Filip Pavloň úspěšně zdolal závod Ironman

Boskovice * V minulém roce sebral boskovický triatlonista Filip Pavloň odvahu a úspěšně absolvoval poloviční trať legendárního závodu Ironman. O rok později se však již postavil na trať hlavního závodu, jenž znamená zdolat 3800 metrů plavání, 180,2 km cyklistiky a 42,2 maratonského běhu. Domů se však z Rakouska vracel s pocitem dobře vykonané práce.

V letošním roce jste se odhodlal k účasti v hlavním závodu. Byla to velká změna?
Opravdu velká, na dvojnásobné trati se toho může pokazit mnohem více. A to nemluvím o fyzické zátěži. S výsledkem jsem nadmíru spokojený, hlavně s výsledným časem. Obsadil jsem třinácté místo své kategorie a přitom byl pro mě prvotní cíl závod vůbec dokončit. Nechtěl jsem využít celý časový limit sedmnácti hodin, takové mé tajné přání byl čas kolem 12 hodin. Nakonec jsem doběhl za jedenáct hodin a devět minut. Byl to v podstatě můj první letošní triatlonový závod, ale příští rok chci závodit podstatně víc a dál zlepšovat svá maxima.

Čím je vlastně Ironman tak významný? Jde hlavně o značku?
Jde o různé pohledy. Z pohledu vzdálenosti je pro triatlon Ironman obrovsky důležitý, protože krátké závody by takový rozmach asi nezajistily. Jakási zdánlivá nedosažitelnost titulu, ta výzva, dělá dlouhý triatlon zajímavým. Z pohledu samotné společnosti se jedná o nabídku pravého zážitku, atmosféry a servisu. Člověk může absolvovat dlouhý triatlon i u nás. Ten se ale nemůže vyrovnat tomu, když v sedm ráno stojíte na pláži, kolem vás tři tisíce nervózních závodníků, spolu s profesionály či mistry světa a tisíce povzbuzujících fanoušků až k cíli. Když pak hlásí vaše jméno a že jste Ironman, nejde se necítit jako vítěz.

Láká Vás účast na Hawajském Ironmanu?
Ohledně budoucí kvalifikace na mistrovství světa Ironman na Hawaii, jsem zatím docela konzervativní. Dostat se tam stojí neuvěřitelné úsilí, v mé kategorii je na to třeba čas kolem devíti hodin. Chce to čas a dřinu, ale nebudu tvrdit, že to není sen každého triatlonisty. Určitě jsem tomu blíže než před rokem.

Jak probíhala příprava na tak velký závod?
Musím vzpomenout už rok 2013, kdy se kamarád Ondřej Zouhar právě chystal na Ironmana v USA. Říkal jsem, že bych to nikdy nezvládl a běh mě vlastně ani neláká. On mi odpověděl, že bych to zvládl rychleji, než se zdá a jestli si myslím, že běh je těžký, právě proto bych to měl zkusit. Jsem mu za to vděčný, protože je dost možné, že bez tohoto prvotního popíchnutí bych nikdy nezačal. Určil jsem si cíl a postupně ho navyšoval. Nejprve, že začnu běhat, pak jsme se společně s kamarádem Jakubem Dvořákem přihlásili na maraton a další krok byl logicky poloviční Ironman. Pak už to chtělo jen přestat dělat věci napůl. Člověk si v tréninku musí postavit kvalitní základy, na které dál může přistavovat zbytek. V zimě jsem trénoval alespoň dvanáct hodin týdně a s lepším počasím to navyšoval. Zároveň bych chtěl ještě zlepšit všechny své disciplíny.

Letos jste se přestavil i na pražském maratonu.
Je to krásný závod. Výborná trasa, skvělá organizace a úžasná atmosféra. Osobně jsem s časem 3:13 spokojený. Jen mě trochu mrzí krize na posledních sedmi kilometrech, kde jsem nabral ztrátu, která mě stála čas pod 3:10.

Trénujete sám nebo s větší skupinou?
Zatím trénuji zásadně sám. Ono je docela těžké v tak relativně malém městě najít někoho, kdo by trénoval podobné sporty v podobném objemu a tempu. Neznamená to, že zde není vůbec nikdo, ale je to i takový druh relaxace. Dát si hudbu do uší, vyběhnout nebo vyjet na kole. Každopádně je pravda, že u dlouhých výjezdů to může být bez parťáka docela nudné.

V Boskovicích se nyní pořádají závody dětí v duatlonu a do budoucna i triatlonu. Může to získat další nadšence?
Určitě ano. Dětem bude tento sport přestaven a ony se pak mohou rozhodnout, zda se mu věnovat. Dokonce se rozrůstá i sportovní tým Elite sport Boskovice, kde děti mohou trénovat pod zkušenými trenéry, jako například Honza Kohut. Myslím, že v této kombinaci to má docela dobré vyhlídky.

Velice děkuji za rozhovor.
Já také děkuji. A na závěr bych chtěl už jen poděkovat rodičům za podporu v mých triatlonových začátcích, Ondřeji Zouharovi za prvotní impuls, panu Horákovi za plavecké rady, Mildovi Bayerovi za rady triatlonové, všem co mi fandili a v neposlední řadě přítelkyni, protože skloubit pracovní a osobní život s tréninkem na Ironmana nebývá vždy jednoduché. Buď člověk trénuje nebo o tréninku mluví nebo o tréninku nemluví, protože je unavený, protože má po tréninku.

Foto: archiv Filip Pavloň