Představujeme: Knihkupec a řezbář Ivo Krajíček

Ačkoliv by to nikdo neřekl, 11. března oslaví tento tichý a skromný člověk padesátku. Více než slovy hovoří svými dřevořezbami. Těch za bezmála čtyřicet let udělal nespočet.
S talentem a nezaměnitelným stylem se Ivo Krajíček prý už narodil. Do svých šestadvaceti let žil v Boskovicích, poté se přestěhoval do Letovic. „Ale do dneška jsem si tady nezvyk. Su prostě Boskovák žijící v Letovicích,“ říká s nadhledem autor, který již zanedlouho vzdá poctu svým rodným Boskovicím jedinečným tématickým cyklem.
Co je vaše civilní profese?
Vyučil jsem se automechanikem. To byl omyl. Dělal jsem to opravdu dlouho, skoro 20 let jsem pracoval v dílně, ale faktem je, že mě to nebavilo a ani jsem pro to neměl buňky.
Cesta ke knihkupectví se nabízela sama?
Strejda byl soukromý knihkupec v Boskovicích už od roku 1964, já dnes pokračuju na jeho místě. V devadesátém, když to šlo, jsem z práce odešel. Pomáhal jsem strýčkovi, jezdil jsem prodávat na trhy. Pak se objevila možnost knihkupectví v Letovicích, tak jsem do toho šel. Byla jiná doba, o knihy byl opravdu zájem a docela to šlo. Knihkupectví stále držím, ale dnes mě živí řezbářství. Knížky, to je takový drahý koníček, v Letovicích pak extrémně drahý.
Jak přišly dřevořezby?
Přišlo to už v dětství. Nikdy jsem se to řemeslo nemusel učit. Začalo to tím, že jsme na táborech vyřezávali totemy a já zjistil, že mi to jde. První věc, kterou jsem udělal samostatně ve dvanácti, je hlava Ježíše. Mám ji stále na dveřích v knihkupectví. Dělal jsem to jedním dlátem dva dny. Stále si myslím, že je to nejlepší věc, co jsem kdy udělal. Dnes mám dlát více, ale vím, že jedno stačí.
Proč jste si vybral dřevo? Jak s ním pracujete?
Já umím i kovat, ale mít kovárnu v knihkupectví by bylo moc (směje se)... Jinak já si dřevo nevybírám, ono si vybírá mě. Ten kus ke mně vždy nějakým záhadným způsobem doputuje, já se na to jen podívám a začnu ořezávat. Plastika je hotová ještě než se dřeva dotknu. Já jen odeberu to, co je kolem ní. Samo mě to vede, nic v tom nevidím, normálně začnu dlabat a najednou to tam je.
Jaké techniky používáte, jednou jsem vás viděl i s motorovou pilou...
Člověk nad tím musí přemýšlet, v podstatě to jde i vykousat. Udělal jsem docela dobré plastiky tak, že jsem je vybrousil i kamenem.
Máte nějaké téma ke kterému byste se vracel?
Nemám. Já musím pracovat neustále na něčem jiném. Musím jít dál, nedá se stát na místě.
Dokončená věc je tedy uzavřená kapitola?
Nevracím se. Je pravda, že dílo nikdy není dokonalé, ale, jak jsem říkal, člověk nesmí ustrnout. To dělají malíři, spousta z nich maluje pořád stejně, nejdou dál. Nikdy jsem malovat neuměl, nemohl bych dělat ani keramiku. Dřív nebo později sklouznete do toho, že patláte hrnky a čajové konvice a děláte to pořád dokola.
Jak pracujete, kde nalézáte inspirace?
Já nepotřebuju inspirovat, podívám se na kus dřeva a jedu. Když začnete dělat, je to jako meditace. Ponoříte se do práce a vše jde bokem. Musíte vypnout, není možné půl hodiny dělat účetnictví a pak půlhodiny pracovat se dřevem. Oddych samozřejmě potřebuju, teď zrovna, když jsem počítal „DéPéHáčko“, tak jsem rád mizel do přírody a samozřejmě ke dřevu.
Jak dlouho děláte takovou dřevořezbu?
To je různé. Dva dny až deset let. Když se nedaří, vracím se k tomu i po několika letech.
Netrpíte něčím, co by se dalo nazvat workoholismem?
Já jsem lenoch. Řezbářství jsem nikdy nebral jako koníček, není to ani práce, není to zaměstnání. Je to moje živobytí. Radostné.
Lidé považují umělce za podivíny. Jste jedním z nich?
Je normální řezat v knihkupectví s motorovou pilou?
Považujete se vůbec za umělce?
Mistře mně nikdo neříká. Téměř všichni tvůrci, které znám, takové oslovení přímo nesnáší, nikdo se nepovažuje za umělce. A ti, kteří se považují, většinou nejsou ti dobří.
Vyřezal jste velmi mnoho skulptur a plastik, co podle vás stojí za zmínku?
Normální věci nejsou podstatné, podstatné je Brněnské kolo a drak. Kolo mělo průměr metr deset a já jsem je ručně dokutálel 59 kilometrů do Brna na náměstí Svobody, kde na mě čekalo patnáct tisíc lidí. To bylo hodně extrémní, ale dobré. Podstatné je, že jsem udělal kapli ve Valchově a ve Křtinách, obřadní síň v Přibyslavi a něco málo mám na radnici v Boskovicích. Předloni jsem byl vyzvaný, abych spolupracoval na ojedinělé výstavě Život a doba Karla IV, kterou pořádalo Metropolitní muzeum v New Yorku a Pražský hrad.
Co připravujete nyní?
Zanedlouho, 15. března budu mít v Boskovicích výstavu. Dal jsem si ji k padesátinám. Abych se vyrovnal s Boskovicemi, rozhodl jsem se udělat velký projekt, který ztvární boskovické pověsti a pohádky. Celek by měl zahrnovat 40 až 50 různě velikých a různě zpracovaných dřevěných plastik. Je to unikátní projekt. Na světě existuje jen Slovanská epopej od Muchy, tam jde ale o pověsti Slovanů. Pokud vím, žádné město nemá takový cyklus ani v obrazech, natož v dřevořezbách. Vernisáž výstavy bude zároveň oslavou mých padesátin, rád bych tam potkal všechny své kamarády a členy skautského oddílu Vatra, jehož jsem odpočátku členem a sám jsem ho také vedl.
Stihnete to? Kdy jste začal pracovat?
Začal jsem minulý týden. Zatím mám hotového Velena. Je to opravdu šibeniční termín, všechno to asi nestihnu, ale zaměřím se na ty hlavní postavy. Ty na výstavě představím a další postavy dodělám postupně. Zároveň se snažím najít sponzora, který by mi vypomohl, protože tak složitý cyklus není jednoduchý jak časově, tak pracovně.
Kde by tak velký soubor mohl být k vidění?
Výstava je na prodej, nenechám si ji. Nemíním to ale rozprodávat po kusech, chci zachovat celek. Pokud by se nenašel kupec, raději ji budu půjčovat. V Boskovicích je mnoho míst, kde by mohla být, dovedu si ji představit třeba na hradě, v rezidenci, na zámku, docela by se mi to líbilo v prostorách u mikve. Určitě přiláká velké množství lidí, majitel rozhodně „neprodělá“.
Máte ještě nějaké plány, sny?
Kdyby se podařila ještě nějaká další kaple. Od Valchova přes Křtiny a Přibyslav jsou ty práce v jedné niti, v jednom duchu. Každý kdo přijde, pozná, že to je ode mě. Kdyby šlo pokračovat, budu rád. Je to zajímavá oblast, myslím, že se mi to daří zpracovat jiným způsobem, než to dělají ostatní. Držím se tématiky, duchovní jsou hodně tolerantní, přijímají to dobře.
Co životní plány?
No to je právě ten problém. Já žádné plány nemám. V padesáti jsem vše, co jsem mohl udělat, udělal. Každý chlap má počít syna, zasadit strom a postavit dům. Já jsem vychoval syny tři, dům jsem postavil a stromů jsem zasadil mnoho. Pokud se mi podaří udělat tu Boskovickou epopej, něco za mnou i zůstane. Co mě ještě čeká? Jen stárnutí, bolest. Nejrozumnější by bylo skočit pod vlak.
A co hory? Vždy vás přitahovaly...
Hory, sníh a lyže, to jsou mé koníčky. Jsem opravdu horolezec, jenže jsem se skoro nikam nedostal. Když už jsme se mohli podívat „ven“, byl jsem ženatý a měl děti. Revoluce přišla pozdě, manželka pak byla nemocná, poté umřela a já jsem zůstal sám se čtyřmi dětmi. Moc jsem si skákat nemohl, takže jsem absolvoval pár klasických výstupů, ale nic moc. Je pravda, že svého času, když jsem byl ještě svobodný, tak jsme v Tatrách přelezli vše, co se dalo. Byli jsme dost dobří, v pohodě jsme zvládali i ty nejtěžší cesty. Letos na podzim se chystám do Himalájí, láká mě jedna osmitisícovka. Určitě tam pojedu, ale co tam podniknu, se uvidí. Začal jsem trénovat, ale asi to skončí jako nějaký trek kolem Anapurny.
Co vám dala Vatra a skauting?
Dalo mi to vše. Od deseti let jsem byl v nějakém oddílu. Vatrou jsem žil a žiju od roku 1970 až do dneška. Ale nejsem sám. Třeba známý Dan Nekonečný začal taky vystupovat u ohňů, to co dělal tenkrát s námi, dělá dodnes. Já se taky naučil vyřezávat na táboře. Soňa Vomáčková, která vystoupila na tři osmitisícovky, také začala ve Vatře. Cestovatel a horolezec Honza Odehnal také. Můj život je díky skvělým lidem, které jsem potkal, jeden velký mejdan.

Text a foto: Václav Stoupal