Poslední rabín v Boskovicích - napsal PhDr. Jaroslav Bránský

Dr. Reich, ačkoli se nenarodil v Boskovicích, žil zde a pracoval jako rodák-patriot. Jako doklad pro toto tvrzení můžeme uvést jeho iniciativu při zbudování pomníku židovským obětem 1. světové války (dodnes stojí na židovském hřbitově) a zásadní podíl na uspořádání oslav 125. výročí úmrtí Machcít ha-šekela v roce 1931, nehledě k jeho zásluhám o opravu synagogy maior. K oslavám výročí Machcíta ha-šekel, který odpočívá na židovském hřbitově vedle své rodiny, publikoval dr. Reich svou studii „Die Geschichte der Chewra Kadischa“, ve které vyjádřil svůj vztah a lásku k Boskovicím a zdejší náboženské obci. Kromě titulní práce obsahuje publikace Reichovy kratší studie o zmíněném válečném pomníku, o Machcítu ha-šekel a jeho rodině, o boskovické ješivě a seznam funkcionářů obce za poslední století. Dodnes nás upoutají obrazové přílohy, které zachycují významné členy židovské obce v Boskovicích, pozoruhodné partie z židovské obce a hřbitova.
Onen dualismus, který tak často provázel životní směřování dr. Reichla, vyniká zvlášť nápadně v jeho řešení vztahu tradičního ortodoxního náboženství a moderního sionismu. Zatímco Reichova rodina byla konzervativní a bojovala proti modernismu, odmítala návrat do země zaslíbené (tehdy Palestiny) před příchodem Mesiáše, tchán Austerlitz byl horlivým přívržencem Theodora Herzela, zakladatele sionistického hnutí, které vyzývalo Židy z celé diaspory k návratu do Palestiny a k budování budoucího židovského státu. Přestože rabín Reich se cítil příslušníkem československého státu, chápal sionistické smýšlení své manželky a podporoval sionistické aktivity židovské mládeže v Boskovicích, odkud se už před první světovou válkou řada Židů vystěhovala do Palestiny (např. MUDr. Ticho, jeho manželka malířka Anna a bratr, zemědělský inženýr). Protože se však bál narušit židovskou obec, která byla už historicky asimilovaná se svým prostředím, rozvíjel ve své komunitě zvláštní formu judaismu, která byla hluboce vkořeněná do ortodoxie, ale měla vlastní přístup k modernímu světu a ztotožňovala se s principy a hodnotami tehdejšího Československa. Vzhledem k tomuto dualismu nás nesmí překvapit, že právě on podněcoval židovskou mládež k odchodu do Palestiny a zřizoval každoročně sionistická školení v Boskovicích, ale na druhé straně se zasloužil o opravu synagogy a zbudoval si v Boskovicích svůj dům. Po mnichovském diktátu se Reichovo politické smýšlení změnilo. Uvědomil si nevyhnutelnost vpádu nacismu do zbytku ČSR a každou sobotu po večerní bohoslužbě vyzýval mladé věřící k odchodu do Palestiny a ujišťoval, že i on nejpozději na jaře už v Boskovicích nechce být.
Toto dilema „zůstat, či odejít“ definitivně vyřešil s prozíravostí sobě vlastní rabín Reich v březnu 1939. O událostech oněch dnů mi předala své písemné vzpomínky rabínova dcera Eva 5. června 1992⁵:
„Už roku 1938 po anšlusu, kdy mnoho Židů uteklo do Boskovic z Vídně, začal můj otec přemlouvat lidi, aby emigrovali, a prohlašoval, že také emigruje. 13. nebo 14. března jel otec do Prahy se svým přítelem dr. Funkem, právníkem, který utekl z Vídně, aby se pokusil získat nějaká vstupní víza. 15. března se ráno probudil a z hotelového pokoje uviděl, že Praha je plná Němců. Požádal myslím dr. Funka, aby vzal matčin pas do Boskovic, a poslal jí dopis, aby ihned odjela do domu svých rodičů v Miškolci s mou sestrou a mnou. Co se stalo s mým otcem, to mi řekl otec před několika lety. Dostal se na vlak do Maďarska. Když přijeli na hranice – samozřejmě byl vlak plný lidí pokoušejících se emigrovat – byli všichni požádáni, aby vystoupili a postavili se do řady. Můj otec mi vyprávěl, že si v tom okamžiku pomyslel, že je to riskantní. Některé lidi pustili, a některé ne. Šel za důstojníkem, který tam stál, a řekl, že si myslí, že to není správné, aby muž duchovního stavu musel stát v řadě, že navštěvuje každoročně touto dobou svého tchána, aby se s ním poradil o náboženských věcech. Pustili ho.
Pamatuji se, když má matka dostala dopis od mého tatínka, ve kterém psal, že máme odejet. Pamatuji se, jak jsme šli na poštu poslat telegram a celé město bylo plné Němců. A najednou se všude mluvilo německy. Pamatuji se, že jsme šli s maminkou k Miladě, která u nás sloužila, a má matka jí řekla, aby vzala všechno naše stříbro a klíč od domu. Odjeli jsme s malým kufříkem, nechali jsme tam všechno – mé knihy, hračky, šaty. Pamatuji se, jak mě maminka v noci vzbudila a ptala se mě, jestli si myslím, že by si měla zašít nějaké věci do županu a já (desetileté dítě) jsem řekla: ,Ne!´ A to bylo štěstí. Na hranicích nás čekal sekretář mého dědečka s dopisem, že můj dědeček je těžce nemocen – a opravdu zemřel 3. září 1939, několik dní po vypuknutí světové války. Celníci rozpárali všechny věci, protože hledali peníze a šperky. Chvěji se hrůzou při pomyšlení, co by se bylo stalo, kdybychom měli ukryté šperky. Strávili jsme dva týdny s mými drahými prarodiči v Miškolci.
V té době měl můj otec kontakty se svými dvěma studenty z Boskovic, dvojčaty Ottou a Pavlem Schlesingerovými, z nichž jeden žil v Paříži, druhý v Londýně. Přesvědčovali ho, aby odjel do Londýna. Češi mohli cestovat do Anglie bez víz až do 1. dubna 1939. Odjeli jsme, abychom se tam dostali včas. Teprve v poslední době jsem se dověděla, že Britové v té době vraceli Čechy zpět. Přijeli jsme do Anglie 31. 1. 1939 bez peněz a bez majetku.“
Po emigraci Reichovy rodiny jsem se o jejich osudu nic nedověděl, i když se o nich v naší rodině často hovořilo, protože jsem si s Evou jako chlapec často hrával v jejich domě, kam mě brávala moje teta, která u nich sloužila. Po mnoha letech, někdy v 70. letech, přišel na tehdejší Městský národní výbor v Boskovicích dopis podepsaný dr. Isidorem Reichem. Pisatel se ptal předsedy MěNV, zda existuje nějaká stopa po Reichově cenné a bohaté knihovně, kterou zanechal v Boskovicích. Žádal i o potvrzení případné ztráty této knihovny. To mu bylo zasláno, protože o osudu knihovny nikdo nic nevěděl. Podle nedávného sdělení Evy Morris-Reichové dr. Reich obdržel odškodnění od vlády Německé spolkové republiky a jako náhradu za knihovnu, stříbrné náboženské předměty a zařízení domu dostal na sklonku svého života pár liber z Českého londýnského fondu, který byl rozdělen mezi žadatele úměrně hodnotě jejich ztraceného majetku.
Nový dům Reichovy rodiny byl prodán, ale peníze v průběhu měnových reforem po 2. světové válce prakticky zmizely.

1Eva Morris-Reich, dopis elektronickou poštou, 21. srpna 2007. Pisatelce vděčím za mnoho doplňků a připomínek, pro druhou část (po odchodu Reichovy rodiny do exilu) jsem byl odkázán výhradně na její informace.
2 Gold, H.: Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart.
Brünn, 1929, s. 131
3 Bartoš J. a kol.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, sv. V,
Profil, Ostrava 1976, s. 118
4 Archiv UK, katalogy posluchačů PřF UK od r. 1923/24, Matrika doktorů z let 1927 – 31, fol. 3235
V českém překladu jsem je otiskl ve své knize „Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu boskovického 1939 – 1945“ (Muzeum Boskovicka, Boskovice 1995, s.15 – 16)