Představujeme: Josef „Pepíno“ Bareš – chemik slučující (na první pohled) neslučitelné

Narodil se v Šumperku, do 8 let žil ve Starém Městě. Už když se s rodiči přestěhoval do Skalice nad Svitavou, předčil své vrstevníky tento vyhublý ušatý kluk svým zapálením, houževnatostí, vytrvalostí a bystrým vnímáním. Dnes má ve svých osmadvaceti letech tento sympatický mladík za sebou studium technické chemie na univerzitě v Pardubicích a stojí před dokončením postgraduálu, jehož polovinu absolvoval ve Francouzském Dijonu. Ač je Pepíno velmi nadějným chemikem, jádro jeho života tvoří dobrovolné aktivity a řada dalších koníčků... Seznamte se, prosím.
Jakým činnostem jsi se až dosud věnoval?
Hned jak jsme se přestěhovali do Skalice (před 20 lety) jsem vstoupil do tábornického klubu Stopa, což mě ovlivnilo na celý život, snad díky našemu vedoucímu, dnes poměrně známému cestovateli Milanu Daňkovi. Byl to můj první vzor, díky němu jsem získal velmi kladný vztah k přírodě a přátelství. Jak jsem vyrostl, byl jsem jednu dobu také vedoucím. Vedle toho jsem hrál až do konce dorostu fotbal. Byl jsem spíš obránce, bez techniky, měl jsem ale slušnou fyzičku. Z fotbalu jsem kontinuálně přešel na přespolní vytrvalostní běhání, tedy tratě od pěti kilometrů výše a jednou ročně jsem si zaběhl maraton. Myslím, že za výsledky se stydět nemusím, v rámci okresu jsem se pravidelně umisťoval na předních pozicích. Na základní škole jsem se učil hrát na housle, k tomu mi pomohla máma. Mám rád tanec, chtěl jsem tedy být tanečníkem FS Velen. Oni potřebovali ale hudebníka, tak jsem po třetí zkoušce vzal housle a hrál jsem několik let. Láska k hudbě a folkloru mi zůstala, na vysoké škole jsem zpíval v uměleckém sboru, zpívám i teď, i když ne tak intenzivně, ale teď se k tomu vracím. Rád bych ještě hrál v cimbálové muzice.
Zkraťme to tedy, čemu jsi se nikdy nevěnoval?
Nevím... Tak třeba jsem nikdy nechodil na diskotéky, protože mě to nebavilo.
Sehrálo roli rodinné zázemí nebo třeba to, že jsi z vesnice?
Rodina mně moc pomohla. Já i všichni tři mí sourozenci jsme měli volnost..Opravdu jsem si dělal, co jsem chtěl. Všechny zájmy jsem si už na základce řídil sám. Se Stopou jsme byli téměř každý víkend pryč, vůbec jsme nebyli doma, dětství jsme trávili převážně na hřišti, které bylo v naší vesnici hned naproti domu. Pociťuji to jako obrovskou výhodu. Tuto důvěru ze strany rodičů jsem nechtěl nikdy zklamat. Jediné, k čemu mě máma vedla, tak to byla hra na housle. Občas se mi tak jako každému nechtělo, ale dnes jsem za to velice rád.
Jak dlouho bys vydržel jen tak sedět a nic nedělat?
Asi tak půl hodiny (smích)...a to bych u toho usnul. I když nedělám nic pro okolí nebo známé, tak se stále něčím zabavuji.
Jak tedy trávíš volný čas?
Rád si něco poslechnu nebo přečtu, ale rychle u toho usínám. Občas si pustím oblíbené filmy, mám rád Gladiátora a Statečné srdce nebo Amélii z Montmartru. Teď přes vánoce jsem se bavil tím, že jsem uklízel na mlýně, kde připravuji v půdním prostoru klubovnu pro naše sdružení. U práce jsem si odpočal a vyčistil hlavu.
Máš za sebou několik na první pohled různých projektů...
Jsou to dílčí projekty, které směřují k jednomu cíli. Tím je lepší a kvalitnější život. Je to Škola hrou, kdy dobrovolníci z celého světa, učí pomocí hry české děti komunikaci v angličtině. Další projekt je prázdninový multižánrový festival Festiválek bez bojů a válek, jehož smyslem je ukázat, že na jedné scéně mohou vystupovat žánry, které si na první pohled nemají co říct. Festiválek je však spojuje a ukazuje, že hudba je jen jedna stejně jako chemie. Dává nám možnost odbourat mezikulturní bariéry a vzájemně se poznávat. Realizovali jsme také projekt přírodního koupaliště Oáza. Aktivity se daří postupně rozšiřovat, vidím ten vývoj v kvantitě i kvalitě.
Představíš nám sdružení Bambas?
Je to základna, která sdružuje lidi s podobným vnímáním. Cílem našeho občanského sdružení je zabezpečit veřejnosti možnosti aktivního trávení volného času zejména v oblasti kultury, ekologie nebo sportu. Takové akce také děláme. Nejvíce se chci zaměřit na mládež, takzvané teenagery. Na ty se zapomíná. Malé děti mají řadu možností volnočasových aktivit, ať už v DDM či v zájmových kroužcích a oddílech. Chci aktivně zapojit mladé do organizace nejen vlastního volného času. To, že budou něco smysluplného dělat, je prevence všech negativních společenských aspektů, ať už jde o alkohol, drogy nebo kriminalitu.
Má taková aktivita smysl?
Zatím se to týká hlavně obce Skalice, ale už se rozšiřujeme do dalších lokalit. Teenageři mi dávají energii něco dělat, vidím, jak se vyvíjí. Smysl je tu vždy, už jen proto, že když jsem byl mladý, také se mi tehdy někdo věnoval. Já to tomu člověku vlastně dlužím a nejlepší splátkou bude toto poselství předat dál.
Vše to jsou humanistické zájmy, jak jdou spojit s tvým oborem, exaktní vědou?
Může to jít vedle sebe, jen si to musím zorganizovat. Chemii beru jako to, co mě živí. Volný čas chci věnovat zmíněným zájmům. Ač to na první pohled zní paradoxně, tak to, co jsem se naučil na vysoké škole, se snažím aplikovat právě v neziskové oblasti.
Mezníkem ve tvém životě byla stáž ve Francii...
Po inženýrském studiu jsem už ani nechtěl pokračovat. Svému školícímu jsem se dříve zmínil, že bych se ještě rád naučil jeden jazyk, konkrétně francouzsky. On mi sám našel stáž ve Francii v rámci programu Cotutelle a já se během týdne rozhodl, že do toho půjdu. Byl to tříletý doktorát pod dvojím vedením. Měl jsem jednoho školícího v Čechách a jednoho v Dijonu, kde jsem postupně strávil 18 měsíců. V mé práci šlo čistě o teoretickou chemii – u nás jsme se zabývali jednou skupinou organokovů, Francouzi druhou. Já jsem připravoval sloučeniny, které obsahují obě skupiny. Podařilo se mi tak připravit slušnou skupinku originálních sloučenin.
Takový pobyt nebyl jen o vědě, že?
Když jsem tam přišel, neuměl jsem vůbec francouzsky. Volný čas jsem chtěl smysluplně využít, bavil mě folklór. Našel jsem folklórní skupinu Les Compagnons du Bareuzeai a naslepo k nim přišel na zkoušku. Anglicky jsem řekl: „Dobrý den, neumím francouzsky, ale budu tady studovat. Můžu s vámi tancovat?“ Oni byli překvapení, vzali mě k sobě a už po roce jeli k nám do Čech. Díky nim se rozvinul náš Festiválek do současné podoby a soubor Velen díky vzájemné spolupráci se pak dostal do Francie. Vznikla silná přátelství, stále jsme v kontaktu, jezdíme na společné akce, například na jejich burgundský bál.
Mělo to i druhou rovinu. Jak jsem tam přijel, byl jsem sám na pokoji. Hodně jsem přemýšlel o smyslu života, vedle toho jsem viděl problémy lidstva jako je blížící se energetická a ropná krize nebo globální oteplování. Jestli s tím něco jde dělat, kdo a jak s tím může něco dělat. Strávil jsem spoustu bezesných nocí, ale došel jsem na to, že můj obor – věda, dle mého názoru, v současném stavu cestu nenabízí.
Kde tu cestu vidíš?
Jak se říká, pokud chceš změnit svět, musíš být schopen nejprve změnit sám sebe. Začít od sebe. Nebo to zmiňované Mysli globálně, jednej lokálně. Nehledal jsem důsledky, ale příčiny. Řešení je v šetrnějším chování jednak k přírodě, tak jeden k druhému. Vidět souvislosti v tom, jak žijeme a jaké to má dopady na celý svět. Nejde o agresivní změnu, ale o malé nenásilné změny s pozitivním efektem na celek. Třeba v případě Oázy – místo toho, abychom vytvořili mrtvou vodu v koupališti, jsme udělali živý projekt, který zároveň umožňuje koupání. Nyní připravuji projekt, který by ukazoval, jak by se dalo žít ve větším souladu s přírodou, za zachování současných standardů bydlení.
Nepřipadáš si jako snílek?
To samozřejmě jsem. Kdybych nebyl, neudělám nic. Uspěji, pokud to bude fungovat. Nikoho nepřesvědčuji. Hledám alternativu, dávám tomu vše. Aby to mohlo fungovat, musí toto být soběstačné a lacinější, než to, co se nabízí nyní. Až výsledek ukáže.
Které překážky se překonávají nejhůře?
Nejhorší je to, co je v lidech. V každém z nás, i ve mně. Nebudu si stěžovat na špatné zákony, protože ty si píšeme sami, je to náš výrobek. Jde o lidskou zášť, bezohlednost, nezájem, opovržení, příživnictví... Každá taková konfrontace však člověka poučí, posiluje a posouvá dál.
Co tě čeká v nejbližších dnech?
Teď musím zabezpečit své živobytí. Za studium už nedostávám stipendium, musím se tedy živit nějak jinak. Zakládám ve Skalici společnost, kde své vzdělání mohu uplatnit. V tomto roce bych také rád dodělal školu. Své kořeny jsem našel tady. Tady chci být a tady také něco vybudovat. Vše ostatní přijde samo.
Tvůj vzkaz na závěr...
Svět ve kterém žijeme není černý nebo bílý, ale něco mezi tím. Snažím se spojovat věci, které se na první pohled zdají být neslučitelné. Rád bych tedy vzkázal dle italského rčení "Carpe diem": užívej dne, jako by byl poslední, ale nezapomeň, že poslední není.