Představujeme: Čestmír Sekanina

Boskovice * Během své dlouhé sportovní kariéry dokázal založit hned tři vzpěračské oddíly a vychoval spoustu výborných sportovců. Nyní se stará o růst klenotu, na jaký čeká české vzpírání dlouhé roky. Čestmír Sekanina však nehledí jen na sportovní výsledky svých svěřenců, důležitá je pro něj i morální stránka. A právě to je možná hlavní základ jeho úspěchů.
Vzpíral jste někdy závodně?
-Vzpíral jsem od roku 1964 do roku 1966 v Havířově. Pak jsem začal hrát hokej a věnoval se i dalším sportům. V roce 1965 jsem založil oddíl kulturistiky AZ Havířov, který fungoval i poté, co jsem odešel. Pamatuji, že tam pak byla nástěnka, kde vprostřed visela moje fotka jako zakladatele. Tehdy se však vzpírání moc nefandilo. Za komunismu to bylo něco západního, špatného. My jsme ale hledali svůj život.
Dosáhl jste nějakého většího úspěchu?
-Největším úspěchem bylo vítězství na mistrovství republiky dorostenců v pětašedesátém. Tehdy se soutěžilo jen v nadhozu a já v kategorii do šedesáti kilogramů nadhodil 95 kilo. Na tu dobu to byl výborný výkon. Vzpírání se ale věnoval především bratr Jiří, který měl také svůj oddíl. Vojenskou akademii Antonína Zápotockého v Brně.
Jak byste se srovnal se svými tehdejšími trenéry?
-V Havířově mě trénoval hlavně Karel Duda, protože Emil Břozka ještě vzpíral. Byl to člověk, který výborně rozuměl dětem. Srovnat to ale nejde, protože v té době byly úplně jiné podmínky. Dnes jsou vitamíny i výživa dostupné pro každého. Trenérský vzor pro mě byl Karel Maďka z Teplic. Podle něho mi kluci tykají. Je to divné, ale má to smysl. Vytváří to daleko lepší partu a nikdy to nepřerostlo v nějaké drzosti.
Kam směřovali vaše další kroky?
-Když jsem odešel z Havířova, chvíli jsem působil v Kroměříži, abych měl kde bydlet. Tehdy to byl ještě problém. Bydlel jsem v bytovce JZD a jezdil s traktorem. Později jsem založil oddíl vzpírání ve Žďárné, který fungoval velmi dobře. Vzpírali jsme dorosteneckou ligu a celkově měli velkou úroveň. Milan Čížek to dokonce dotáhl na mistrovství Evropy juniorů. Tam zvládl coby osmnáctiletý v kategorii do 110 kilogramů trhnout 160 a nadhodit 180 kilo. Stejně jako několik dalších pak odešel do Rudé Hvězdy Praha.
Jak vzniklo vzpírání v Boskovicích?
-Když skončilo vzpírání ve Žďárné, tak jsem přešel na učiliště do Boskovic a založil oddíl SOUZ Boskovice. Tak se jmenuje dodnes, ačkoliv už z toho neplynou žádné výhody. Možná brzy název změním. Uvidíme.
Za tu dobu vám určitě pod rukama prošlo spoustu výborných sportovců.
-Když vzpomínám, tak jsem tu už 40 let. Na někoho určitě zapomenu. Mirek Šmeral, Milan Švec, Martin Krejčíř. Všichni měli našlápnuto k velkým výkonům. Dnes jsou tu bratři Liškovi, Tomáš Kejík. Z těch nejmladších Petr Mareček a Ondřej Hovjacký. Ti mají velké vyhlídky. Mareček je talent, který tu nebude dalších sto let, Ondra Hovjacký to má v hlavě výborně srovnané a jde nahoru. Nemohu nezmínit Leona Hrazdila. To byl úžasný talent, ale bez disciplíny. V sedmnácti letech měl úžasné výkony. Jenže na sobě nechtěl pracovat, přišly cigaretky a alkohol. Kdyby nepřestal, dnes mohl jezdit po světě a být někdo. Jiný případ je Adam Roza. Je nesmírně ctižádostivý a ví, za čím jde. Bohužel v Praze trochu stagnuje.
Je asi velký rozdíl mezi tehdejšími a dnešními podmínkami.
-Ohromný. V Boskovicích jsme začínali na domově mládeže, kde jsme trénovali na chodbě ve sklepě. Ale nějak jsme si to zařídili. Pak jsme šli do prostor, kde je dnes nějaká dílna. Tam zase nic nebylo, ani voda. Od té doby, co jsem vybudoval před pěti lety kryty, tak máme výborné podmínky.
Dá se porovnat dnešní a tehdejší mládež?
-Dnešní mládež přemýšlí trochu jinak. Jsou daleko chytřejší, ale mají moc možností. Doba pokročila a prostřednictvím počítačů mají zábavu vsedě. Fyzicky se jim nechce pracovat a z toho mám strach. Já v jejich letech chodil na tréninky po šichtě. Nevím, zda by to dnes mládež zvládla.
Vybudování krytů pro vás bylo asi velkým životním úspěchem.
-Přes svaz a další organizace se mi podařilo sehnat dotaci na jeden milion korun. Ale padesáti procenty se muselo účastnit i město. Tehdejší starosta František Sivera sportu velmi fandí a tak se povedlo kryty postavit. Nevěřím, že bez města by se to podařilo. Stejně tak bez ředitele školy Ladislava Kotrhonze. To byl sportovec s velkým S. Je hrozná škoda, že nás tak brzo opustil. Chtěli jsme zavádět i sportovní třídu, ale sám jsem do toho nešel.
Je možnost, že bychom Petra Marečka v budoucnu viděli třeba na olympiádě?
-Je to možné. Chtěl bych, aby v Boskovicích vyrostl někdo, kdo město proslaví nejen u nás, ale i v zahraničí. Něco jako Petr Novák a Sáblíková. Jenže k tomu potřebujete odříkání, zázemí a finance. Zde, když chcete pracovat na jednotlivci, vezme vám to všechny prostředky a nemáte na družstva. To by bylo potřeba zlepšit. Mareček bude mít za dva roky první možnost prosadit se na mistrovství Evropy do sedmnácti let. S ním doufám i Ondra Hovjacký, který má neuvěřitelnou disciplínu a všechno plní na sto procent. Věřím, že Mareček v kariéře dojde daleko. Ale do té doby je ještě hodně daleko.
Je to ale hlavně o penězích.
-Jen za energii v krytech platím ročně sto dvacet tisíc. Díky jednotlivým sponzorům ale všechno zvládáme. Navíc chci, aby kluci na závodech reprezentovali chováním a vzhledem. Musí přijet slušně oblečení. Nereprezentují jen klub, ale i město. Třeba Rotava bere kohokoliv a následně přiveze závodníky, kteří pak vykradou šatnu nebo si neváží, kde je ubytujeme a dělají problémy. Nechci, aby se Boskovicím někdy stalo něco podobného.
Dlouho neúspěšně hledáte svého nástupce.
-Je to nekonečný problém. Sport se musí dělat srdcem. Ale je nutné to skloubit s prací. Třetinu dne strávíte v práci, druhou na tréninku a třetí s rodinou. A to je málo. Navíc o víkendech máte pořád nějaké závody. Je nutné, aby trenér měl zaměstnání, kde prostě ve dvě skončí a jde. Jenže, každý můj možný nástupce dělá nejdříve vysokou školu a poté si logicky snaží sehnat co nejlepší práci. Věřil jsem, že mě nahradí Míra Šmeral. Poté Martin Krejčíř, ale pokaždé to nevyšlo. Jsem zastáncem toho, že trenér by měl být placen jako učitel. Stará se o růst a výchovu mládeže. Sportovní úroveň by pak šla hodně nahoru. Ale to by bylo na delší povídání.