Ochrana pokojného stavu

Jestliže se má článek zabývat problematikou ochrany pokojného stavu, je nutné si hned na začátku vymezit, co tímto pokojným stavem je. Pokojný stav můžeme definovat jako faktický stav, který je (byl) účastníky mlčky či výslovně akceptován a není (nebyl) jimi žádným způsobem zpochybňován, tzn., že jde o určitou dobu trvající stav, který není po tuto dobu nikým rušen a ani nikoho neruší. Je nezbytné si uvědomit, že pokojný stav nemusí být vždy stavem právním, například užívání pozemku na základě nájemní smlouvy je stavem právním a zároveň pokojným, užívání pozemku bez nájemní smlouvy je sice stavem protiprávním, ale pokud toto užívání trvá určitou dobu a není nikým zpochybňováno, je i stavem pokojným. Z tohoto důvodu je nutné, pokud došlo k zásahu do pokojného stavu, reagovat na tento zásah poměrně rychle, dříve než se stav „postižený“ zřejmým zásahem stane uplynutím času stavem pokojným.
Zásah do pokojného stavu může mít různorodou podobu, často se jedná o zabránění přístupu na pozemek (např. postavení plotu, závory), bránění v užívání nemovitosti, odpojování přívodů tepla, plynu, elektřiny, vody, atd.
Podle ustanovení § 5 občanského zákoníku došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tímto orgánem je pověřený obecní úřad.
Účelem institutu ochrany pokojného stavu je dát občanovi předběžnou ochranu jeho práv obnovením dosavadního faktického stavu rozhodnutím pověřeného obecního úřadu, které spočívá v zákazu určitého jednání rušitele nebo uložení obnovení předešlého stavu.
Rozhodnutím pověřeného obecního úřadu není dotčeno právo účastníků řízení domáhat se ochrany u soudu. Právní ochrana poskytovaná pověřenými obecními úřady je pouze předběžná. Teprve pokud se žádný z účastníků neobrátí se svým návrhem na soud, je rozhodnutí pověřeného obecního úřadu konečné. Pokud by v téže věci rozhodoval později soud, nebyl by v žádném směru vázán předchozím rozhodnutím pověřeného obecního úřadu. Naopak to, že u soudu probíhá určité řízení, nebrání tomu, abychom se mohli obrátit na pověřený obecní úřad s návrhem na vydání rozhodnutí podle ustanovení § 5 občanského zákoníku.
Rozdíl mezi rozhodnutími soudu a pověřeného obecního úřadu je ten, že obecní úřad při poskytování právní ochrany podle § 5 občanského zákoníku nezkoumá právní otázky, tj. zda skutečně došlo k zásahu do cizího subjektivního občanského práva, zda se tak stalo protiprávně či po právu, atd. Cílem rozhodnutí obecního úřadu je pouze poskytnout ve zkráceném řízení právní ochranu před zřejmým zásahem do posledního pokojného, a tedy faktického stavu, a tak zabezpečit mezi dotčenými osobami pořádek a klid.
Důvodem pro svěření pravomoci rozhodovat v občanskoprávních věcech i pověřeným obecním úřadům je obecně (historicky) to, že se předpokládá, že orgány státní správy znají lépe místní poměry a situaci, dále že jsou většinou občanům blíže než soudy, takže mohou v určitých případech oprávněným poskytnout právní ochranu rychleji a účinněji než soudy. V praxi však tento důvod často neobstojí. Ačkoliv je totiž dosažení vydání rozhodnutí obecního úřadu rychlejší než vydání rozhodnutí soudního, je vzhledem ke skutečnosti, že se na vydání rozhodnutí pověřeného obecního úřadu vztahuje správní řád, nutno počítat s určitým časovým prodlením mezi zásahem do pokojného stavu a vydáním rozhodnutí (může se jednat i o několika týdenní či dokonce měsíční prodlení). Prodlení způsobují především zpravidla nutnost nařídit místní šetření, zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, povinnost doručovat účastníkům, opravné prostředky proti rozhodnutí, atd. Naopak výhodou poskytování právní ochrany podle § 5 občanského zákoníku (oproti předběžnému opatření vydávaným soudem) zůstává to, že navrhovatel není povinen skládat žádnou jistotu (poplatek) pro vydání tohoto rozhodnutí.
Pokud tedy bude někým zasaženo do Vašeho pokojného stavu, obraťte se (pokud zásah trvá) bezodkladně na pověřený obecní úřad ke sjednání nápravy a současně případně i na soud.

Mgr. Martin Abrahámek