Představujeme: Rudolf Manoušek - Zasloužilý hasič

Zdobí ho titul Zasloužilý hasič. To už svědčí o tom, že ve sboru dobrovolných hasičů odvedl za pěknou řádku let hodně práce. Kterou ostatní dokázali ocenit. Ale nejen to, svým přehledem a zapálením se dostal až na samotný vrchol pyramidy skládající se z různých funkcionářských úrovní dobrovolného hasičství. Nějakou dobu totiž dokonce šéfoval všem dobrovolníkům, neboli celému Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. Většina čtenářů, kteří se řadí k řadám dobrovolných hasičů už jistě ví, o kom je řeč. A těm ostatním samozřejmě jméno neutajíme. Dnes vám totiž alespoň trochu představíme zanedlouho pětašedesátiletého Rudolfa Manouška ze Žďáru. Jenž i přes některé rány osudu, kterého postihly v poslední době, nepřestává být životním optimistou.
Původně pochází z Němčic u Boskovic, dětství trávil v bývalém větrném mlýně. „Vlastně jsem v Němčicích žil až do vojny,“ vypráví Rudolf Manoušek. „A zde jsem se také v jedenácti letech dostal k hasičům, kteří se v té době začali více věnovat žákům. No a od té doby jsem u toho vlastně zůstal.“
Nebylo to však v rodných Němčicích, ale v nedalekém Žďáru. „Když jsem byl na vojně, tak rodiče prodali mlýn a koupili si domek ve Žďáru. Takže jsem se vlastně vracel do nového. Ale nijak jsem toho nelitoval. Tady jsem totiž našel životní partnerku,“ objeví se úsměv na tváři pamětníka.
Rudolf Manoušek se učil v blanenské Metře, ale dobře věděl, že má na víc. Proto při zaměstnání začal studovat průmyslovku. „A nakonec jsem se dal i na studium na vysoké škole, samozřejmě dálkově. Mým oborem byla elektrotechnika a technická kybernetika. Jenže teď už se to jmenuje všechno jinak.“
Studium zvládl, dopracoval se k titulu Inženýr. „Promoval jsem už v době, kdy jsem dělal profesionálního hasiče. Já jsem totiž v lednu roku 1972 nastoupil na okresní inspekci požární ochrany na tehdejší ONV, od té doby jsem sloužil profesionálně.“
Už od žáčků se malý Rudolf motal kolem techniky, té hasičské především. Prostě ho uchvátila. Ale vrozený talent měl na funkcionaření. „Asi jsem k tomu měl nějaký vrozený vztah. A okolí i známí toho využívali. Věděli, že se dokáží v dané problematice orientovat. I když občas to také nebylo jednoduché. Vše jsem ale dělal poctivě. A když už jsem se dostal do problémů, nastudoval jsem si všechny potřebné dokumenty. Nijak jsem netápal. To funkcionaření mi prostě šlo tak říkajíc samo,“ usmívá se Manoušek.
Ve státní správě působil Rudolf Manoušek do roku 1983. Poté vedly další jeho kroky do Prahy. V té době totiž zemřel místopředseda ústředního výboru svazu dobrovolných hasičů. „A já jsem na doporučení z Brna dostal na toto místo. Takže další kolonka v mém funkcionářském žebříčku.“
V hlavním městě vydržel takřka dvacet let. Přitom posledních deset roků trávil na nejvyšším stupínku, kterého může dobrovolný hasič dosáhnout. „Vlastně jsem celému sdružení šéfoval. V roce 1990 jsem byl na mimořádném sjezdu zvolen starostou dobrovolných hasičů,“ potvrzuje zasloužilý dobrovolník.
Určitě by ve funkci rád strávil delší dobu než deset let, zradilo ho však zdraví. „V roce 1999 jsem v pražském Ikemu absolvoval čtyřnásobný by-pass a dál už to prostě nešlo. Proto jsem nemohl v roce 2000 znovu kandidovat. Nápor na funkci byl značný. A já už jsem si zejména nemohl dovolit jezdit po světě,“ smutným hlasem uzavírá jednu z životních kapitol.
Za dobu svého působení u hasičů se setkával s řadou problémů. A jak sám říká, bylo jich tehdy opravdu dost. „Ale díky obrovské pracovitosti, která v řadách hasičů vždycky byla a je, a i díky určitému stupni obětavosti, se je dařilo vyřešit. Některé organizace měly daleko více starostí než my.“
I když v minulosti byly dle Manouška někdy funkce trochu zneužity pro různé záměry politického systému, společenské ocenění dobrovolných hasičů byl tehdy lepší než je tomu dnes. „V současnosti se to v mnohém ohledu ani nedoceňuje. A dá se říct, že se teprve rodí systém, na kterém vlastně kdysi dobrovolné hasičství vznikalo.“
Důraz se tak kladl na profesionální zásahové jednotky. Ovšem každý si uvědomuje, že bez dobrovolníků by to v žádném případě nešlo. „Oni vlastně chytří profíci si ty správné dobrovolníky dokáží tak říkajíc vypěstovat. Pokud s nimi spolupracují, jsou s nimi v kontaktu, nestraní se jich, pak je vše v nejlepším pořádku. Kariéristi zahleděni sami do sebe by totiž na svůj přístup dojeli. Nic by po nich nebylo, chyběly by jim vazby. A zase když dobrovolník vidí vzor, dokáže více pracovat, nefláká to,“ má za léta praxe vypozorováno zasloužilý hasič, který má dobře zmapovanou současnou situaci. Proto mu neušly informace, které se týkaly rušení profesionální stanice v Kunštátě. „Naštěstí zrušena nebyla, ale je to aktuální otázka. Přitom podle mě tři stanice v okrese není moc, region je totiž rozumným způsobem pokrytý. Bude jen dobře, pokud se současný stav udrží. Zvláště když opravdu profíci táhnou dobrovolníky dopředu. Pokud to tak nefunguje, celý systém začne kolabovat.“
Co nejvíce mrzí v současné době čestného starostu, je otázka financování. „Někde je to lepší, někde horší. Každopádně s penězi bojují určitě všechny okrsky. A když se nedostává peněz, nedá se pořídit kvalitní technika. A bez té to u požárů bohužel nejde. Pak se i hůře vychovává mládež. Prostě v jako každém jiném odvětví, i u hasičů finance hrají důležitou roli.“
Právě výchovu mládeže podporoval Rudolf Manoušek snad ze všeho nejvíce. „Jenže získávat dotace byl velký problém. Přitom když dnes se jdu podívat na závody mládeže, mám z toho velkou radost. Třeba nedávno jsem byl ve Vavřinci a výkony dětí mě nadchly. Hlavně mě však těší, že mají o tento sport zájem.“
Po delší době se setkali na popud Svatopluka Dračky dobrovolní hasiči, kteří se v regionu mohou pyšnit titulem Zasloužilý hasič. A na takovém setkání Rudolf Manoušek rozhodně nemohl chybět. „Měl jsem z toho dobrý pocit. Jsem rád, že se tato parta dává dohromady. Tedy lidé, kteří mají nejvíce zkušeností, mohou poradit a hlavně pomoci těm mladším.“
Hasič ze Žďáru titul obdržel až po té, co opustil funkci starosty celého sdružení. Do Přibyslavi, tedy místa, kde sám tituly předával, se vydal v dubnu roku 2003. „Navrhli mě místní hasiči a přes všechny stupně se tato nominace dostala až do Přibyslavi. A jestli jsem byl dojatý při přebírání ocenění? Abych se přiznal, měl jsem hodně zvláštní pocity. Nebyl jsem totiž úplně fit, po operaci jsem měl problémy. Tak se stalo, že jsem dokonce na chvíli ztratil vědomí. Takže to nebylo ono. A vše vyvrcholilo o rok později, kdy jsem dostal stimulátor srdce,“ připomíná neradostné období oceněný hasič, které další osudová rána postihla v loňském roce. „Zemřela mi žena. Náhle, ještě jí nebylo šedesát. Ale snažím se to nebrat tragicky.“
Čestný starosta raději rychle obrací list a znovu se vrací do Přibyslavi, centra hasičského hnutí. Zde totiž několikrát zažíval pocity dojetí. „Sám jsem předával tituly, anebo medaile za záchranu lidského života. Poslouchal jsem životopisy a slyšel spousty příběhů, které mě dojaly. Několikrát mi vyhrkly slzy. To byly krásné okamžiky.“
Bez dobrovolných hasičů to prostě nejde. Vždyť kromě záchrany lidských životů a hmotných statků se starají i o řady kulturních akcí v nejedné vesnici. „Lidé, kteří mají mnohem větší odpovědnost jako třeba politici, by se od některých dobrovolníků mohli učit,“ upozorňuje Rudolf Manoušek, jenž v sobě nezapře povahu bojovníka. „Já si nemohu naříkat. Snad je za mnou vidět spousta práce. Přitom ne vždy šlo vše tak, jak si člověk představoval. Ale jsem přímý člověk, nehnal jsem se nikdy za chimérami. Hlavně se mi vždy příčilo, když se dosahovalo úspěchů podrazy. No, a v dnešní době, především politice, to bez různých podrazů ani jinak nejde,“ dodává posmutněle Rudolf Manoušek.