Modelář tělem i duší - Martin Sedláček

Jubilejní dvacátý ročník letecko modelářské akce Show Malá Haná se vydařil. Ukázkám letecké akrobacie přálo počasí, takže jak účastníci, tak především diváci mohli být maximálně spokojení. A nejvíce asi nový předseda pořádajícího LMK Boskovice. I když na polním letišti v Sudicích byl už podvanácté, letošní ročník byl pro Martina Sedláčka zároveň premiérovým. Poprvé zde totiž vystupoval jako novopečený předseda klubu. „O prázdninách se měnil předseda a já jsem byl zvolen. Vlastně je to pro mě pocta, že si mě kolegové vybrali,“ uvedl třicetiletý modelář z Lipůvky.
Bydlíte v Lipůvce, ale šéfujete boskovickým modelářům. Jak jste se do tohoto klubu dostal?
Jezdili jsme létat s modely do Sudic, kde jsem se potkal z řadou boskovických modelářů. Samozřejmě to mám blíž do Brna, jenže tam bývají letiště hodně narvána, navíc se tam objevují stížnosti na dodržování kázně při letovém provozu. Přitom modelářství a létání s modely je hlavně o bezpečnosti. Pokud není kázeň, tak se nedá zaručit, že se dosáhne určitého stupně bezpečnosti. A nikdo nechce riskovat, že model, který staví půl roku nebo dokonce dva a investuje do něho nemálo finančních prostředků, tak aby o něho při prvním letu přišel nebo byl nějak znehodnocen.
První kontakty s modely a létáním jste tedy sbíral v Boskovicích? A co vás vůbec k modelářství táhlo?
Já se modelářství věnuji od patnácti let. První krůčky jsem podnikal v Blansku, kde jsme bydleli. Chodil jsem do kroužku do tehdejšího domu pionýrů. Možná i díky strejdovi, který stavěl lodě a já jsem se přes ně dostal k letadlům. Ze začátku jsme samozřejmě stavěli házedla a takové jednodušší modely, jako třeba konstrukční křídlo. Ale poměrně brzo jsem začal létat s rádiem řízenými modely. Hodně mi také daly tábory v Karolíně, kde o prázdninách bývala soustředění. V boskovickém klubu pak působím už osmým rokem.
Kdo chce být dobrým modelářem, tomu návštěvy kroužku pod vedením zkušených modelářů asi hodně dají.
Přesně tak. Je ale důležité říct, že můžete být tak zvaným spotřebním modelářem. Ten totiž přijde do obchodu, koupí si stavebnici, set, výbavu do začátku a není pro něho problémem začít létat s rádiem řízeným modelem. Ovšem základy, které vám dá výchova v kroužku, se vám vždycky budou bohatě hodit. Netápete totiž v situacích, kdy něco máte rychle vyřešit. U stavebnice to totiž výrobce řeší za vás, a to není zrovna ideální.
A za jak dlouho dokáže někdo odkojený kroužkem stavět sám modely?
Pokud se mu bude věnovat tak skvělý člověk jakým je Rostislav Čapka, tak stačí tři, čtyři roky a pak je schopný sestavit si model sám. Jenže málokdo ze začátečníků, kteří se učí nejdřív na házedlech, v kroužku vydrží. I když jim totiž nechybí potřebné zapálení, tak postrádají nezbytnou podporu ze strany rodičů. Nebudeme si nic nalhávat, modelářství je přeci jen finančně trochu náročnější koníček.
Na kolik korun třeba přijde pořízení modelu?
Zase záleží, o jaké létání se jedná. Pokud je to na úrovni rekreačního létání, tak ten rozpočet se pohybuje u RC modelů kolem osmi až deseti tisíc korun. Samozřejmě na druhé straně jsou modely, které stojí sta tisíce. To jsou velké modely s velkými motory. Ty ale zároveň vyžadují potřebné vzdělání ze strany pilota, kteří modely provozují.
Má letecké modelářství i nějaké soutěže?
Jak už jsem říkal, létat se dá rekreačně, a pak také sportovně na různých soutěžích rozdělených do několika kategorií. Můžete soutěžit s přesnou maketou letadla, atraktivní jsou akrobatické nebo rychlostní speciály, kdy se závodní na uzavřených tratích a měří se dosažený čas. A nesmím zapomenout na větroně, které musí zase nějakou dobu plachtit vzduchem. Soutěží je opravdu dost, záleží na jedinci, které se chce věnovat. Každý si ale určitě vybere.
Ať už se to ale bude týkat rekreačního či sportovního létání, jedno mají společné. Vždy se pilot musí spoléhat na počasí.
Přesně tak. Modelářství je koníček, který je přímo závislý na počasí. Pokud prší, tak si nezalétáte. Nebo pokud fouká silný vichr, je to problém. Ale záleží na úvaze pilota, co zvládne jeho model vzhledem k výkonu motoru a povaze stroje.
S jakými modely vy brázdíte oblohu?
Mám jeden menší akrobatický model na spalovací motor. A pak ještě jeden rychlostní speciál. Akrobat je volnou variací na francouzský akrobatický letoun z roku zhruba 1976. Mám ho už dlouho, kolegové mi říkají, že patří k historickým kouskům. Vlastně pamatuje všech osm ročníků v Sudicích, kterých jsem se zúčastnil.
Jak dlouho jste se s ním učil létat?
Vlastně už jsem to uměl, věděl jsem, jak se ovládá rádiem řízený model. Takže pak už jde jen o zvyk. Ale jinak se člověk opravdu učí řídit model tak tři roky a průběžně se od těch menších propracovává k větším. Proto jsem od větroně a big birdu přešel na většího akrobata. Má větší letové schopnosti.
Musí vůbec pilot trénovat ovládání letadla?
Je to vlastně u jakéhokoliv sportu. Pokud chcete být dobrý, musíte trénovat. Trénink je důležitý, i když se jedná o technický sport. Když třeba půl roku nelétáte, tak je delší časová přestávka poznat. Než se dostanete zase zpátky do letové kondice, potřebujete tak pět startů. Člověk se prostě do toho musí zase dostat.
Někdy se stane, že model spadne nebo nezvládne přistání. Čím je to způsobené?
Samozřejmě vše je o chybách. Každá havárie je vždy důsledkem nějaké chyby. Buď technické, nebo většinou jde o selhání pilota. Může se totiž stát, že se splete a dá opačně výchylku při řízení. U modelů se stává, že pokud změní polohu, tak se na ovladači obrací smysl výchylek u páček, kterými ho ovládáte. To u skutečných letadel není.
V Sudicích se s velkým ohlasem setkalo létání vrtulníků. Jak vy se díváte na tyto modely?
Tady je to ještě pořád takový neobvyklý jev, ale jinak jsou tyto modely běžně rozšířené. A samozřejmě jde o naprosto jiný styl létání, které vypadá hodně dynamicky. Musím však podotknout, že je to hodně náročné na pilotáž. Ne každý na to má.