Po dlouhé době jsem potkala své známé z mládí a jak se tak povídalo, dostali jsme se k tomu, jak jsme se vlastně seznámili. Tehdy jsem byla šestnáctiletá holka z vesnice a chodila jsem na letní brigády do rekreačního střediska Rudý prapor, které patřilo Zetoru Brno. Tohle rekreační středisko je ve Velké Roudce. Je to malá vesnička u Velkých Opatovic.
Lázně byly založeny roku 1805 a sjížděli se sem hosté z celé republiky i Vídně. Vyhlášené byly především díky svým léčivým pramenům - Antonínův a Františkův. Jsou to sírnato železité kyselky a hosté si tu léčili záněty průdušek, plicní choroby, otylost, revmatizmus, střevní potíže a někteří tvrdili, že i neplodnost.
Postupně se lázně rozšiřovaly o další objekty a lázeňské domy. Nejznámější je Svornost, další Věra, Marta a Zdena. Po první světové válce zájem upadl a obrat k lepšímu nastal, až po té, co lázně koupil brněnský občan Vladimír Fišnar. Psal se rok 1935, lázně nabývaly na kráse a znovu se těšily pozornosti návštěvníků.
Bohužel přišly odbory a lázně byly manželům Fišnarovym odebrány. Po čase lázně odkoupilo ZKL Brno, později Zetor - a pozastavila se činnost lázeňská a zahájila se činnost rekreační. Konala se tu spousta školení, divadelních představení a tanečních zábav. K dispozici bylo volejbalové hřiště, ping pongové stoly, kulečník, pro děti houpačky, hřiště, pískoviště, kolotoče a i my, děti z Roudky, jsme sem měly přístup v podstatě kdykoliv. Tehdy celý areál vedl pan Strouhal s manželkou a my byli vděčni, že nám půjčí pálky, sem tam jsme dostali i zmrzlinu a něco na zub z kuchyně. Na místním rybníku jsme bruslili, léčivé prameny pili a vodu nosili domů mamkám na dobrou kávu. Spousta z místních si tu mezi rekreanty našla kamarády a někteří jezdí do Roudky dodnes, bohužel ne do vyhledávaných lázní, ale na Chalupu u Kocoura. Proč tam a ne do lázní? No vrátily se v restituci původním majitelům. Nová generace si to zařídila tak trochu po svém. My byli zvyklí na pískem vysypané pěšinky, pořádek, houpačky a udržovaný rybník.
Nová generace tak trochu podcenila své schopnosti a z krásných budov se staly ruiny. Ani jeden lázeňský dům nepřežil, hlavní budova, kde byla kuchyň a hospůdka, je k nepoznání, hlavní sál, kde byla jídelna a konaly se různé společenské akce, jaksi padla za vlast, pardon, za soukromníka. No a tak mě to lákalo a pěkně jsem se šla podívat, kde že jsem to vlastně chodila na ty brigády. Tak v kuchyni na mě místo stropu koukala díra, nějak chybělo schodiště do pokojů, podlaha držela sem tam, koukal na mě komín, hodně křivě, snad se mu nelíbilo, že tam šmejdím a oživuji staré vzpomínky. Chtělo se mi brečet, protože tohle bylo moc. Kde jsou ty slavné a vyhlášené lázně, to rekreační středisko, pěšinky, hřiště, altány, domky a chaty? Aha, mám to - pod těmi kopřivami, bodláčím, keři a ruinami. Tehdy byly lázně slavné díky svým procedurám, pramenům, klidu v přírodě a nyní jsou slavné díky své vizáži. Okrasné jehličnany už nejsou okrasné, houpačky jsou pryč pod nátlakem koroze, lavičky se rozpadly, volejbalové hřiště zaniklo v keřích a bodláčí. No a pokud by jste se náhodou chtěli podívat, jak to tam opravdu vypadá, tak prosím dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy, čepici a gumáky. Na vodní hladině kdysi rybníku je stále slyšet bublání uvolňujícího se kysličníku uhličitého, ale chybí tam ty lodičky. Tak nevím, člověk se nemá koukat zpět, ono to opravdu někdy bolí.
Yveta Žižková