Představujeme: Prof. Miroslav Kšica – „badatel a objevitel starého umění“

Spousta z Vás jistě někdy shlédla televizní pořad o pravěkém umění, navštívila muzeum, kde jste se mohli kochat replikami prastarých jeskynních maleb či si ze školního vyučování pamatuje výklad o Věstonické Venuši. Je pravděpodobné, že některé z děl jste na výstavách či v muzeích mohli vidět díky práci profesora Miroslava Kšici. Tento rodák z vesničky Černovice nedaleko Kunštátu žil od svých čtyř let do konce druhé světové války v Lysicích. Od padesátých do devadesátých let minulého století podnikl čtrnáct velkých expedicí, během kterých prozkoumal a shromáždil podklady o 1.300 nalezištích na území Ruska a okolních zemí. Nyní žije a pracuje v Brně, soupis jeho odborných publikací obsahuje více než dvě stovky položek, uspořádal přes padesátku výstav doslova po celém světě a v lexikonu „Who is who in rock art“ byl označen za nejvýznamnějšího teoretika pravěkého umění ve světě. Dokáže dlouze a poutavě hovořit o skalních kresbách a o ztvárnění žen v pravěkém umění. Jakoby naši pravěcí předkové už tehdy znali pojem „femme fatale“, tedy osudová žena. S prací profesora Miroslava Kšici se nyní můžete seznámit například ve výstavní síni státního zámku v Lysicích, kde je až do 24. června otevřena výstava s názvem Umění staré Eurasie, kterou připravil s jeho „femme fatale“, tedy svoji ženou Olgou Kšicovou. Vstupte prosím do prostředí pravěkého umění, do prostředí nevšedních objevů, do prostředí dávno zapomenutých nástrojů, uměleckých technik, do prostředí světových kongresů a významných výstav. Vstupte do života profesora Miroslava Kšici.
Jak jste se vlastně dostal k pravěkému umění, k oboru, který změnil celý váš život?
To je dlouhá historie. Navštěvoval jsem uměleckoprůmyslovou školu ve Valašském Meziříčí, ale do mých studií a vlastně do života všech vstoupila druhá světová válka. Její část jsem byl totálně nasazený v Drážďanech. Po válce jsem se vrátil do školy a pak šel studovat do Brna. Z architektury jsem přešel ke studiu etnologie a historie. A v mém životě se objevil boskovický rodák, profesor Karel Absolon, významný archeolog a speleolog, kapacita ve svém oboru, mimo jiné objevitel známé Věstonické Venuše. Ten významně ovlivnil moji budoucnost a směřoval mě k tomu, abych odjel studovat do zahraniční, protože u nás už jsem se neměl moc toho naučit. A tak jsem odjel studovat na pařížskou Sorbonnu. Následovaly cesty po celém světě a to jak expediční, tak samozřejmě na kongresy a odborné semináře.
Ze školy si spousta z nás pamatuje umělecké výtvory pravěkých lidí v Altamiře nebo jeskyni Lescaux, tedy v západní Evropě. A samozřejmě naše naleziště na jižní Moravě či u Přerova. Asijské lokality, tedy místa, které jsou páteří vaší práce jsou u nás skoro neznámá. Čím si to vysvětlujete?
Ono taky v těch padesátých letech minulého století, kdy jsem s výzkumy a expedicemi začínal, a i vlastně později byly tyto lokality velmi málo probádané. Nebyly v podvědomí lidí, protože prostě bylo jen málo nálezů z těchto míst a skoro nikdo je systematicky nemapoval. A i proto mě právě profesor Karel Absolon připravoval na výzkumy v těchto oblastech. Říkal, že na rozdíl od centrální Evropy nejsou tyto končiny prozkoumány a chtěl, abych se právě oblasti Ruska a přilehlým asijským zemím věnoval. A tak se také stalo – věnoval jsem se a stále se věnuji kavkazským zemím, zemím střední Asie, lokalitám Sibiře, Bajkalu i dálnému východu. Jsou to neobyčejně bohaté a zajímavé oblasti. Mnoho míst se vyhnulo rychlému postupu civilizačních „vymožeností“, a tak vazby na starý způsob života a zvyky jsou vskutku silné.
Vám se podařilo takříkajíc přenést ty mnohdy velmi rozměrné nástěnné malby z míst jejich nálezů až k očím návštěvníků vašich výstav. Popište nám ve zkratce onu originální metodu.
Mnohokrát jsme při našich expedicích tuto metodu s úspěchem využili. Spočívá v podstatě v ručním kopírování díla na papír. Pokud je to možné, používáme čínský bezdřevý papír, protože je velmi tenký a dobře zachycuje malbu včetně veškerých detailů. Tento papír se připevní na stěnu či jiné místo, odkud výtvor přenášíme. Rukou, většinou v tenké lékařské rukavici, nanášíme připravený grafitový prášek a jemně přejíždíme po připevněném papíře. Malba se krásně kopíruje na papír. Na jakousi konzervaci postačí například lak na vlasy, který malbu jemně zalakuje. Z místa nálezu odebírám malý vzorek horniny, abychom později při rekonstrukci byli schopni věrně znázornit i barvu podkladu, na kterém se originál díla nachází.
Vy jste i velkým odborníkem na znázornění žen v pravěkém umění. Přibližte nám některá díla a zajímavosti.
Znázornění žen prošlo v pravěkém umění zajímavým vývojem. Jistě jste si všimli, že někdy jsou ženy znázorněny velmi věrně, někdy naopak velmi abstraktně. To souvisí s celkovým vývojem pravěkého umění. Například u ztvárnění žen z doby ledové si můžete všimnout, že ženy jsou dosti korpulentní a s velkými ňadry. To souviselo s tím, že další pokolení bylo odkázáno na několikaleté kojení a ženská ňadra tak byla vnímána jako velmi významný prvek pro přežití rodu. Naopak v době neolitu, tedy v mladší době kamenné se výsledky neolitické revoluce promítly i do uměleckého ztvárnění ženy. Pěstování kulturních plodin a chov zdomácnělých zvířat znamenalo, že děti mohly být, podobně jako dnes, poměrně brzy vyživovány mlékem zvířat a obilnou kaší. Nebyly tak závislé na dlouhém kojení. Ženská ňadra vlastně ztratila svou takřka magickou moc a to se projevilo i v umění – ňadra se znázorňovala celkem malá, zdůrazněny byly většinou boky a hýždě. Novým ideálem ženy byla bohyně úrody. Když už jsme u ztvárnění žen v pravěku, musím dodat, že máme veliké štěstí. Jižní Morava je totiž nejbohatší oblastí na ženské sošky na světě vůbec. Jiné lokality jí v tomto směru vůbec nemohou konkurovat. Z mých nálezů rád zmíním sedmatřicet centimetrů vysokou sošku ženy z Hlubokých Mašůvek. Má široké boky, velmi malá ňadra a zdůrazněný klín. Obličejové rysy má jen velmi lehce naznačeny. A když už jsme u žen, za zmínku jistě stojí, že příští rok uplyne 100 let od objevení jedné z nejproslulejších ženských sošek – Willendorfské Venuše, jejíž originál je možno shlédnout v přírodovědném muzeu ve Vídni. Soška je stará asi 29 tisíc let a je tak o pár tisíciletí starší než její věstonická sestra. K tomuto významnému stoletému výročí připravuji i novou knihu.
Vy jste studoval v Paříži, vystavujete doslova po celém světě a nemalou část zeměkoule jste projel. Jakými jazyky mluvíte a jaký k nim máte vztah?
Kromě svého rodného jazyka mluvím ještě francouzsky, rusky, anglicky a německy. Učil jsem se i španělštinu a italštinu, ale v nich moc silný nejsem. Spousty přednášek jsem měl v němčině, hodně vystavuji právě v Německu a tak nejlépe mluvím právě němčinou. Mám k ní velmi blízký vztah, je to pro mě vlastně jakýsi druhý rodný jazyk.

Text a foto: Ctirad Burget