Představujeme: Nejen skvělý bubeník Petr Prosser

Slovy skladby od skupiny Chinaski nám další Husákovo dítě dospělo do Kristových let. Právě v jeho Kristových letech (snad osudových, kdo ví…) si vám dovolujeme představit učitele hudby, aktivního muzikanta, amatérského herce a iniciátora mnoha kulturních akcí, Petra Prossera.
V roce 1974, kdy přišel na svět, jsme si například 18. ledna připomněli 800 let od skonu českého knížete a krále Vladislava II., na Hromnice za oceánem vzlétl první prototyp vojenského letounu F-16 a devátého května pak před zraky celého národa Gustáv Husák slavnostně zahájil provoz pražského metra. O deset dní později zvedl kapitán hokejistů Philadelphie Flyers, Bobby Clark, nad hlavu slavný Stanley Cup a 7. července, v den 34. narozenin proslulého bubeníka (hle, kolega!) Ringo Starra, vystříleli Paul Breitner a Gerd Muller svými góly Spolkové Republice Německo titul mistrů světa ve fotbale.
Ale dosti o roce 1974 a věcech, které si pamatujeme jen mlhavě a rychle zpět k personě Petra Prossera a jeho aktivitám. Tohoto muzikanta můžete vidět za bicími hned několika hudebních těles, mnoho dětí pan učitel Prosser zasvěcuje do tajů hudby na Základní umělecké škole ve Velkých Opatovicích. Už pět let jej v různých rolích můžete shlédnout na prknech, která znamenají svět a sedmým rokem má hlavu plnou starostí s organizováním Jazzového dýchánku. Spojení jména Petr Prosser a slov kulturní neposednost a aktivita zkrátka sedí. K tomu, že jeho další láskou jsou silné stroje na dvou kolech, se snad dostaneme jindy.
Cesta k hudbě a milovaným bicím
Jako malý klučina, který ještě nechodil do školy, jsem na jednom z venkovských víkendových „výletů“ viděl kapelu, hrající k tanci a v ní i poprvé naživo bubeníka. Seděl za zářivě žlutými bicími značky Amati, byl jsem z toho nadšený, jak jen dítě může být. V první třídě k nám přišli na nábor z lidušky a hned jsem se přihlásil s tím, že budu bubeníkem. Nejprve se v lidušce učí základy, pak se rozhoduje, kdo se jakému nástroji bude věnovat. Ale sám jsem to rozhodnout nemohl, a tak to nakonec k mému nepříliš velkému nadšení dopadlo tak, že jsem začal hrát na flétnu a pak ještě i klarinet. Můj starší bratr tehdy jako úplný samouk hrál na bicí s kamarády v místní kapele a já si postavil hlavu, že pokračovat na Lidové škole umění budu jedině tehdy, když budu chodit na bicí. No, a tak se mi to splnilo. Začal jsem hrát na bicí, zařadil se do školní dechovky, následovalo hraní na průvodech a podobných akcích. Byla fajn parta, vůbec mi nevadilo, že hrajeme dechovku. A když už jsme tedy hráli s bratrem na bicí oba, podařilo se nám přesvědčit mámu a ta nám koupila novou sadu Amati. Doma v bytovce to bylo s bubny horší, a tak jsme vše nastěhovali do domku k babičce a rozestavěli v jejím obýváku. Ulicí se pak linula desetiminutová sóla na bicí…
Cesta k učitelování a párkrát od bicích pryč a zase zpět
Končila základní škola a vzhledem k tomu, že jsem se zajímal o letadla, chtěl jsem být leteckým mechanikem, ale moc šancí tam nebylo. Dědovo přání být prodavačem naštěstí nevyšlo, protože „bylo plno“. A tak jsem se učil automechanikem. Studovat hudbu a hru na bicí mě tehdy vlastně ani nenapadlo, byla to doba, kdy jsem poslouchal hlavně punk. Po čase jsem ale zabrousil i k jiným žánrům a k bicím se po malé odmlce opět vrátil. V roce 1991 jsme s kamarády založili kapelu Dobře Vám Tak. Na vojně samozřejmě velké možnosti nebyly, ale k bicím jsem se dostal i tam a mohl jsem alespoň cvičit. Po vojně jsme se s kamarádem vrhli na provozování Zámecké vinárny a tehdy se objevil i můj dlouholetý kantor ze ZUŠ, Petr Křivinka, a nabídl mi, zda bych zkusil na částečný úvazek učit na ZUŠ, kde tehdy nebyl žádný učitel přímo na bicí. Zkusil jsem a už jsem zůstal. Po pár letech, shodou okolností v době, kdy jsme s vinárnou končili, se z částečného úvazku stal úvazek plný. Zkoušel jsem si dálkově udělat konzervatoř, ale vzdělávací systém v této oblasti není moc vstřícný a spousty lidí, kteří mají o toto studium zájem, mají prostě smůlu. Učitelování na ZUŠce mě baví, na dětech jsou vidět výsledky, cítíte v tom smysl.

Cesta hudebními tělesy aneb kde jsem všude hrál
Asi v roce 1999 jsem začal hrát s kapelou Tandem Rock. Po několika personálních změnách pak na základech tohoto seskupení vznikla skupina Čmelák Igor, to je vlastně moje rodná kapela. Čmelák stále hraje, i když už ne tak často jako v dobách svých začátků. Pak jsem se dostal i k jazzu a swingu. Tuto hudbu jsem dřív vůbec nemohl slyšet, ale zúčastnili jsme se s pár známými jazzové dílny ve Frýdlantu a tam jsem začal objevovat pro mě doposud skryté krásy a taje těchto hudebních stylů. Ovlivněni jazzovou dílnou jsme založili Blue lines, což bylo na začátku těleso složené z učitelů i žáků ZUŠ. Dnes se tento soubor schází málo, spousta členů se ale realizuje v jiných kapelách. Asi před třemi roky jsem hrál i s jevíčskou skupinou Baklažán. Ty jsem vlastně navedl k tomu, že jim bicí chybí a tak mě hned sami oslovili. Byla to ale doba spousty projektů a velkého vytížení, moje zaneprázdněnost by ostatní vlastně brzdila. Nicméně bicí od té doby tvoří pevnou součást jejich kapely a po mém odchodu se za ně posadil můj žák Kuba Hrbata. Dalším projektem, kde se vyskytuje moje jméno, je malá dechová hudba Frajárečka. Tu tvoří pět profesionálních muzikantů a domlouváme se cíleně jen na konkrétní akce a termíny. Často hráváme v Německu, ale vidět a slyšet nás můžete i v našich luzích a hájích. Nejnovějším projektem je R.H. Big Band, se kterým hrajeme jazzové a swingové skladby a fungujeme něco přes rok. Zapomenout samozřejmě nesmím na Malohanáckou muziku, kterou tvoří učitelé a žáci ZUŠ, a která koncertuje u nás i v zahraničí a zaměřuje se především na klasickou českou a moravskou dechovku, ale i pochody či koledy.
Cesta k uskutečnění festivalu s názvem (nejen) Jazzový dýchánek
Na začátku byla chuť tehdejšího souboru Blue lines vystupovat a hrát. Vymysleli jsme proto akci s názvem Jazzový dýchánek. V rámci prvního ročníku, který se konal 11. května 2001 vystoupil v sále MSKS v opatovickém zámku ještě jevíčský Big Band a skupina Baklažán, celkem tedy tři místní jazzově zaměřené soubory. Do sálu se namačkala stovka návštěvníků, což jsme vůbec nečekali. Akci jsme se rozhodli zopakovat a tentokrát již pod širým nebem v areálu letního kina. Vznikl jakýsi minifestival, na kterém od té doby vždy vystupuje pět kapel. Při druhém ročníku jsme se z monotematicky, jen na jazz zaměřené akce, rozkročili směrem k blues a tehdy sílící vlně funky. Na třetím ročníku vystupovali i hosté ze Slovenska a návštěvníci si poslechli i soul. Třetí ročník byl také zlomový co se týče modelu dýchánku. Od té doby vystupují vždy tři známé kapely a dva soubory méně známé, začínající. U těch máme snahu představovat především hudební tělesa z okolí, ale samozřejmě musíme „sáhnout i dál“. Dýchánek si vydobyl pevné místo v hudebním kalendáři, v posledních dvou ročnících musím kapely i odmítat, zájem hrát u nás je veliký. Příprava na letošní dýchánek začala už na podzim loňského roku, musím zvážit, které kapely oslovit, se kterými jednat. Na festivalu nesmí chybět jazz, blues a funky, takže i na to musím brát ohled. Leden a únor, to je již doba jednání s hudebníky a manažery, dolaďují se podrobnosti, někdy kolidují termíny, ladí se program akce. V dubnu a květnu už musíme zajistit plakáty, trička, propagaci, pořadatelskou službu, občerstvení. Nějakým způsobem se na akci podílí tak čtyři desítky lidí, hodně pomáhají divadelníci. A super je i přístup města, bez jeho podpory si pořádání takové akce vůbec nedovedu představit. Letos nás čeká už sedmý ročník (nejen) Jazzového dýchánku a doufám, že to bude ročník úspěšný.
Cesta na divadelní jeviště…
Před několika lety mě při hledání nových tváří, které by doplnily jejich soubor, oslovili kamarádi z řad opatovických ochotníků s tím, zda bych to nechtěl s hraním zkusit. Nastavil jsem prst a ruka byla pryč – hned ve svém prvním vystoupení jsem dostal hlavní roli. Premiéru jsem si odbyl 6. května v roce 2002. No a další role a roličky následovaly. Pokud v některém kusu nehraji, pomáhám s muzikou, organizací apod. Zrovna dnes (v sobotu) nás čeká premiéra hry Dámský krejčí, kde hraji hlavní postavu. „Můj“ doktor Moulineaux se mi zkoušel opravdu dobře a na hraní se těším. Nejhorší bývá se za oponou nadechnout, vydechnout a vlézt na jeviště. Po pár minutách ze mě ale napětí spadne. V tomto spolku se pracuje parádně, divadelníci jsou výborná parta, mimo jiné například obnovili v Opatovicích tradici masopustu, zkrátka se opravdu pořád něco děje.