Knínická školní zahrada se proměnila na indiánskou osadu

Knínice * Zabavit malé děti je v dnešní době čím dál složitější. Zvláště když člověk musí čelit soupeřům, kterými jsou televizory, počítače nebo různé herní konzole. Jenže ve školní družině při ZŠ Knínice dokázali, že získat pozornost malých školáků se rozhodně dá. A velmi jednoduchou cestou, která odkazuje ke kořenům, tedy k přírodě. K čemuž posloužil útulný areál vedle školy.
A tak se zrodil nápad v hlavách vedoucích školní družiny. Zahrajeme si na indiány. „Chtěli jsme děti zavést do přírody a zjistit, jak budou reagovat. A bylo skvělé vidět, že nepotřebují hračky, že jim stačí vše, co příroda nabízí,“ potěšeně konstatovala Kateřina Andrlíková. „Hlavně jsme však den co den mohli trávit venku. Nebyli jsme zavření v budově.“
Děti si indiánský život začaly užívat od jara. Ihned si vymyslely název. Už to nebyli školáci, ale osada Orlů. „Ohraničili si území, vybudovali ohniště a rozhodli se, že si postaví obydlí. Díky ochotě pana Pluháčka jsme tak mohli postavit nezbytné týpý a u ohniště rozmístit špalíky na sezení,“ ocenila ochotu místních vedoucí školní družiny.
Během několika týdnů indiáni plnili řadu úkolů. Od odpadků vyčistili veškeré svoje území, díky čemuž pak mohli bez obav chodit po zahradě bosky. A také museli čelit útokům nepřátelských bělochů. „Děti nejsou všechny stejné. Takové ty živější, které se hůř motivují, se rozhodly přejít na druhou stranu. Ale neopomíjeli jsme je. Také si třeba vykopaly poklad. Jenže ten hlavní den s námi strávit nemohly,“ upozornila Kateřina Andrlíková a vlastně naznačila, že vyvrcholením celého snažení byl jeden den strávený v osadě. „Malí indiáni budou dokonce spát v týpý. Všichni se na to těší. Ale nejvíc asi na to, že je navštíví opravdický indián ze severní Ameriky. Což jim na dálku slíbil už na začátku června,“ pousmála se Andrlíková.
„Na něho se opravdu všichni těšíme,“ potvrdil za všechny malé indiány Vašek. „Já jsem nejvíc zvědavá, jak bude mluvit,“ vyhrkla Daniela.
Sedmnáct indiánů ovšem na vzácnou návštěvu nečekalo s rukama v klíně. Všichni pilovali indiánskou řeč, aby svého velkého bratra ohromili. Obličeje si pomalovali indiánskými barvami, nikoli však válečnými. A vyrobili si lapače snů, aby se jim večer v týpý krásně spalo. Zpestřením odpolední akce byla jízda na koních, které přiklusali ze sudického statku Boháčkových. Ale také hledání pokladu nebo večeře u ohně. Kterou si však museli indiáni zasloužit. „Každý si vyzkoušel střelbu z luku na kance, abychom pak mohli uvařit v kotlíku vepřový guláš,“ řekla Kateřina Andrlíková. „S paní učitelkou Nejezovou jsme rády, že se nám podařilo děti zabavit, že přijaly naši hru. A zároveň děkujeme rodičům, kteří pomáhali třeba při šití indiánských šatů. Pomáhalo nám ale více lidí. Nad vším třeba pozorně dohlížel pan školník Luboš Přikryl, to byla hodně důležitá osoba.“
Jak se ukázalo, nápad se dočkal kladné odezvy. Indiánský život děti nadchl. „Jen mně bude líto, až toto všechno skončí. Strašně rychle to uteklo,“ smutně pravila osmiletá Veronika, která si však o nastávajících prázdninách na indiány určitě ještě zahraje. „Když už mám u sebe oblečení a všechny věci,“ dodala.
Ovšem i příští školní rok se děti dočkají her, které se už rodí v hlavách jejich aktivních vedoucích. „Asi je trochu navedeme na pirátský život,“ prozradila Kateřina Andrlíková, kterou společně s kolegyní mohou těšit reakce ze strany deváťáků. „Pozorují nás. A dozvěděla jsem se, že si povzdechli, protože něco podobného v družině nikdy nezažili. To je pro nás velmi dobré vysvědčení,“ podotkla na závěr vedoucí družinářka.