Psaní z cesty – Italské povyražení díl 7

Urbino mě definitivně smířilo s půvabem Italek. Včera v podvečer jsem něco kolem hoďky posedával právě zde, na schodech Plaza della Republic. No a v těch hejnech studentek, rojících se kolem mě, jsem spatřil několik opravdickejch markýz, tmavejch a svěžích s očima ještěrek.
Dneska jsem zase pro změnu vlezl do toho zdejšího hradu, do skutečný dominanty městečka Urbino. Uvnitř zdi pevný, krby začouzený, kaple s reliéfy andělíčků na stropě ohavná, ale hlavně výstava Il Rinascimento a Urbino. Zapamatoval jsem si tři obrazy. Jeden - díky výrazu, druhý - kvůli provedení a třetí - skrze námět.
Ten první od otce Carnevala, tady polepili po kontejnerech a jinejch plakátovacích plochách. Už tam jsem si všiml té šíleně smutné panny Marie, které fešácký anděl přišel zvěstovat, že bude brzy chovat. Uměřená práce, odehrávající se na nádvoří střídmého renesančního paláce. Ovšem výraz nade vše. Ten výraz spanilé, ale těžké melancholie dívky, která se zapletla s Bohem, ten člověka zabolí, jaksi sladce zabolí.
Potom shromáždění apoštolů z ruky Lucy Signorelliho. Skvělý, přesný kreslíř a moc hezké jemně kontrastní barvy. Výjimečnej pozorovatel. Vždyť nejen tváře, ale i ruce, lokty, kolena a zvlněná roucha mluví naprosto přirozenou řečí. A navíc, jako bonus k obligátnímu talíři tu maj´ přítomní nad hlavou i takové plamínky, to se mi moc líbilo, ty rudé jazýčky vyjadřující, že tihle lidé hoří posvátným ohněm.
A zřejmá satira Piera della Francesci je tím třetím obrazem, na který se nezapomíná. V popředí bezstarostně žvaní tři generace kupců. Nafrněnej hejsek; narcistní, pečlivě upravenej třicátník; a plešatej, vypasenej bonvián v přepychovém rouchu. Řeší nejspíš, jak by se z toho či onoho dalo vytřískat ještě víc, zatímco za jejich zády bičují perspektivně zmenšeného Krista.
Il Rinascimento neboli raná renesance. No nic. Před chvíli jsem dosnídal salám s houskou, a když se nyní kouknu pod sebe, rázem vím, z čeho budou urbinští holubi dneska žít. Ale to už budu zas někde úplně jinde.
Cestou necestou – den desátý - Asissi
Z tohohle pekla mě, aniž bych jej stopoval, na jednom z těch nájezdů vytáhl mlaďoch, kterej v takové italské Avii rozvážel čerstvý potraviny z velkoobchodu do krámků. Moc fajn se s ním povídalo. Jeho angličtina byla perfektní. Zdá se, že kdo je na Apeninským poloostrově bohatej, řeči znát nemusí.
Asissi.. Jestliže povinností muslima je vykonat pouť za Mohamedem do Mekky, pak každej Ital musí aspoň jednou v životě právě sem za svatým Františkem. Aspoň to tady tak vypadá. Ve zdejší moc pěkné katedrále se lidi úplně nejvíc mačkaj u jeho hrobky, a ti co se nemačkaj, ti tam klečej, modlej se a pravděpodobně za něco prosej. František pomůže, František zařídí. Zázraky na počkání, nemožné do půl hodiny. Dost dobře nechápu, jak se v tom šourajícím lomozu dokážou soustředit.
Jinak většinu chrámových stěn tady pomaloval Giotto, člověk rozumný, prostý a záměrně jednoduchý, který nikdy nepropadl pýše, že dělá nějaký umění. Prostě sloužil. Věc pozoruhodná, nikoli však okouzlující.
Jestli mě tady něco chytlo, pak šlo o fresku od Cimabueho. Moc mě baví, jak právě on namaloval svatýho Františka. Žádnej všemocnej světec nebo něco podobnýho. V jeho podání jde spíš o takovýho ušatýho klučinu v neslušivým hábitu, rozpačitě postávajícího v uctivé vzdálenosti od andělů obklopujících boží trůn. Ti andělé, spanilost sama, křídla a vznešenost nadoblačná, přesto je František jasně nejlepší. Přesně ten synek z bohatýho rodu, co ho něco pořádně zklamalo, nebo spíš zjistil, že blahobytnej svět je na něho až moc složitej. Zajedlo se mu to, z nudy řešit rafinovaný ptákoviny. A tak si navlík´ kutnu, opásal se kusem provazu a prostě šel. Nic víc už radši nechtěl. Mimochodem tenhle příběh není v žádným případě ojedinělej. Svatej Augustin to samý, Buddha jakbysmet a kdo ví, možná i na pražským Wilsoňáku mezi bezdomovcema by se něco podobnýho našlo.
Záměrná motanice po setmělém Assisi. Hrubě opracované šutry domů magicky vystupovaly pod žlutým světlem, turisti cinkali po kavárnách, občas zamrančela nějaká kočka. Sešel jsem až dolů do polí a do sadů, abych svůj utrmácenej batoh položil pod strom v olivovém háji. Tím se naplnila má dávná představa, svůdný sen vstupující do mysli tam v Česku za černých listopadových plískanic: spát pod olivovníkem. Nebyl to zrovna ten nejúctyhodnější z hájů, jaké jsem si vysnil, spíš takový větší sad pokroucených stromků, ale tak už to v životě chodí. Vůbec mi to nevadilo. Zalez jsem si do spacáku a zatímco kousek ode mě sem tam zavrzala oj velkého vozu, tak já si balil cigáro. Potom kouřil, shlížel na mihotavá světla umbrických vesnic rozhozených pode mnou a přemýšlel... O čem vlastně? No jasně, o tom ženském smyčcovém kvartetu, pořádajícím koncert na poušti. Všechno před očima: vzpřímené ladné postavy ve splývavých šatech, vykukující nahé kotníky, staré nástroje, zaujetí v černých zorničkách, prudká gesta a pot na něžných čelech, ostré slunce, skvělá muzika a všude kolem jen písek, písek, písek. Usnul jsem raz dva. Dobře se mi spalo.

Martin Zaoral