Představujeme: Michal Strya

Boskovice * Má jeden z hlavních podílů na tom, jaký zápas budou fanoušci sledovat. Zda bude k vidění fotbal nebo spíše okopávaná. Sám však může hráče pouze usměrnit a dát hře určité mantinely. Řeč je o rozhodčím, nejnevděčnější profesi, kterou lze u fotbalu najít. A přesto se najdou tací, kteří jsou rozhodčími rádi a tato profese je baví. Mezi nimi i Michal Strya, který nastupuje kariéru, která jej snad dovede až do profesionálních soutěží.

Kdy a jak ses dostal k pozici rozhodčího?
K pískání jsem se dostal asi ve čtrnácti letech. To jsem pískal přátelský zápas v Boskovicích. A docela mě to začalo bavit. Fotbal jsem hrál od mala a lákalo mě zkusit i druhou stránku z pohledu rozhodčího.

A baví tě to stále?
Určitě. Teď v tom vidím i perspektivu. Chtěl bych něčeho dosáhnout, tak doufám, že to bude s píšťalkou v ruce.

Kam ses za těch pár let posunul?
Momentálně rozhoduju zápasy krajského přeboru, takže myšlenky na první ligu jsou ještě daleko. Ale určitě se chci dostat co nejvýše. Mým snem jsou profesionální soutěže.

Co udělat pro to, aby ses dostal do nejvyšších soutěží?
Tady jsou důležité dva aspekty. První aspekt, který hraje největší roli, je být na hřišti osobností, aby vás všichni brali. Zadruhé se musí člověk někomu zalíbit a drobnými kroky na sebe upoutat pozornost těch, kteří vám v následující kariéře pomohou. Je to i hodně o štěstí.

A osobně se připravuješ jak?
Začínám hledat chyby hlavně u sebe. Hlídám si stravu, pravidelně trénuji. Důležitý je i přístup, kdy je pro mě fotbal na prvním místě společně se studiem. Člověk musí být seriózní a nedělat podrazy. Zkrátka se slušně chovat a vystupovat korektně.

Vedl tě alespoň v začátcích otec?
Hodně. Sám jsem ve čtrnácti letech toho rozumu tolik neměl. On mě defakto navedl, abych zkusil i druhou stránku. Nyní je ale jen na mě, co ve fotbale dokážu.

Kdo z vás dvou je kvalitnější rozhodčí?
Otec píská 1.A třídu, já krajský přebor. Pískám o něco déle než on, protože se věnoval trenéřině a až potom se přidal k rozhodčím. Ale srovnávat nás rozhodně nebudu.

Rozebíráte spolu hlavní momenty ze zápasu?
Utkání rozebírám většinou s kluky, kteří na tom utkání byli se mnou. Teď třeba hodně jezdím s Jakubem Hlubinkou, který je stejně starý jako já. S ním to proberu důkladně a poté se ptám na názor starších a zkušenějších. S otcem se na fotbal moc nedíváme. Já jsem přes týden v Brně a o víkendu oba pískáme různé zápasy. Není to tak, že bychom doma seděli u televize a rozebírali situace.

Pořádají rozhodčí nějaké semináře?
Samozřejmě. Jelikož jsem členemkomise rozhodčích OFS Blansko, takže je pořádám na okresní úrovni i já. Zrovna minulý víkend jsme měli jeden hodně významný. Jezdí sem i ligoví rozhodčí, tentokrát se nám podařilo přivést Miroslava Zelinku, který je rozhodčím UEFA, člena komise rozhodčích ČMFS Radka Rabušice, koordinátora vzdělávání rozhodčích ČMFS dr. Václava Mitáše a ligové rozhodčí Nádvorníka a Nenadála.

Na krajské úrovni to je jak?
Na krajské úrovni jsou dva semináře do roka, jejich součástí jsou pravidlové i fyzické prověrky. Také se zde prezentují nové trendy posuzování herních situací. Já jsem navíc v programu UEFA Talent mentor, což je program pro mladé rozhodčí, který obnáší další dva semináře navíc, kde jsou především praktické ukázky na hřišti a videorozbory.

Co třeba hra rukou? Ta je nyní hodně diskutována.
Hra rukou je momentálně jedna z nejsložitějších oblastí, společně s ofsajdem. Nyní se posuzuje, zda ruka jde proti míči, zda hráč chce hrát míč úmyslně nebo zda zamezí nějaké brankové situaci. Existuje výjimka a to když si hráč nastřelí ruku sám. To se nepíská téměř nikdy.

Máte fyzické prověrky?
I na krajské úrovni jsou fyzické přípravy. Dříve se praktikoval Cooperův běh a limit na krajský přebor byl 2800 metrů za 12 minut. Nyní běháme takzvané Fifa testy a to 150 metrů běh za 30 vteřin a 50 metrů chůze za 35 vteřin.To vše musíme absolvovat dvacetkrát. Před tímto během ještě musíme splnit 6x 40metrů do 6,2 sekundy.

Máš mezi rozhodčími nějaký vzor?
Ze světových rozhodčích je pro mne určitě vzorem Howard Webb, který je velkou rozhodcovskou osobností. Z českých je to právě Miroslav Zelinka, kterému se v poslední době hodně daří. Znám se s ním osobně a moc si jej vážím. Jedním z důvodů je také to, že není žádná „rychlokvaška“, ale počkal si na svou šanci a teď se mu to vyplácí.

Jaký volíš styl řízení utkání? Od začátku hráče krotíš nebo se snažíš nechat hru plynout?
Já osobně raději hru pouštím. Záleží ale na hráčích, nesmí toho začít zneužívat. Trendy v krajském přeboru jsou samozřejmě zcela jiné než v okresních soutěžích.

Jak si na tom s udělováním karet?
Karty dělím do dvou skupin. První jsou taxativní, které musí rozhodčí udělit za každou cenu. Tomu se člověk nevyhne. Ostatní karty jsou dle názoru rozhodčího a hodně záleží na tom, jak chci zápas vést.

Vedeš si rekord v udělení karty?
Mým rekordem je červená karta a penalta hned ve 37 vteřině. Hráč vyrazil rukou míč směřující do brány. Žlutými kartami se ale snažím šetřit, nicméně ne vždy to jde.

Vadí ti, když trenér neustále křičí směrem na hřiště?
Pro mě je lepší, když trenér povzbuzuje své mužstvo a občas i dodá něco na mou adresu. Na hřišti i v ochozech je pak lepší atmosféra. Samozřejmě to ale musí být v mezích. Žádné vulgarizmy a urážky nemůžu tolerovat.

Vykázal si již někdy trenéra na tribunu?
Nikdy jsem při mistrovském utkání nikoho nevykázal. Pokaždé mě trenér při prvním napomenutí poslechl. Neměl jsem s tím nikdy problém.

A co když nebude chtít lavičku opustit?
Pak je to plně v kompetenci pořadatele. Pokud se trenér nezvedne, následuje ukončení utkání.

Jak vnímáš pokřiky z hlediště?
Ze začátku to bylo hodně špatné, ale teď to již tolik nevnímám. Jde mi jen o to, jaký mám z utkání pocit já osobně. Letos jsem pískal utkání 1.A třídy, Velké Pavlovice-Bořetice, které sledovalo 1200 fanoušků. A hlavně ti z Bořetic se mě snažili dostat pod tlak již při rozcvičce. Je ale potřeba na to nebrat ohled.

Vzpomeneš si na nějakou úsměvnou poznámku od diváků?
Jednou mě jeden pán na zápase 1.B třídy, sekterým jsem se nikdy dříve nesetkal, nazval modrým ptákem. Nevím, co tím myslel, ale jelikož bylo po volbách, tak jsem zřejmě dostal vynadáno za jejich výsledek. Jinak slýchávám klasické narážky typu kolik připlulo kapříků, že skončím v potoce atd.

Nešvarem fotbalu je korupce. Setkal ses s ní?
Jsem ještě mladý rozhodčí a nikdy se mi nestalo, že by mi klub něco nabídl.

Co dělají hlavní orgány, aby její výskyt vymítily?
Myslím, že stávající komise k tomu zaujala jasné stanovisko a pokud to někomu bude prokázáno, tak okamžitě zmizí z listiny a věřím, že by to mělo i dohru u soudu. Je ale nesmírně složité tento trestný čin někomu prokázat.

Určitě jsi ve fotbale působil i jako hráč.
Samozřejmě, od mala . Začal jsem hrát v Tatranu Poštorná, ten tehdy hrál druhou ligu. Pokračoval jsem ve Slovanu Břeclav a ještě jako žák jsem se stěhoval do Boskovic. Zde jsem i končil kariéru, když jsem v sedmnáctidefinitivně přešel k rozhodčím. Píšťalka mě lákala více.

Na většinu okresních zápasů jezdí jen dva rozhodčí, třetím je vždy někdo z domácího týmu. Jak se snažíte vypořádat s tímto?
Jelikož dělám obsazení na Blanensku, tak jsem do této problematiky hodně zasvěcen. Pořád se snažíme sehnat nějaké nováčky, ale bohužel, moc lidí zájem nemá. Agrese vůči rozhodčím v posledních letech roste. Pokud bychom chtěli mít obsazené všechny utkání třemi kvalifikovanými rozhodčími, tak potřebujeme minimálně dalších třicet lidí.

Rozhodčích je ale nedostatek.
Přesně tak. Jsem rád, že se nám daří alespoň na okresní přebor delegovat tři rozhodčí. Ale vše je o počtu lidí, kterých se nám momentálně nedostává.