, vytříděné odpadky vyneseny, ještě prohodit pár slov se sousedkou a šupky dupky do křesla před televizi.
Cestou necestou – den první
Z brněnské výpadovky mě vytáhl takovej fousatej, ježatej zrzek se smutným bachorem. Nemluva. Ale, že bere stopaře, protože s kámošem byli minulý rok stopem ve Švýcarsku, na blind si tam někde u Ženevy sehnali brigádu u benzínky, umejvali okna a žvatlali francouzsky. Vyprávěl jsem mu, že jeden můj známej se nedávno vrátil právě z té helvétské země a že tam makal někde na farmě v horách u lidí, co jim na stěnách místo obrazů visely fotky traktorů. Trošku se jakoby zakuckal. Víc jsem z něho nedostal. Autobusová zastávka Pasohlávky přehrada, kde mě vyhodil jeda do zdejšího kempu, má naštěstí moc hezký okolí. A tak jsem měl celou tu dobu aspoň na co koukat. Voda, kopce, zubatý hrady, bílý skály Pálavy a ještě bělejší plachty jachtařů. Těch patnáct kilometrů do Mikulova mě nakonec vzal manželskej pár z Havířova. Lidi kolem padesátky, furt si vzájemně nahrávali na fórky a společně se tlemili. Nevím. Buď měli tak báječnej vztah, nebo se znali jen krátce.
Hranice jsem se rozhodl překročit. Doslova. Tedy pěšo. Mašíroval jsem si to tedy, za zády nechával pěknej mikulovskej zámek, jakousi kamenitou cestičkou vedoucí nahoru ke kapličce.
„Kam jdete?“
Hřmotně rozkročená celnice mě sjížděla upřeným pohledem. Jakoby se mě snažila oskenovat.
„Do Rakouska. Na autostop.“
„Propánajána,“ vydechla celní oficírka a údivem zlidštěla.
„Fahren Sie nach Wien?,“ otázal jsem se na první pohled kultivovanýho chlapíka ve fáru s rakouskou značkou, který mi zastavilo ani ne po půl hodince postávání na teď už rakouské půdě.
Jel. Výbornej člověk. Vracel se služebně z Krakowa a hned bylo o čem mluvit; úžasný město, samá kavárnička, Wavel a hodně turistů; vím, znám, taky jsem tam kdysi byl. Ale dokonale si mě získal tím, že znal Karla Čapka. Četl Továrnu na absolutno a Válku s mloky. Moc se mu ty knížky líbily. Je strašně dobře, že nevyvážíme jenom pivo a hokejisty. Pravidla německé gramatiky jsem prznil jak se jen dalo, ale díky tomu se kecalo celou cestu. Doporučil mi pár míst ve Vídni a taky Ferraru, italský město, jeho vůbec nejoblíbenější. Tam se teda musím kouknout! Zavez´ mě až na Floridsdorf: centrální křižovatku hromadné dopravy severní Vídně. Vedou odsud dva významné bulváry. Br ü nner Strasse a Prager Strasse. Pro svou cestu na periferii jsem si vybral tu pražskou. Do centra už dneska ani náhodou. Na tramvajové zastávce se roztahoval billboard s přihlouplými karikaturami Schrödera, Blaira a jinejch evropskejch politiků.„Jak bude pokračovat evropskej tyjátr? Vyjádřete svobodnej názor,“ vyzýval ten pamflet. Když jsem nastoupil, přibelhal se k němu chlápek, takovej kníratej instalatér v džínsce, ukazoval na něj, potácel se, oplzle se smál a posléze zvenku hrozil pěstí jedné mojí snědší spolucestující. Blbost s lidskou tváří. "Eurorealista," jak vyšitej.
Jeden z té armády pejsků, co se tu promenádovali, mi čichal k batohu a posléze i k nohám. „Tfůj, Max, das ist fuj,“ odtáhla jej jeho panička, ukazujíc mým směrem.
A to jsem teprv na začátku..!

Cestou necestou – den druhý
Jsem unášen narvaným příměstským vlakem, kterej je v tomhle případě k nerozeznání od vlaku normálního. Jede přímo směr Itálie. Takže: jestli nepřijde průvodčí, tak urazím nějakejch šedesát kilometrů za 1,5 Eura. Tolik totiž stojí jízdenka na první zónu. Ale jelikož jsme právě zastavili někde v dalekoširých vinicích, nepředpokládám, že bych se v tuhle chvíli v nějaké první zóně nalézal. A hele, kostelík a tři chalupy. Tohle je prostě zóna úplně v prdeli.
Včera jsem si našel luxusní nocleh. Pahorek nad takovou romantickou zátočinou malého potůčku, nebo spíš městské stoky. Ale bylo to celkem fuk. Jen ty žáby, co tam vyváděly, to se hned tak neslyší. Asi proto, že jsem si ráno koupil celodenní jízdenku na vídeňskou MHD za 4 Eura, tak jsem toho musel našlapat, jak dlouho ne.
Nejprve muzeum osvícené rodiny Leopoldových. Klimt, Schiele. Zajímavý srovnat skici těchhle dvou. Zatímco Klimtova linka se chvěje nejistotou, často se opravuje, násobí, tak Schiele je až brutálně jednoznačnej. Egon Schiele. Největší borec, suverénní, nepřekonatelnej kreslíř, kterej ty svý ženský čmárá tak, že se v jeho lince furt něco děje, furt z ní cítíš hrozný napětí, překvapující a přece věrnou anatomii, fantastickou přesnost oka a ruky. Kromě těch nahotinek kreslil Schiele třebas i českokrumlovský domky s rozvěšeným prádlem. Ale na ten první pohled máloco zaujme víc, než taková hezká, s přivřenýma očima se usmívající vídeňská panička se slaměným kloboukem na hlavě, zdviženou sukní a prsty v pohlaví. Jó, už naše prababičky...Ale Schiele se nerovná jen zajímavá pornografie. Mnohem víc tu najdem´ jiskřivé erotiky, ze které dovednost a energie onoho dle účesu dikobrazího muže s propadlým hrudníkem učinila cosi obdařeného zvláštní milostí: svátek v umění.
Pak jsem se dlouze coural Vídní, například po Kärtnerstrasse fungující podobně jako třeba ulice Na Příkopech v Praze: široké centrální korzo.

Martin Zaoral