Výstavní prostor: Dietrichsteinský palác, Zelný trh 8, přízemní výstavní sál
Termín výstavy: 16. leden – 17. březen 2013, otevřeno út: 9 – 15, stř až pá: 9 – 17, so a ne: 13 – 18
Připravilo: Velvyslanectví ČR v Dánském království v Kodani
Garant: Jiří Mitáček, historické odd. MZM
V roce 2012 uplynulo 800 let od smrti první známé „krajanky“ v Dánsku – princezny Markéty Drahomíry, dcery Přemysla I. Otakara a nevlastní sestry sv. Anežky České. Velvyslanectví ČR v Kodani se aktivně zapojilo do akcí připomínajících toto významné výročí a o této panovnici připravilo výstavu ve dvou jazykových mutacích. Tvoří ji 20 panelů, jejichž texty
o Přemyslovcích a Valdemarech, o historických faktech i legendách napsali čeští a dánští historikové. Autorem grafické podoby je Ivan Prokop.
Česká princezna Markéta – dánská královna Dagmar Když se v Dánsku řekne „královna Dagmar“, většina lidí (možná především starší generace) si připomene lidové balady (folkeviser) o této půvabné a šlechetné královně. Málokdo si donedávna uvědomoval, že pocházela z Čech – narodila se jako princezna Markéta Drahomíra (Dragomira) českému králi Přemyslu Otakarovi I. a jeho první manželce Adlétě Míšeňské a byla nevlastní sestrou svaté Anežky České. Ve svých 15 letech byla provdána za dánského krále Valdemara Vítězného,
s nímž žila v nejstarším dánském městě Ribe. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že byla první českou krajankou žijící v Dánsku.
Markéta/Dagmar je v podstatě jedinou přímou osobní spojnicí mezi Dánskem a Českou republikou. Stopy české krve však na dánském trůnu nezanechala. Její syn Valdemar Mladý zemřel dříve, než jeho otec – údajně zbloudilou střelou na lovu.
Když se v roce 1205 vdávala česká princezna Markéta Drahomíra za dánského krále Valdemara II. Vítězného (1202–1241), uzavírala tak navzdory svému mládí (15 let) velmi složité období svého života. Princezna Markéta byla nejstarší dcerou třetího českého krále Přemysla (I.) Otakara a jeho první manželky Adléty Míšeňské, pocházející z vlivného míšenského markraběcího rodu Wettinů. Vyrůstala zmítaná ve víru nesouladu svých rodičů (jejichž manželství se rozpadlo v roce 1198)
a obrovské ctižádosti cílevědomého otce, budujícího ve střední Evropě pro svůj rod trvalé základy mocné říše. Jeho snaha již jeho synu přinesla ruku princezny z nejmocnějšího evropského (císařského) rodu Štaufů a jeho vnuku nejenom označení „král železný a zlatý“, ale rovněž vlastní imperiální ambice.
Princezny z dobrých a mocných rodů po celý středověk představovali lákavou vábničku, znamenající pro jejich otce prostředek ke sjednání mocných a trvalých spojenců, přátel
a vlivných podporovatelů. Obratná sňatková politika byla vizitkou úspěšného vladaře, stejně jako kvetoucí hospodářství či úspěchy na poli válečném.
Sňatek Markéty byl důsledkem jednoho ze složitých diplomatických obratů jejího otce, jimiž postupně směřoval k zisku dědičného královského titulu pro panovnický rod Přemyslovců. Aktuálně v roce 1205 totiž český panovník krátce náležel k táboru římského krále a císaře Oty IV. Brunšvického (1198–1218). Ten mu pak v roce 1203 potvrdil držbu královského titulu (podobně jako jeho oponent, rovněž římský král Filip Švábský, jenž tak učinil již roku 1198). Mezi Welfské příznivce pak náležel rovněž dánský král Valdemar II., jehož chotí se Markéta v roce 1205 v Lübecku stala.
V souvislosti se sňatkovou politikou Přemysla I. Otakara zmiňme také osud jejích dvou nevlastních sester (z druhého manželství krále Přemysla s Konstancií Uherskou). Judita se stala manželkou korutanského vévody Bernarda (1202–1256). Otevřela tak Přemyslovcům cestu ke snahám o zisk Korutan a Kraňska za vlády českých králů Václava I. (1230–1253) a především Přemysla II. Otakara (1253–1278), kdy se hranice českého království krátce dotkly pobřeží Jaderského moře. Anna se zase provdala za mocného Piastovce, vratislavského knížete Jindřicha II. Pobožného. Tento sňatek nejenom otevřel cestu k polské královské koruně českému králi Václavu II. (1283–1305) a jeho synu Václavu III. (1305–1306), ale především k dlouhé přináležitosti celého Slezska k zemím Koruny české (již ukončila až prohra císařovny Marie Terezie v prusko-rakouské válce v 18. století).
Sama Markéta nejspíše svým vstupem do manželství především zaplatila za svého otce cenu za zmírnění nátlaku papeže Innocence III., který k němu využíval žalobu Markétiny matky Adléty, usilující o anulování jejich manželské rozluky z roku 1198 a následného nového sňatku Přemysla s Konstancií, sestrou uherského krále Bely III. Papež si jako podmínku svého souhlasu s novou rodinnou situací českého krále stanovil opuštění tábora druhého římského krále Filipa Švábského (1198–1208), kam se český suverén dosud otevřeně hlásil. Od roku 1201 papež vyvíjel intenzivní snahu získat českého panovníka právě pro tábor Oty IV. Brunšvického, jenž vyhovoval mocenské politice papežské kurie spíše nežli velmi sebevědomý rod Štaufů. Pod tlakem papeže a také díky úspěšným intrikám Markétina strýce Dětřicha Míšenského (1195–1221), jež přiměl Filipa Švábského v roce 1203 udělit Čechy v léno Přemyslovu bratranci Děpoltu, se otevřela cesta
k dočasnému přechodu českého krále do tábora Welfů. Krátké vynucené usmíření v roce 1205 však bylo pouze epizodou, kdy jediným vstřícným krokem vůči wettinským příbuzným byl právě smluvený sňatek nejstarší dcery, jenž otevřel Markétě dveře do další životní etapy. Jak se později ukázalo, do etapy šťastné, která však byla bohužel velmi záhy v roce 1212 ukončena její předčasnou smrtí.
Je paradoxem, že právě v tomto roce její otec dosáhl od Fridricha II. (1212–1250) slavné Zlaté buly sicilské, jež byla vyvrcholením důmyslných diplomatických rošád Přemysla I. Otakara, rozehraných počátkem roku 1204 a je podnes pokládána za jeden ze základních kamenů české státnosti. Zlatá bula sicilská kodifikovala postavení českých a moravských Přemyslovců mezi nejmocnějšími panovnickými rody Evropy, především dědičnost jejich královského titulu, nedělitelnost českého království, právo investovat (tedy uvádět do úřadu) domácí biskupy, tj. pražského a olomouckého,
a pouze formální lenní vztah českého vládce k římsko-německé říši. Markétin nevlastní bratr Václav, jenž se narodil právě v uvedeném roce 1205 a již roku 1207 byl zasnouben se sedmiletou dcerou římského krále Filipa Švábského (neboť díky vítězství štaufské strany definitivně kapituloval i papež a uznal legitimitu Přemyslova druhého manželství), posléze na pilířích, jež vystavěl jejich otec, vykročil na cestu budování mocné středoevropské říše. Ta svého největšího lesku sice shodou dějinných okolností nedosáhla za vlády přemyslovského rodu (byť jeho syn Přemysl II. Otakar byl splnění tohoto cíle již velmi blízko), ale o něco později za panování prapravnuka Přemysla I. Otakara císaře Karla IV. Lucemburského (1346–1378).
Eva Pánková, tisková mluvčí –
epankova@mzm.cz, 606 738 098, 53 435 273