PŘEDSTAVUJEME - Jaroslav Chloupek

Letos v dubnu oslavil pětasedmdesáté narozeniny. Letos také společně s kamarádem vydal zajímavou knížečku o sakrálních stavbách. Napsal několik článečků o tom, co je možné vidět na obloze. A právě v těchto dnech pořádá výstavu svých obrazů. Docela slušný výčet, ovšem u letovického rodáka Jaroslava Chloupka to nijak nepřekvapuje. „Mám opravdu dost koníčků,“ pousmál se stále svěží pán.
Jaroslav Chloupek se narodil 17. dubna 1932. Od mládí tíhl k malířství. „Měl jsem k tomu vlohy. Kreslil jsem podle Miloláše Alše nebo třeba podle Tulky, což byl vynikající malíř.“ Tomuto oboru se chtěl věnovat tak říkajíc profesionálně, měl zájem jít na akademii. „Jenže rodiče mě od toho zrazovali. Říkali, že malíř je chudý. K tomu, aby se uživil musí chodit po světě,“ vzpomíná nadaný umělec, který nakonec od plátna a štětců přeběhl k číslům a účetním kolonkám. „Rodiče mě totiž dali na studium ekonomiky do Svitav. Jenže mě ekonomika vůbec nebavila, ke konci studia jsem čím dál více přemýšlel o kantořině.“
A když vyučovat, tak přece výtvarnou výchovu. „Měl jsem v úmyslu jít na pedagogickou fakultu a vystudovat výtvarnou výchovu v kombinaci s dějepisem a občanskou naukou,“ potvrzuje Jaroslav Chloupek.
Jenže tehdejší doba měla svá úskalí. Po maturitě byli studenti umisťování do kanceláří, což se dalo chápat podle dnešních měřítek jako nějaká praxe. „Jenže během měsíce v roce 1951 se vše změnilo, a my z kanceláří putovali do výroby. Celý proces se nějak obešel. Moji kamarádi utekli do JZD jako účetní. Ovšem já byl stejně rozhodnutý o kantořině, proto jsem se tam nechal zařadit. Možná mě lákala výhoda deseti tisíc korun a poukazu na modráky,“ s úsměvem dále vzpomíná nadaný muž, který však v ČKD pobyl zhruba šest týdnů. „A jako dělník jsem pak šel studovat na vysokou školu.“
Jenže tehdy se mladý jinoch se zlou potázal, získat kvalitní vzdělání pro vyučování kreslení mu nebylo přáno. „Tento obor máme obsazený,“ slyšel jsem neradostnou zprávu. „Ale máme volno na matematice – fyzice,“ přišel v zápětí dovětek, vybavuje si Jaroslav Chloupek.
Jenže na tuto kombinaci nebyl vůbec připraven. Hodin fyziky měl na obchodní akademii poskrovnu. „Tehdy jsem se ocitl doslova v kleštích. Do výroby jsem se nechtěl vrátit, ale ve fyzice jsem v žádném případě zase neexceloval.“
Nakonec ale přeci jen zvítězila škola. Tenkrát musel mladý vysokoškolák slíbit, že se veškerou látku rychle doučí. A všechny fyzikální zákony bude s přehledem ovládat. „Měl jsem štěstí, že jsem bydlel se spolužákem, který měl fyziku na gymnáziu. Připravoval jsem se s ním a díky němu jsem se do učiva rychle vpravil. Tak rychle, že jsem dokonce ve druhém ročníku dělal vědecko-pomocnou sílu. Takový to byl skok.“
Vysokoškolské studium Jaroslav Chloupek nakonec zvládl. Ba co víc, v Brně na Masarykově univerzitě vznikl základ pro jeho dalšího celoživotního koníčka – astronomii. Díky přednáškám Jarmila Širokého se začal více zajímat o to, co je možné pozorovat na obloze. „Jednou bylo potřeba udělat přednášku na rodičovském sdružení v Opatově, kde jsem v šedesátých letech učil. Zvládl jsem to, od té doby jsem svoji lásku k astronomii začal prohlubovat.“
Podstatnou část života prožil milovník astronomie v Letovicích, kde vyučoval na odborném učilišti. A už tehdy přišel s novinkou. „Zavedl jsem ve fyzice astronomické pětiminutovky. Poznávali jsme s žáky hvězdnou oblohu, sluneční soustavu a další objekty bližšího i vzdálenějšího vesmíru. Studenty to hodně zajímalo.“
Možná právě proto, že právě fyzika má velice blízko k astronomii. „Třeba astrofyzika má velmi úzkou spojitost. Obecně ale i ve vesmíru platí různé fyzikální zákony. A ty se vyjadřují matematicky – vzorcem. Je to pak exaktní, perfektní, prostě přesné.“
Hvězdná obloha lákala Jaroslava Chloupka natolik, že se v roce 1969 stal členem České astronomické společnosti. Zaměřil se především na výuku astronomie. „I proto jsem byl zván na konference. Jedna z prvních byla na konci šedesátých let v Olomouci, na další jsem byl v osmdesátých letech v Brně. Nejvíce ale vzpomínám na rok 1989, kdy jsem odjel do Bratislavy. Zde jsem totiž získal hodně kontaktů na astronomy a pedagogy, z nichž si nejvíce cením profesora Hermana Haupta, emeritního přednostu astronomického ústavu na univerzitě v Grazu,“ upozorňuje český astronom s tím, že dlouhodobé přátelství přetrvalo až do dnešních dnů. „Před pár dny mi poslal krásný dárek z poutního místa Mariazell, kde byl na návštěvě papež Benedikt.“
První kontakty s dnes uznávanou veličinou přinesly brzy své ovoce. Letovický rodák se totiž mohl vydat těsně před listopadovou revolucí do rakouského Grazu na velkou mezinárodní konferenci. „Něco nádherného. Získal jsem tam řadu poznatků z moderní astronomie a hlavně jsem se tam seznámil opět s řadou zapálených a uznávaných lidí.“
Ovšem cestování v době totality nebylo žádnou procházkou růžovým sadem. „Samozřejmě s tím byly spojené problémy. Musel jsem jet do Bratislavy, pak do Vídně a odtud jsem se dostal do Grazu. Hodně mi pomáhal právě pan Haupt. Na památku jsem mu věnoval obraz letovické přehrady.“
Konference v Rakousku znamenala pro Jaroslava Chloupka něco, v co možná ani nikdy v životě nedoufal. Dostalo se mu totiž pozvání na velkou cestu do spojených států a Mexika. To se psal rok 1991. „Neskutečný zážitek,“ s dojetím v hlase říká letošní jubilant. „Ještě dnes si vybavuji, jak jsme 11. července pozorovali úplné zatmění slunce, které trvalo skoro sedm minut.“
Jenže návštěva přinesla i řadu výletů, třeba do velkého kaňonu nebo do města hazardu Las Vegas. Hlavní cesty však vedly do míst spojených s astronomií, tedy observatoří včetně Mt. Palomaro. „Ta byla ještě donedávna největší observatoří,“ upozorňuje Jaroslav Chloupek, kterého na cestách uchvátil pokrok v moderní technice. „Vzpomínám, jak už tehdy měli zavedený systém pozorování oblohy pomocí CSD destičky. Zasunuli do optického zařízení destičku, ráno ji vytáhli a v počítači vše přečetli. Samozřejmě nyní je to běžné i u nás.“
Řada z nás dokáže najít na obloze Velký či Malý vůz. Tím však naše povědomí o krásách hvězdné oblohy končí. „Dobré je nevidět na obloze pouze svítící body, ale orientovat se. To pak člověka skutečně přitáhne k bližšímu pozorování,“ může potvrdit z vlastní zkušenosti Jaroslav Chloupek. „Jenže samozřejmě chvíli trvá, než člověk zvládne rozeznání tvaru souhvězdí. Sám se musím kolikrát zorientovat. Ale třeba dobře viditelné je souhvězdí býka, lva, panny. Důležité ale je, aby to člověk chtěl poznat.“
Horší je to s pozorováním planet. I tady má však zkušený amatérský astronom dobrou radu. „Každý rok vychází astronomická ročenka, kde je přesně popsáno na každý měsíc, kdy je která planeta vidět. Třeba v současné době je viditelný Jupiter na jihozápadě.“
Pouhým okem se dá hvězdná obloha pozorovat, jako třeba vzájemné zdánlivé přiblížení měsíce a planet, tak zvané konjunkce. „Ale samozřejmě nejlepší na pozorování je dalekohled. Dříve jsem jeden měl, ale byl vypůjčený a musel jsem ho vrátit. Nyní si tak šetřím na nový. Samozřejmě spíše amatérský, ale abych s ním něco viděl,“ usmívá se člen české astronomické společnosti. „Určitě ale ne kvůli nějakému objevu,“ pobaveně dodává.
Za svůj život byl u několika mezníků spojených s objevováním vesmíru. „Dobře si pamatuji na vypuštění Sputniku, tehdy kolem toho bylo velké haló. Kdo se o to zajímal, tak to byla opravdu velká událost. Vlastně velký přelom. Stejně jako první člověk ve vesmíru. Ovšem pro mě největším trumfem v astronautice je přistání Američanů na Měsíci.“
Ale ještě se vraťme k malování. Především olejomalbám, které Jaroslav Chloupek vystavuje v těchto dnech v letovické galerii Domino. „Do olejomalby mě zasvětil výborný krajinář Jaroslav Pavliš ve Svitavách. Mám na něho hezkou památku na společnou práci na Hřebči. Načrtl zdejší krajinu a já ji domaloval,“ vybavuje si nadšený malíř, který má za sebou jen několik kurzů. Ale řadu krásných obrazů. „Maloval jsem hlavně pro známé. A co? Uchvátil mne třeba pohled na Tatry. Ovšem nejraději mám přehradu Křetínka nebo letovický rybník.“
Zájmem o astronomii, díky čemuž mohl letovický patriot přivítat ve městě několikrát známého popularizátora dění ve vesmíru Jiřího Grygara, nebo o malování nekončí výčet zálib Jaroslava Chloupka. Od roku 1969 totiž zpívá ve smíšeném pěveckém sboru Bohuslava Martinů. „Zpěv je výborný na dech, navíc mě zpívání hodně baví.“ A pak také psaním. Naposledy to dokázal vydáním knížečky o sakrálních stavbách v okolí Letovic. „Snad se nám s Bohumilem Kocinou povedla. Bereme ji jako naše dítě, které se před časem narodilo.“
Ovšem astronomie je u letovického bývalého pedagoga určitě na prvním místě. „Jednoznačně, na vesmíru je prostě něco tajemného. V rodině berou astronomii jako mého velkého koníčka. Když se všichni sejdeme, tak se občas podíváme na oblohu. Jen škoda, že v mých šlépějích nikdo nekráčí,“ trochu posmutnělým hlasem dodává Jaroslav Chloupek.