Představujeme: Adam Roza

Boskovice - Boskovické vzpírání má mnohé úspěchy. Téměř vždy se ale jedná o vynikající výsledky v rámci mládežnických týmů. Adam Roza, byť věkem stále ještě dorostenec, má za sebou již titul mistra republiky v mužích. Nyní se boskovický odchovanec připravuje se všemi reprezentanty v Praze a zdá se, že má před sebou velkou budoucnost.
Co vás dovedlo ke vzpírání?
První krok bylo, když dělal trenér v Boskovicích nábory. To bylo tak ve čtvrté třídě. Jednou jsem to šel zkusit, chytlo mě to a baví mě to doposud.
Co vás na vzpírání láká?
Hlavně ta možnost překonávat sám sebe. Všeobecně se mi ale líbí silové sporty.
Jaké to je, když se malé dítě dá na vzpírání a zvedá závaží své váhy?
Hodně záleží na prvním tréninku a trenérovi. Když přijde dítě, třeba právě ve čtvrté třídě, tak je to hlavně o bezpečnosti nebo technice. Učí se, jak sedět na čince, jaké nedělat chyby, čeho se vyvarovat. U tohoto sportu mohou vzniknout různé nemoci či poruchy. Proto se to moc nelíbí doktorům.
Co je na vzpírání nejtěžší?
Nejhorší je asi to shazování. Dost jsem v tom plaval loni před mistrovstvím republiky. Musel jsem shodit ze šedesáti sedmi na šedesát dva kilo. Musel jsem to udělat až na poslední chvíli, takže jsem chvíli vůbec nejedl. Pokud by se shazovalo postupně, tak bych byl celkově slabší.
Vzpírání nemá tolik příznivců jako jiné sporty. Jak se k vašemu sportu staví okolí?
Já nejsem nikterak nabušenej, takže lidi dost ani nevěří, že vlastně vzpírání dělám. Ale v Boskovicích už mě znají. Vzpírání je takový trochu neobvyklý sport.
Jaké máte osobní rekordy a jak vidíte svůj další vývoj?
V trhu mám rekord 100 kilo, což jsem zvládl ještě v Boskovicích ve druhém kole ligy. V nadhozu jsem dal zrovna dnes rekord 125 kilo. Mám teď nového trenéra v Olympu Praha. Je to zvučný a zkušený trenér, s ním to můžu dotáhnout ještě o hodně výše. Má osvědčené metody, které mně opravdu vyhovují. Věřím, že to bude jenom lepší.
Kolik závodů na vás tak v roce čeká?
Teď je to tak maximálně deset závodů za rok. Velké ceny, liga, mistrovství republiky, silvestrovský pohár.
Z pohledu laika. Co dělat, aby závodník při pokusu, jenž zrovna nevyjde, nehodil náčiní do publika?
V tomhle je boskovická vzpírárna docela ojedinělá. Je tam velký kontakt mezi lidmi a závodníky. Někdo je zvyklý vyrazit dopředu, doběhnout to. A když se vyrobí hrubka, tak to zahodit. Občas se to bohužel stává. Ve Zlíně se to povedlo Leonovi Hrazdilovi, který trefil rovnou rozhodčí.
Jaké máte další cíle do budoucna?
Můj velikej sen je Mistrovství světa mužů. Ale to myslím hodně dopředu. Rád bych dostal profesionální smlouvu se sportovním klubem ministerstva vnitra.
Jak moc velký posun je odchod do Prahy?
Z hlediska vzpírání je to určitě velký posun. Dobře se tu trénuje, jsou tu vlastně všichni reprezentanti. Připravuje se tu hodně olympioniků, takže tu člověk potkává i třeba Romana Šebrleho nebo Barboru Špotákovou. Určitě je tu o hodně větší zátěž. Trénuji pětkrát nebo šestkrát za týden, někdy i dvoufázově. Teď třeba mám třináctidenní soustředění.
Určitě máte nyní větší šanci dostat se do reprezentace.
Určitě, jsem vlastně s reprezentací v každodenním kontaktu. I trenéři se na nás občas jdou podívat. Já jsem byl v reprezentaci vlastně už dva nebo tři roky. Byl jsem v kádru juniorů do dvaceti let pro Mistrovství světa, tam mi ale právě nevyšlo shození na padesát šest kilo. Byl jsem i v mužské reprezentaci, ze které jsem poté ale vypadl. Poslední rok se mně nedařilo nějak moc posunout, takže jsem vypadl i z juniorské. Nyní se pokouším dostat zpět.
K tomuto sportu bohužel patří i doping. Setkal jste se s ním někdy?
Osobně jsem se s ním ještě nesetkal, ale je to prostě vidět víc a víc. Když je sedmnáctiletej kluk, tak se chce zlepšovat, trenér na něj tlačí, protože ho chce vidět na Mistrovství světa. Chce se prostě někam dostat, a tak si něco dá. A to není dobrý. Od určité doby jsem vlastně takový bojovník proti dopingu. Zavrhuji to. Ale říká se, že prvních pět na Mistrovství světa vždy určitě něco bere.
Kvůli dopingu údajně máte mnohé omezení. Zkuste nějaké alespoň přiblížit.
Hlavní problém jsou určitě prášky. Třeba kapky do očí. Každý druhý prášek znamená velké omezení. Nebo třeba marihuana. Stačí, když ji na mě někdo foukne. Kdyby mě pak chytli, tak je vlastně konec.