Hermann Ungar a jeho „Altánek“ Jaroslav Bránský

Když jsem se po pěti krásných letech studia na Univerzitě Karlově a po sedmiletém pekelcování po severní Moravě vrátil roku 1959 do svých rodných Boskovic, kde jsem pokračoval v učitelské dráze, nalezl jsem čas a chuť pro mnohé koníčky, z nichž nejsilněji mě vábila vlastivědná činnost, bádání v dějinách města a celého regionu. Stále intenzivněji mě přitahovala minulost židovského obyvatelstva v bývalém boskovickém ghettu, kde jsem se narodil. Bylo mi čtrnáct let, když byli boskovičtí Židé v roce 1942 odvlečeni do koncentračních táborů a jejich domovy navždy osiřely – z původních 461 obyvatel se vrátilo jen čtrnáct; někteří z nich zemřeli, jiní odešli do zahraničí, takže časem v městě nezbyl ani jediný potomek kdysi významné židovské komunity.
Tehdy jsem si položil otázku: je možné zdokumentovat, a tak zachránit před zapomenutím uzavřenou historii židovské obce v Boskovicích – a je možné oživit něco z toho, čím její členové přispěli ke kulturně společenskému pokroku? Čtvrt století – stále neskončené – práce v archivech přineslo výsledek mimo jiné v mé monografii Židé v Boskovicích (1999), která podává komplexní obraz boskovického Židovstva na základě archivních dokumentů. Jedna z kapitol je věnována významným židovským rodákům z Boskovic, rabínům, talmudistům, lékařům, hercům a zpěvákům, malířům a hudebníkům, a také spisovatelům. Můj trvalý zájem vzbudil jediný z nich, Hermann Ungar, který psal své prózy a dramata výhradně německy. Jeho život a dílo takřka zmizely z obecného povědomí, živořily jen v paměti starší generace křesťanského obyvatelstva Boskovic, ale hrozilo nebezpečí, že upadnou v totální zapomenutí i zde. Část jeho prozaické tvorby byla přeložena do češtiny ještě za autorova života, jeho hry zůstaly nepřeloženy.
V šedesátých letech 20. století se objevily první pokusy o oživení díla Hermanna Ungara. Pražská germanistka dr. Eva Pátková, která napsala krátkou biografii Hermanna Ungara, mě seznámila s německým literárním vědcem Dieterem Sudhoffem, který psal disertační práci o Hermannu Ungarovi a po obsáhlé monografii v roce 2002 vydal poprvé skutečně úplné dílo tohoto spisovatele, který byl zapomenut i v literatuře německé. Řadu let jsme si vyměňovali poznatky, posílali jsme si inspirativní dotazy a prodírali jsme se zarostlými pěšinami k autorovi a jeho tvorbě. V roce 1988 jsem publikoval ve Světové literatuře první stať o Hermannu Ungarovi s ukázkami jeho próz. Od té doby se stále častěji objevovaly mé články o Ungarovi a překlady ucelených próz, nejprve časopisecky, později i knižně. Podle toho, že se jméno Hermann Ungar objevilo i v nových encyklopedických pracích, se zdá, že se začalo pro tohoto autora blýskat na lepší časy. Snad za definitivní zlom lze považovat můj překlad všech Ungarových románů a menších próz, který vyšel roku 2001 a setkal se s příznivým ohlasem odborné veřejnosti a snad i běžných čtenářů.
Hermann Ungar (1893 Boskovice, 1929 Praha) pocházel z ortodoxní židovské patricijské rodiny, která svůj původ odvozovala od vrchního rabína v Boskovicích. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově a pracoval na vyslanectví Československé republiky v Berlíně jako obchodní atašé. Thomas Mann v něm viděl největší naději poválečné německé prózy. Ale literární tvorba, kterou Ungar psal s pocitem zodpovědnosti a zároveň pochyb o vlastních schopnostech, jakoby vskrytu, paralelně se svým zaměstnáním a živým společenským životem – platil za výborného společníka - , nebyla určena široké čtenářské obci, kterou odpuzovala jeho odvážná a nelítostná analýza všech tabu lidského života. Předčasná smrt tohoto „moravského Dostojevského“ (jen několik týdnů potom, co odešel z diplomatické služby a rozhodl se věnovat pouze své literární činnosti) a nacistická protisemitská opatření uvrhla v zapomenutí jeho prózy Chlapci a vrazi, Zavraždění kapitána Haniky, povídky ze souboru Colbertova cesta a jiné, i romány Zmrzačení a Třída. Teprve v šedesátých letech vysoké ocenění díla Franze Kafky oživilo zájem o Hermanna Ungara, který přes svůj moravský původ charakterem své tvorby nepochybně patří k pražské německé literatuře a k širšímu okruhu svého slavnějšího vrstevníka.
Městské divadlo v Erfurtu v sezóně 1929/30 uspořádalo anketu „Moderní dramatikové sami o sobě“, jejíž výsledky byly publikovány v divadelním sešitě Der Kontakt č. 8. Zde je otištěna i Ungarova sarkastická sebereflexe, jejíž poslední věta se ironií osudu naplnila příliš brzy, i když její autor jako známý hypochondr stále trpěl obavou z předčasné smrti:
Je mi 35 let. Mou radostí je můj syn Tomáš, který se teď začíná učit číst. Mou bolestí je divadlo. Pokládám kritiky, jestliže o mně píší dobře, za génie, jestliže o mně píší špatně, za idioty. Jedním slovem: v ničem se zde neliším od ostatních autorů. Povoláním jsem diplomat. Moji kritikové mi při posuzování divadelních her neustále potvrzují mou vynikající kvalifikaci pro diplomatickou službu. Nepatří to k věci, ale kritiky to těší.
Po epické očistě jsem se začal věnovat divadlu. Nyní píši veselohru.
Místo a čas mého pohřbení oznámí – až k tomu dojde – moje vdova i jménem pozůstalých nezaopatřených dětí.
Ungarovo tvrzení, že začal psát dramata až po prozaické tvorbě, je třeba brát s výhradou. Řekněme rovnou, že v židovském městě Boskovicích bylo ochotnické divadlo oblíbenou zábavou prokazatelně už v 19. století a že se Ungarové na něm aktivně podíleli. Tak Hermannův strýc Max, později docent fyziky vídeňské univerzity (1850 – 1930), na počátku 70. let 19. století byl režisérem židovských ochotníků; Hermannův nevlastní bratranec Edmund Eysler (1874 Vídeň – 1949 Vídeň) se stal posledním autorem vídeňské operety – zkomponoval kolem šedesáti operet. Sám Hermann Ungar napsal v roce 1928 k premiéře svého dramatu Rudý generál vzpomínku na své dětství s titulem „Wallenstein von mir“ (Valdštejn ode mě). Zde vypravuje, že mezi 15. a 17. rokem napsal mnoho divadelních her převážně s historickou tématikou, které pak samozřejmě spálil. Naopak ve svých osmi letech režíroval a hrál hlavní úlohu ve hře o Valdštejnovi, jejíž scénář měl jen ve své mysli. Představení, jehož průběh Ungar detailně popisuje, se konalo v rodičovském domě Na Císařské čp. 86.
Také nejstarší dochované Ungarovo velké dílo je drama z napoleonských dob (asi 1919), ve kterém autor vyjádřil svůj pacifismus, k němuž dospěl po svém zranění za 1. světové války, do které původně odcházel jako nadšený dobrovolník, aby horlivě bojoval za habsburskou monarchii. Ale i toto drama spálil, text se zachoval jen v jediném opise u jeho přátel (poprvé jej vydal D. Sudhoff pod názvem „Krieg“ roku 1990). Nesmíme zapomenout ani na to, že mladý právník Hermann Ungar odešel ze svého prvního zaměstnání v pražské bance do Chebu, kde působil krátce jako dramaturg a snad i herec městského divadla.
Počátek dvacátých let věnoval Ungar prozaické tvorbě, která však podle jeho mínění nedošla náležitého ocenění. Proto se pokusil získat si literární proslulost a úspěch dramatickou tvorbou. Opravdu jeho drama Rudý generál (1928) a zejména veselohra Altánek (v originále Die Gartenlaube, 1929) jej proslavily mnohem víc než jeho pochmurně expresionistická, veristická próza. Zatímco Rudý generál, který řešil problém Židů a bolševické revoluce, svým tématem byl chápán publikem jako paralela s konfliktem Trockého a Stalina, a proto vzbudil zájem širší veřejnosti, měšťácká satira Altánek, jejíž premiéry se už Ungar nedožil (zemřel 28. října 1929 na zánět slepého střeva)), šokovala především svou otevřeností, s níž hovořila o sexuálním životě, a vábila početné publikum svou skandálností.
Ungar po úspěšném uvedení Rudého generála dlouho hledal námět pro veselohru, která by byla snad ještě úspěšnější. Jak už jeho dříve zmíněný strýc Max Ungar ve svých pamětech napsal, Hermannova invence byla velmi omezená. Ungar do svého deníku 30. října 1928 napsal: …Zůstávají dva náměty: „Žárlivost“, která se mně jeví jako velmi vhodný námět pro film, ale jako drama příliš psychologická. A veselohra „Zahradní besídka“…
Napsat divadelní hru, ve které je tento humor, který mám pro Colbertovu cestu a který mě baví. Tragická postava ušlechtilého Colberta. Tragická postava satana Modlického. Komické postavy manželky, dcery, Kudrnáka. Malíř, mladíček, tragikomický, který má své „ideály“. Svede Malču, poté, co mu Modlický předem připravil milostnou hodinku. „Láska je jednoduchý, primitivní proces. Je to boj, je to nenávist, je přitom nezbytné násilí! Láska se vzájemným souhlasem je jen fádní a obtížná.“ (Anatole France, Historie komediantů) Muselo by se podařit, v tomto Colbertovi a jeho spoluhercích objevit něco opravdu lidského.
Ungar rozvinul do divadelní podoby svou starší povídku „Colbertova cesta“ z roku 1922, která na rozdíl od veselohry končí daleko tragičtěji, smrtí Colberta, kterého raní mrtvice, když si Modlický hlasitě uleví u jídelního stolu poté, co odmítl doprovázet Colberta do Francie. O zájmu, který Ungar postavě Modlického trvale věnoval, svědčí i román „Třída“, kde jednou z hlavních postav je Modlický, který v duchu svých fixních idejí jedná tak, že způsobí sebevraždu jednoho ze studentů.
Sám altánek (či zahradní besídka), který dal název této komedii, vybral Ungar záměrně jako symbol měšťácké životní úrovně. Ve stísněném židovském ghettu v Boskovicích jen několik málo židovských rodin mělo zahrady s besídkami. Rodina bohatého výrobce likérů Ungara, která nevlastnila ani kousek zahrady, ale toužila po nějakém místě k odpočinku mimo chladné stěny domu, byla proto nucena zbudovat si koncem 19. století „altánek“ na střeše hospodářských stavení ve dvoře svého domu. A tak celá rodina Ungarova obdivovala krásně upravenou zahradu s besídkou u mladšího bratra Hermannova, Felixe, který ji po 1. větové válce vyženil spolu s výstavným domem a výrobnou likérů židovského továrníka v křesťanské části Boskovic.
Tak jako v povídce „Colbertova cesta“ (a mnoha dalších prózách) se i děj „Altánku“ evidentně odehrává v Boskovicích. Svědčí o tom úvodní autorovy poznámky, které líčí místo děje v souladu s tehdejšími Boskovicemi. Jen ta štíhlá kostelní věž, o které autor hovoří, není na kostele, ale na radnici. Také některá jména osob jsou boskovická. Hanák byl známý židovský obchodník, majitel železářství na náměstí, rodina Kolbertova žije v Boskovicích dodnes. Ungar sám kdysi prohlásil, že jména svých postav nevymýšlí, že už jsou dávno hotová, jsou zde, a on je jenom použije. Ale jejich volba je promyšlená, nikoli nahodilá, a pro badatele je zajímavou úlohou hledat skutečné postavy, které posloužily autorovi svými jmény. Například příjmení spisovatele Haška, kterého Ungar osobně znal, použil v jedné ze svých povídek pro zápornou postavu hrbatého holiče.
Ungarovy naděje, které vložil do své veselohry, byly oprávněné. O premiéře v berlínském divadle Am Schiffbauerdamm 12. prosince 1929 psalo mnoho tehdejších kritiků v Německu, Rakousku i u nás, a i když v nich vytýkali autorovi ty či ony nedostatky, většinou jej závěrem pochválili. Největší pozornost kritiků se soustředila na postavu Modlického, v níž shledávali – jistě právem - ústředního hrdinu celé komedie. Spokojenost převládla i u publika a Ungarově veselohře se dostalo pozornosti, takže až do jara 1930 bylo divadlo denně vyprodáno (asi 200 repríz).
Už 11. června 1930 byla uvedena „Gartenlaube“ ve Vídni (Renaisancebühne), poté v Hamburku (1930), ale nástup nacistické ideologie další inscenace v Německu znemožnil. Teprve po 2. světové válce se komedie rozlétla po německy mluvících zemích. Ve Vídni byla inscenována 1954, 1984 a snad 2002, v Berlíně 1977, v Linci 1986, roku 1969 ji inscenoval Wolfgang Staudte v televizi - vždy s velkým ohlasem.
V Československu ani v České republice nebyla dosud uvedena žádná Ungarova hra ani v originále, ani v češtině, i když pokusy o uvedení „Gartenlaube“ německými scénami v Praze a Brně jsou doloženy mnoha novinovými zprávami. V březnu 1930 se objevila zpráva, že se v pražském Německém divadle chystá inscenace „Gartenlaube“. Ale cenzurní úřad v červnu inscenaci zakázal jako nemravnou a pro veřejné uvedení nevhodnou. Také zamýšlená inscenace v brněnském Německém divadle, kterou ohlásil ředitel na sezónu 1930/31, se neuskutečnila. Na podzim 1931 chystalo Nové pražské německé divadlo veřejné předčítání textu Gartenlaube herečkou Margueritou Renoir. Ale i zde zasáhla policie, která veřejné předčítání zakázala, takže předčítání bylo pořádáno v pražském Mozarteu jen jako soukromá akce pražské zednářské lóže pro pozvané (1931). Podle nepotvrzené zprávy chystala „Gartenlaube“ také brněnská společnost mladých ochotníků, ale výsledek není znám.
Těší mě, že Ypsilonka se rozhodla nyní konečně představit české veřejnosti Ungara – dramatika. Jeho „Altánek“, jak jsme přejmenovali „Zahradní besídku“, není lascivní příběh o mladé dívce, která dosáhne splnění vytoužené deflorace, ale je to příběh o fixní ideji, která ovládá život každého člověka. Tak, jak to lapidárně vyjádřila právě Malča: jeden má své omrzliny, druhý svůj Louvre. Je tu však ještě jedna základní myšlenka, která – pokud vím – dosud unikla pozornosti. Jde o rozhovor prostitutky Josefiny s Modlickým, který odmítne nabídku jejích bezplatných služeb. Josefina konstatuje, že Modlický je šťastný člověk, protože nemá žádná přání. Nato replikuje Modlický: „Nešťastný, protože nemám žádná přání.“ Tato replika snad nejlépe vystihuje lidský osud „proletáře“ Modlického, kterého ve své komedii autor pojal jako tragického hybatele komických dějů.

Jaroslav Bránský


Boskovice, podzim 2003
Převzato z divadelního programu divadla Ypsilon v Praze