Představujeme - primář MUDr. Bedřich Kala

Operace. Slovo, při kterém se každému ježí vlasy hrůzou a naskakuje husí kůže. Jenže v některých případech jsou prostě nevyhnutelné – při úrazech, po ošklivých haváriích. Anebo také kvůli fyzickým indispozicím. Nebo opotřebovanosti. To zná každý, komu přestal v těle fungovat největší kloub, který máme – kyčelní. Přibývající bolesti, při kterých se člověk nevyspí, pokud nebere prášky. Omezený pohyb, frustrace. Pak zbývá jediné řešení – operativní zákrok. A ten provádí jediné oddělení, a sice ortopedické. A jedno takové je v boskovické nemocnici, kde mu šéfuje odborník na slovo vzatý – primář Bedřich Kala. „Letos už máme přes devadesát implantací, tedy výměny umělých kloubů. Loni to bylo za celý rok přes osmdesát. A určitě překonáme i celkový počet operací, jenž činil loni přes osm set. K dnešnímu datu jich totiž máme téměř šest set,“ vyzdvihuje čísla primář ortopedického oddělení.
Ale ještě na chvíli odbočme a dejme prostor někomu, kdo vyřešil problémy s nefunkčním kyčelním kloubem jediným možným způsobem - operací. Tuto cestu zvolila Emílie Römerová z Velkých Opatovic. „Neměla jsem ani tak bolesti, jako že jsem nohu spíš jen tahala za sebou. Jako závěs. Vůbec jsem ji nezvedla, kloub byl totiž totálně v čudu. Nic jiného než operace nepřipadalo v úvahu. A jestli jsem se bála? Trochu ano, ale hlavně jsem chtěla zase chodit. Samotná operace mi pak neuvěřitelně pomohla. Třeba loni jsem byla na prodlouženém víkendu se synem Davidem v Krkonoších. A bez hůlky jsem nachodila padesát kilometrů. Dokonce jsem vyšlapala až na Sněžku,“ s úsměvem a vlastně patřičně hrdě říká čilá důchodkyně, která by při velkých bolestech operaci doporučila všem váhajícím lidem. „Nemá cenu se trápit. Pomůže jim to. A je to rozhodně lepší než se cpát brufeny, které akorát člověku ničí zdraví.“
Operaci tehdy podstoupila v boskovické nemocnici, do parády si paní Römerovou vzala sehraná dvojice primáře Bedřicha Kaly a jeho syna. Kteří společně s dalšími doktory na ortopedickém oddělení odoperovali tisíce pacientů. A i to je jeden z důvodů, proč jsme osobu primáře Bedřicha Kaly navštívili.
Na boskovické oddělení přišel v roce 1968 ze Svitav. V roce 1990 nastoupil na primariát, třikrát pak toto místo v konkurzu obhájil. Rozhodně je člověk na pravém místě, což potvrdí určitě i samotní pacienti. „Ortopedie je především operační obor. A já se rozhodl pro tuto cestu,“ říká Bedřich Kala.
Za dobu, co je v nemocnici, se vše výrazně změnilo. K lepšímu samozřejmě. Oddělení se stabilizovalo, při operacích používá jeho tým moderní pomůcky, operační sál je zmodernizovaný. „Třeba pacienti si nemohou stěžovat, že bychom používali nějaké laciné endoprotézy. To není současný trend. My užíváme zavedené a uznávané značky, které se nám osvědčují.“
Změnil se i počet lůžek, z původních sedmačtyřiceti na současných sedmadvacet. „Bylo zde třicet lůžek, takže jsme byli největším ortopedickým oddělením okresního typu. V rámci restrukturalizace nemocnice jsme se ovšem tří lůžek zřekli ve prospěch neurologického oddělení, stejně jako ostatní. Ale bylo to jen ku prospěchu. Nyní se standard pokojů enormně zlepšil.“
Navíc se z jedné místnosti podařilo udělat rehabilitační pokoj. „To byl obrovský krok kupředu, komfort pacientů se zase ohromně zlepšil. Zvláště když se jim věnuje rehabilitační sestra. A čeho si také považuji, je obstarání elektrické dlahy díky sponzorskému příspěvku. Také neuvěřitelně pomáhá pacientům,“ upozorňuje Kala.
Proč vůbec tyto informace primář uvádí? Zcela záměrně, neboť souvisí s jedním údajem. A to průměrnou ošetřovací dobou, která se také neuvěřitelně zkrátila. „Každý obor má nasmlouvanou určitou průměrnou délku hospitalizace, která je ještě ekonomicky pro oddělení výhodná. U nás je to dvanáct dnů. Jenže za první pololetí letošního roku se dostáváme na číslo deset. Tedy pořád tam máme rezervu, což je výhoda. Protože zde pacienty po operaci můžeme nechat tak dlouho, jak uznáme za vhodné.“
Výměna kloubu. V poslední době už o této záležitosti člověk hodně slyšel v televizi, rádiu i četl ve sdělovacích prostředcích. Jak vysvětluje primář, týká se dvou skupin pacientů. „V té první jsou ti, kteří jsou na operaci soustavně připravováni. Sledujeme je v ambulancích, kde se v určité chvíli dozví, že za nějakou dobu bude jakákoliv konzervativní léčba nulová. To znamená nebude mít odezvu. Takže budou brát pilulky a léky po hrstech, ovšem bolesti nepominou. Tito pacienti vlastně s operací počítají.“
Druhou, menší skupinu pak tvoří pacienti po úrazech. „Zde se samozřejmě jedná o okamžité řešení. Můžeme to spravit šrouby, ale je zde riziko, že to nebude držet, protože kost je třeba řídká. Proto se většinou doporučuje výměna za umělý kloub.“
A co vlastně výměna umělého kloubu pacientovi přinese? „Samozřejmě to nejdůležitější. Zbaví je bolestí a zlepší životní komfort. Pacienti s tím začínají počítat a proto už se operace tolik neobávají jako v minulosti. Prostě je na ni opravdu připravujeme. A také, co si budeme nalhávat, se vyptávají lidí, kteří už výměnu kyčelního kloubu podstoupili.“
Zkušeného primáře těší fakt, že veřejnost začala vnímat boskovické ortopedické oddělení v lepším světle. Jen sporadicky se objeví hlas pacienta, že operaci chce podstoupit v jiném nemocničním zařízení. Důkaz? Přece samotná čísla provedených operací. „Od některých lidí jsem třeba slyšel, že jinde už měli slíbené tři termíny, ale na operaci se ještě nedostali. A pak jim je líto, že nešli k nám.“
Operace velkého kloubu nese s sebou určitá rizika. To primář nezastírá, zároveň ale na vše pacienty společně s kolegy upozorňuje. „Ale také jim vysvětlujeme všechny výhody. Vysvětlíme jim, že v nějakém časovém horizontu musí počítat s tím, že jejich život bude trošičku horší a kdy budou odkázáni na hole. A víte co pak nejvíce potěší? Když vám pacient po operaci řekne, že se konečně vyspal. To je taková první vlaštovka, že ta operace byla správně indikována, správně provedena. Samozřejmě má pacient bolesti, ale úplně jiné, než ho provázely do zákroku. A tak to má být.“
Rozdíl oproti jiným oddělením v nemocnici je především ve věku pacientů. Větší procento na ortopedii tvoří starší pacienti nad padesát let. „To je pravda. Ale my se nebojíme operovat ani devadesátileté. Samozřejmě pokud jejich tělesný a duševní fond je takový, že vše zvládnou. Musíme vědět, že s umělým kloubem budou umět zacházet. Jako u ostatních pacientů jim totiž výrazně zlepší komfort života,“ říká Bedřich Kala.
Všem těm, kteří trpí bolestí vycházející z kyčle a mají problémy při chůzi, primář říká, že není potřeba se bát operace. „Už odedávna se traduje, že ve hře jsou vždycky tři – nemoc, doktor a pacient. A vždycky záleží kdo je s kým a proti komu. Když doktor s pacientem, tak jsou dva proti jednomu. Ta snaha prostě musí být vedena tak, abychom měli spoluhráče,“ poznamenává primář s tím, že i pro pacienta by to měl být eminentní zájem. „My to neděláme pro nějaká efektní čísla. To ani dost dobře nejde. Ti lidé by si to totiž řekli, že jsme zde něco odflákli, a už by se to s námi vezlo. Jenže tady existuje vývoj, tradice. A to se pak odráží na tom, že si lidé povídají o našem zařízení v lázních jen v dobrém. To je pro nás to nejlepší vysvědčení.“
Samozřejmě i doktor je jenom člověk. Takže někdy toho má po náročném dni s provedenými operacemi plné zuby. „Ale když vidíme, že k nám byl přivezen člověk v křesle a domů odchází o hůlce, nebo když nám s úsměvem říká počítejte se mnou na podzim, půjdu s druhou kyčlí, tak to jsou takové momenty, kdy člověk zapomene, že na sále propotil dvě trička,“ potvrzuje primář. „Prostě jsme tady něco nastartovali a nyní se tento trend snažíme udržet, případně ještě více vylepšovat. Doufejme, že se nám to podaří,“ zakončuje poutavé vyprávění primář Bedřich Kala.