Ladislav Jaroš sní o vlastní větrné elektrárně

Zboněk, Podolí * Jen málokdo z nás se rozhodne, že si postaví větrnou elektrárnu. Ladislav Jaroš ze Zboňku je jedním z takových odvážlivců. Nehraje si na nějakého spekulanta nebo velkého pana podnikatele a své záměry rozhodně netají. Bez jakýchkoliv zábran nám otevřeně vyprávěl nejen o svých motivech, ale také o zkreslených informacích, které podle něj do světa vypouštějí představitelé letovické samosprávy.
Jednapadesátiletý Ladislav Jaroš má bohaté zkušenosti se získáváním „čisté“ elektřiny z malých vodních elektráren, jež léta provozuje na řece Svitavě ve Zboňku a u Svitávky. „Od vody k větru není daleko. O energii získávanou z větru jsem se zajímal už dávno, samotné přípravě se věnuji asi čtyři roky. Na rozdíl od Evropy u nás v té době ještě nic nestálo, protože k tomu stát dlouho nezaujal žádné stanovisko. Lokality vhodné pro stavbu elektráren jsou už ale dnes v drtivé většině skoupené. Vlastníci tam nestaví, protože čekají, až budou ceny zajímavější. I z tohoto důvodu jsem se zajímal o výstavbu větrných elektráren,“ míní Jaroš.
Ten chce svůj záměr realizovat na svém vlastním pozemku. „Má lokalita je schovaná na pastvinách mezi lesy, které nejsou zemědělsky využívány z důvodu nízké bonity půdy. Je to kilometr a půl od zástavby v Podolí, v jehož katastru území leží. Mám pozemky i vedle tohoto území a předem jsem si zjistil, že podmínky pro elektrárnu jsou tam vhodné,“ potvrdil.
Podle Ladislava Jaroše nemůže nikdo předem říct, že elektrárna bude nebo nebude na místě skutečně stát. „Posuzuje se spousta vlivů, je nutné mít řadu vyjádření a povolení a hlavně ze zákona posouzení vlivu na životní prostředí. Teprve až toto splňujete, je možné se do stavby pustit. Vadí mi ale, že letovičtí zastupitelé v médiích prezentují celou věc tak, že jsou to obyvatelé městských částí, potažmo města, kteří mohou o osudu stavby rozhodnout. Předběžný souhlas města nebo obce, nemá až do podání žádosti na stavební úřad ze zákona žádnou oporu,“ uvádí podnikatel, který se cítí rétorikou představitelů Letovic znevýhodněn.
V případě splnění všech zákonných podmínek si totiž může vlastník pozemků na svém území skutečně postavit i větrnou elektrárnu. „Stavební úřad nemůže vydávat rozhodnutí ani na základě vůle politiků ani na základě případného souhlasu či nesouhlasu obyvatel. Tady je nějaké referendum absolutní nesmysl už samo o sobě. Jestliže starosta obce do novin řekl, že „pokud město nedá k výstavbě souhlas, nelze o výstavbě natož o dotacích vůbec uvažovat“, tak to je vrchol všeho. Všechno, co patří do rozhodování rady potažmo zastupitelstva, je uvedeno v územním plánu. Tím se vše řídí. Já proto také nemůžu přijít s tím, že si postavím rodinný domek na náměstí nebo v parku, kde to územní plán nedovoluje a stejně tak nemohu postavit větrnou elektrárnu tam, kde to nepůjde. Z hlediska zákona se ale žádná změna územního plánu v případě vodních a větrných elektráren neprovádí, “ říká Jaroš a vše dokládá citací z vyjádření ministerstva pro místní rozvoj, které obdržel letos 5. března: „Je možno mimo zastavěné a zastavitelné území umisťovat zařízení, která využívají přírodních zdrojů tohoto území, tedy malé vodní elektrárny a větrné elektrárny.“
Než začal pan Jaroš podnikat první kroky, viděl v této oblasti podnikat různé společnosti i jednotlivce. O řadě z nich si myslí své. Nakonec se spojil s firmou z nedalekého Jevíčka. „Viděl jsem jejich realizace, nic mi netajili. Nedávno spustili do provozu zbrusu nové mašiny v Žipotíně u Moravské Třebové. Jsou jen kousek od obce, každý je může vidět. Mluvil jsem s místními a ti jejich provoz na rozdíl od hlučné silnice vůbec neregistrují. A přesně takové stožáry D8 od německé firmy Dewinde s výkonem dva megawatty plánuji také. Kdo si chce udělat představu, ať se tam jede podívat.“
To však neznamená, že by podnikatel z nedalekého Zboňku chtěl dělat projekt na vlastní pěst a že by radu města a občany dotčené městské části stejně jako zastupitele Míchova, který bude elektrárně nejblíže, nechtěl informovat. „Na první žádost jsem od města ani po několika měsících nedostal písemnou odpověď. Ovšem názor rady města jsem zjistil až po přečtení článků v Regionpressu. Deklaroval jsem, že jevíčská firma mi bude vše zajišťovat a že zodpoví všechny dotazy. Sám jsem to starostovi říkal i osobně a osobně chci mluvit i s občany. Pro solidní diskusi o výstavbě elektrárny nelze otázku referenda stavět zjednodušeně jako „ano/ne“. Chci, aby se dělalo to, co má být podle zákona. A ne, jestli se někomu něco líbí nebo nelíbí,“ netají se.
Otazníky nad větrnými elektrárnami zůstávají stále, a to zejména kvůli jejich velikosti. „Vím také, že nikdo nemůže říct, že postavení větrné turbíny nemá vliv na přírodu. To má. Ale je to o zvyku. Pokud jsou to velké lány a pole takových turbín jako v zahraničí, tak to je bez diskuse, ale když tu mají být dvě turbíny jako dominanty okolí, tak myslím, že to zásah je, ale přece jen je to čistý alternativní zdroj. Přírodu neničí určitě. Přírodu ničí pálení milionů tun uhlí v Krušných horách. Tady se krajina změní esteticky, ne však kvalitou. Pokud se najde jiný zdroj, využití vodíku nebo cokoliv jiného, tak se ta turbína vezme, odmontuje a jediné, co po ní zbude, bude betonový základ. Za den je postavená a za den bude pryč,“ tvrdí Jaroš s tím, že není třeba upravovat zdevastovanou krajinu jako po těžbě uhlí, nebo likvidovat jaderný odpad, o kterém se kvůli sporům o úložiště dnes nemluví.
„Jestli se vyskytne během realizace nějaký problém, tak se nedá nic dělat a jako podnikatel musím vše ukončit. Nemohu si dělat, co chci. To respektuji od začátku. Nepotřebuji si ani dělat nepřátele, chci jen férové podmínky. Jsem místní občan, fyzická osoba a jednám s tím, že budu stavět na stoprocentní úvěrové krytí bankou. A také hodně riskuji. To by mělo vnímat i okolí,“ připomněl Ladislav Jaroš.
Jedna nová elektrárna přijde na pětaosmdesát milionů. Dotace pro podnikatele a fyzické osoby byly na jaře zrušeny. Přesto Jaroš pokračuje. „Proč to dělám? Splatnost větrné elektrárny se počítá zhruba 10 let, ale nikdo to dnes u nás neví, zkušenosti nejsou, jsou to jen odhady. Životnost elektrárny asi 20 let. To znamená, že polovinu životnosti budu splácet původní turbíny a druhou polovinu budu šetřit na to, abych postavil nové, pokud to půjde. Protože mám dva syny, tak už bude na nich, aby pokračovali dál. Já jsem také zdědil vodní elektrárny po svých předcích a bylo mým úkolem pokračovat dál. Je to budování něčeho pro další generace.“