Psaní z cesty - Italské povyražení díl 4

Tady tak bydlet! A prohánět se po městě na kole, jako to činí domorodé obyvatelstvo. Neboť Ferrara stojí na naprosté rovině. Škoda toho. Takováto pěkná města by se podle mého měla stavět zásadně v kopcích. Ale i tak je tu fajn. Pod obloukovými arkádami, kam jsme se všichni schovali před deštěm, brnká paní na harfu Beethovenovu Měsíční sonátu. Jen kdyby tak ta hudba chtěla rozehnat všechny ty mraky...
Nádhera. Fantastická nádhera! Snad kromě sevillských zahrad jsem nikdy ve svým životě něco nepsal na tak pěkným místě. A vlastně ani nebyl. Kde to jsem? V pohádce.
No, tak počkat. Takovej cihlovej palác to je. Píšou, že z roku 1495. Renesance. Obdélníkovej půdorys, uprostřed nezastřešenej trávník, tak řekněme na malou kopanou, ve středovým kruhu velkej květináč se vzrostlou kytkou, po obvodu v pečlivé geometrii další menší květináče a kolem dokola překrásná loggie podpírána dórskejma sloupama. Jinak též - střídmá elegance ve vší své uměřené parádě. Pod ní pak kameny se jmény a roky jako např.: Francisco Ugotioni 1692. Vypadá to, že se těm lidem tady tak líbilo, že se tu nechali pohřbít.
Navíc kavárna. Nebo spíš pár rozhozených stolů a židlí. Přilepšení k důchodu pupkatého majitele. Moc mu to ovšem asi nehodí, protože kromě jednoho Itala, kterej si tu vykládá karty a nic nepije, jsem tu sám. Kafe stálo 80 centů. Jak říkám: pohádka.
Zahnal mě sem déšť. Cholerik v manickým stadiu blížícímu se totální hysterii. Napřed jsem se schovával u nějakýho vchodu. Tlačil jsem se ke dveřím a stejně pomalu mokl. Vyšel majitel, omlouval se a jestli si nechci zatelefonovat, pak, když to trošku přestávalo, přinesl deštník a že je můj, ať můžu dojít, kam potřebuju. Myslel si člověk jeden hodnej, že mám kam jít. Tak jsem oblékl batoh do své nepromokavé bundy a vyrazil. Další záchvat dešťové mánie. Kam se teďka vrtnout? Pořádná porce beznaděje. Jak jsem našel tohle místo, vím docela přesně: zázrak. Vždyť z ulice sem vedou jen takový napůl pootevřený dveře, sotva jsem jimi s batohem prošel. Ale teď jsem tu a už nikdy odsud nechci odejít.
Cestou necestou – den šestý ještě ve Ferraře
Mám v sobě báječnou snídaní ve svým cihlovým paláci. Za 50 centů tu prodávaj´ takovej sladko- slanej zamotanej kus pečiva, výborně se to hodí ke caffe expresso a ague con gas.
Včera v podvečer jsem si v hlavním ferrarským dómu nad oltářem prohlížel ilustrace k poslednímu soudu a říkal si, jakej byl ten Michelangelo drzoun. Zjevně obkresloval od zdejšího mě neznámého mistra.
Co všechno má ve svý Sixtinský kapli stejný? Tak určitě Ježíšovo gesto, jímž ovládá pinoživé lidstvo, stranou hledící pannu Marii a především celkový uspořádání práce. Samozřejmě, že tu není tolik ostře modelované muskulatury, a celé je to menší a míň patetické než tam v Římě, ale v každém případě jde o podobnost více než náhodnou. V tom něco zacinkalo. Docela jsem se lekl. Začátek mše. Styděl jsem se přede všemi zdrhat z kostela, sotva ucítím vůni kadidla, a tak jsem se uvelebil v osamocené lavici. Dobře jsem udělal.
Chvíli se vstávalo a zase sedalo, pak si vzal slovo kněz v zeleným ornátu. Ušlechtilej chlapík s příjemným hlasem, kterej se, ač jsem mu nerozuměl ani větu, moc hezky poslouchal. Nejvíc se mi líbilo, jak vždy rozved´ nějakou myšlenku, pak pohodil udiveně rameny a zeptal se: „Perque?“ Proč? Říkal to tak smutně a naléhavě, to svý perque?, a pak znovu perque?, perque?, až mi z toho běhal mráz po zádech. Perque?
Odcházel jsem, když se přítomných vyptával na to, jestli věří v různý věci a oni mu sborově odpovídali, že jo, že creo. „Creo, que absurdum est,“ napadlo mě.
Věřím, protože je to absurdní. To napsal kdysi, kdesi, kamsi starej Tertullián.
Ve Ferraře už to znám. Nejen ulice, jako via Borgovado, na níž se skrývá tohle úžasný místo, nebo viale Cavour: největší ferrarský korzo, či via Rippogrande, vedoucí z centra na Piazza XXIV. Maggi, a tedy k mé pětihvězdičkové skluzavce.
Hlavně jsem tu důvěrně poznal všechna podloubí, přístřešky, výklenky, loggie, schůdky před kostely, obytnými domy i obchody, zkrátka všechna ta místa, kde jsem se poslední dobou skrýval před deštěm. Ale už jsem se rozhodl: opustím Ferraru. Nemůžu zde přece zůstat jen proto, že vím, kam se tu schovat před veškerou slotou světa. A to navzdory tomu, že na internetu hlásej déšť až do pátku. Celý další čtyři dni.
Cestou necestou – den sedmý – Ravena
Mám, co jsem chtěl: Ravennu.
Na ceduli označující počátek dálnice stálo velké: No autostop. Rozhod´ jsem se to respektovat. Do Ravenny to z Ferrary jde i po silničce. A hlavně je to kratší.
Začnu tím vůbec největším zážitkem mého mlsného já. Když mě zas kdosi vyhodil mezi poli jeda do některé z těch požehnaných děr italského venkova, zahlíd´ jsem hrušky. Vrhl jsem se do toho sadu. Hned vedle nektarinky velký jak ňadra Francesci ze statku od vedle a stejně tak měkký a stejně tak sladký. Stál jsem pak u silnice, požíral výbornou hrušku, zajídal to nektarinkou a šťáva mi tekla pro bradě. Dolce vita.