Představujeme: Ne úplně všední učitelka Jaroslava Patloková

Výsledky průzkumů veřejného mínění pravidelně vynášejí učitelské povolání mezi ta, kterých si nejvíc vážíme. V životě společnosti a ve stavu našeho školství se to však ne a ne promítnout. Zde ale není správné místo plakat nad tím, co ze stránek novin ovlivnit nemůžeme. Raději vám přinášíme věci a zprávy pozitivní. Dnes vám představíme středoškolskou učitelku Jaroslavu Patlokovou. Studenti střední školy André Citroëna, kde učí angličtinu, jí už dobře znají. A nyní je řada i na nás ostatních.
Jaroslava Patloková prošla mnoha školami, po válce v bývalé Jugoslávii působila i v Bosně, rok učila v Detroitu ve Spojených Státech na „high school“. Říká o sobě, že zoufale bojuje s časem a přemýšlí jak to udělat, aby ho měla alespoň trošku víc, třeba na vnoučata, kterých si moc neužije. V řeči občas sáhne do studny anglických slovíček. Na otázku jakou poslouchá hudbu čekáte, že Beethovena či Čajkovského a dočkáte se odpovědi, že Aerosmith a Kida Rocka. Školou doslova žije a stůl má plný různých plánů, poznámek a samozřejmě studentských prací. A vzkazů komu zavolat, koho kam poslat, kterého studenta a do čeho zapojit, co a s kým dnes či zítra probrat… Zkrátka opravdu ne úplně všední učitelka. A její vzkaz a poselství (nejen) čtenářům: Každá chvilka se dá využít k něčemu užitečnému, každý den můžete udělat něco důležitého, proto nezůstávejte u malých cílů a snažte se jít stále dopředu.
Jaká byla vaše cesta naším školstvím až sem na školu André Citroëna?
Já si vlastně prošla většinou myslitelných typů škol a to jak po té stránce horizontální, tak zaměřením. Putování po školách začalo školou mateřskou, pak jsem učila v nemocnici a poté na střední pedagogické škole. Tam jsem byla do roku 1997 a následovaly tři roky, ve kterých jsem v rámci blanenského okresu zajišťovala následné vzdělávání pedagogů. Pak přišla nabídka od nynějšího chlebodárce, školy André Citroëna a šla jsem sem vyučovat angličtinu. Jen pro zajímavost a abych pomohla těm, kteří se rozhodli učit se cizí jazyk „na stará kolena“ Já sama jsem se angličtinu začala učit v roce 1991. Letos je mi dva roky přes padesát, takže si sami dopočítáte, že jsem kulantně řečeno nezačala nijak brzo. Ale je to jen o chuti jít dál, o tom stále na sobě pracovat, o jakési věčné nespokojenosti. Jsem přesvědčená, že i učitel se musí stále vzdělávat, hledat nové možnosti, metody. Určitě učím angličtinu jinak než před pěti, šesti lety. Jinak mám vystudovanou například speciální pedagogiku a muzikoterapii, to byly věci, které se třeba v nemocnici výborně hodily. Když se ještě vrátím k Citroence, je to opravdu moc dobrá škola a žáci zde mají skvělé podmínky. Spojení s Citroënem znamená dobré zázemí a možnosti.
Poměrně záhy jste se začala účastnit různých projektů a vaše činnost oživila školní vody. Přibližte nám o jaké akce šlo a jde.
V roce 2003 jsme se s kolegy a našimi žáky zúčastnili projektu Socrates Comenius. Cílem tohoto projektu je podpořit znalosti cizích jazyků, chápání evropské sounáležitosti, pochopení kulturních odlišností apod. My se projektu účastnili se slovenskými a italskými partnery. Někteří naši žáci se poprvé podívali do zahraničí, komunikovali se studenty z partnerských škol a prožívali společné aktivity, bylo to pro ně určitě velmi přínosné. Procvičili se v cizím jazyce a zároveň přičichli k evropanství. Jedna z dalších věcí, které se studentům líbí a které se osvědčují, je to, že s nimi jezdíme do zahraničí, konkrétně do Velké Británie. V jednotlivých letech se mírně měnil program, studenti například bydleli v rodinách, zkusili jsme i model, kdy zavítali do britských škol a zažili jejich vyučování na vlastní kůži. Kromě toho samozřejmě návštěva památek a významných míst. Letos tento zájezd do Británie zahrnuje cestou i návštěvu Paříže, odjíždíme v úterý 24. dubna.
Asi takový nejdůležitější projekt, kterého jste se zúčastnila, byl Fulbrightův výměnný program. O co v tomto programu jde?
Tento program, u jehož zrodu stál americký senátor J. W. Fulbright, si klade za cíl pomocí vzdělávání a společných projektů posílit vzájemnost mezi lidmi z různých koutů světa. Dává důraz na poznání jiných kultur, společenských odlišností a na uvědomění si lidské vzájemnosti. Do programu se může přihlásit každý pedagog, který vyhoví předepsaným podmínkám a samozřejmě úspěšně projde náročnými testy. Program je výměnný a tak musíte i doufat, že některý z pedagogů z USA bude akceptovat vaši školu pro svůj pobyt v ČR. To, že jsem do USA nakonec na jeden školní rok odjela jako učitel z moravského městečka je důležité i pro další pedagogy, kteří nejsou z Prahy nebo jiného našeho velkého města. A i pro školu je to důležité – jde o odbornou školu a ne nějaké prestižní gymnázium, je to pro nás dobré vysvědčení a potvrzení toho, že nabízíme kvalitní vzdělání.
Jak ten rok v USA probíhal, jaké máte postřehy ze školy, z bydliště, ze života obyčejných Američanů?
Do Spojených Států jsem odjela na školní rok 2005/2006. Do USA z naší republiky na ten školní rok odjeli tři učitelé. Já jsem působila v Lasher High School v Detroitu. Na školu chodila více než tisícovka studentů mnoha národností, náboženského vyznání i sociálních vrstev. Většina z nich byla z celkem dobrých poměrů. Potvrdilo se, že Amerika je opravdu taková velká nádoba, ve které si každý najde to svoje a přitom všichni mají mnoho společného. My třeba moc nechápeme jejich, nazvěme to sousedskou sounáležitost. Tam je ale zcela normální, že vás člověk na ulici osloví, když jste noví, zeptá se zda něco nepotřebujete a nikdo se na vás nekaboní. My si americké chování v určitých situacích vykládáme jako jakýsi falešný patos, ale je to z velké většiny proto, že Američany neznáme a naše zvyklosti jsou jiné. Myslím, že USA hodně vystihuje nepředpojatost a vstřícnost v komunikaci. Ve škole byli žáci i kolegové fantastičtí, mám plno fotek, vzkazů, když jsem odjížděla zpět domů, byla jsem smutná a už v ten moment se mi po nich začalo stýskat. Ve škole jsem úplně cítila, jak se zajímají odkud jsem a jaké to u nás je.
Jak byste srovnala americké a české školství.
Samozřejmě školský systém obou zemí je dost odlišný. V USA se vlastně studenti poměrně dlouho učí obecné základy a předměty, u nás jsou střední školy už dost přísně oborově zaměřené. Takže zatímco u nás jsou hned dva pedagogické zlomy a to mezi základní a střední a pak mezi střední a vysokou školou, tam je ten zlom jediný, a to mezi high school a univerzitou. V obou zemích najdete výborné školy, výborné žáky a výborné pedagogy. Amerika je i zemí prestižních univerzit, pokud někde řeknete, že jste absolvent Harvardu nebo Yalu, má to velkou váhu. A pokud jde o učitelství, tam je opravdu cítit, že je to vážená profese. Ne, že se to jen proklamuje, tam je to na postavení učitelů skutečně poznat.
Vy jste pracovala jistý čas i v boskovickém zastupitelstvu, co to pro vás znamenalo a co bylo za tím rozhodnutím do toho jít?
Výchova u nás doma směřovala k tomu být platným členem společnosti. Nekoukat, jak, kdo a kdy vám pomůže, ale pracovat na sobě a zapojovat se do života celku. Každý má možnosti jak svým dílem přispět. My jsme boskovičtí rodáci a patrioti, tatínek muzicíroval v boskovickém souboru Janáček, já se zapojila v divadle s ochotníky. Zastupitelství vlastně bylo pokračováním té snahy zapojovat se, angažovat se ve společných věcech a problémech. Když jsem vyrůstala, snad nikdy u nás doma nepadlo slovo vlastenectví, ale v podstatě spousta věcí se kolem něj točila a k němu směřovala.