Knížka Blízko smrti od Ivany Havelkové

Boskovice * Byla jednou milá čtrnáctiletá dívka jménem Lucka. Přestože byla velmi hodná a usměvavá,
neměla okolo sebe nikoho, kdo by jí byl opravdu blízko. Rodiče se kvůli manželským neshodám rozvedli,
spolužáci ve třídě si ji neustále dobírali kvůli její postavě. A tak jediný, kdo Lucce zbýval, byl její pes.
Mladá dívka se rozhodla, že zhubne a poté se všechno radikálně změní. A jak to bylo dál? To si mohou lidé
přečíst v knížce Blízko smrti od čtrnáctileté Ivany Havelkové, žákyně boskovické základní školy.
V následujících řádcích svoji knihu představuje.
Proč jsi se rozhodla napsat knihu Blízko smrti?
Vždycky jsem ráda psala různé příběhy a slohové práce. Chtěla jsem napsat něco, co by ostatní zaujalo.
Ze začátku, když jsem příběh psala, jsem samozřejmě netušila, že jednou vyjde jako kniha.
S podobnými příběhy jsi přispívala i do novin RegionPress? Co tě vlastně vedlo k tomu zajímat se o anorexii?
Do RegionPressu jsem přispěla jen jedním příběhem, a to byl právě tento příběh o dívce, která onemocněla anorexií.
Teprve později se jej podařilo vydat v knižní podobě. Tisíce nejen dívek a žen v naší republice trpí poruchami příjmu potravy. O této nemoci jsem přečetla spoustu článků a příběhů, chtěla jsem napsat takový, který by oslovil druhé a také by jim mohl pomoci.
Co si vlastně o této zákeřné nemoci myslíš?
Je to nemoc, kterou bych, přestože jsem ji sama nezažila, nepřála nikomu. Trvá někdy opravdu dlouhou dobu, než se člověk z takové nemoci uzdraví, pokud vůbec.
Knížka je neprodejná, předpokládám, že ji mají k dispozici třeba klientky Anabell? Myslíš, že příběh v knize pro ně bude varováním?
Ano, klientky Anabell ji mají k dispozici. Jelikož ony si většinou nejspíše prošly podobným příběhem jako Lucie, postava v mé knize. Budou se moci více vžít do této dívky a měla by jim pomoci. Varováním je ale pro všechny dívky. Zapůjčit si ji můžou v Boskovicích v městské knihovně. Sto výtisků jsem obdržela já a většinu rozdala svým přátelům.
Už víš, čím bys jednou chtěla být? Napadlo tě třeba povolání psycholožky? V knize se dostáváš hluboko do nitra dívky nemocné anorexií, třeba bys podobným lidem dobře rozuměla?
Netajím se tím, že bych chtěla být modelkou. Je to sen skoro každé dívky a za dobu, co modeling dělám, jsem zjistila, že právě v tomto oboru je anorexie běžná věc. Já mám to štěstí, že jsem přirozeně štíhlá a nemusím proto nic zvláštního dělat. Povolání psycholožky mě napadlo, asi bych se do těchto lidí dokázala dobře vžít, to je ale daleko.
Co třeba povolání spisovatelky nebo novinářky?
Ano, v budoucnu bych chtěla pracovat jako spisovatelka či novinářka. Je to pro mě nejreálnější a mám už i praxi. Šest měsíců jsem přispívala do internetového časopisu a stále píši někam články. Momentálně píši nový příběh, který je o mně.
Jaké máš ohlasy na knížku?
Musím říct, že velmi dobré. Knížka se líbí nejen dívkám v mém věku, ale i dospělým. Mám z toho samozřejmě radost, přesto se nějaká kritika sem tam určitě také najde.
Podporují tě nějak rodiče v psaní?
Ano, opravdu mě hodně podporují. O to, že mi kniha vyšla, se z velké části zasloužila moje mamka, které moc děkuji. Chtěla bych tímto poděkovat také paní Janě Sladké z Občanského sdružení Anabell, která sehnala sponzory pro vydání knihy a také panu Františku Šalému ze soukromého nakladatelství Albert Boskovice. Bez obou těchto vzácných lidí by mi tato kniha nikdy nevyšla. Kniha vyšla těsně před Vánocemi, byl to ten nejkrásnější dárek, který jsem dostala.

Za rozhovor poděkovala Petra Koutná