Feministka, které se není třeba bát - Kateřina Plesková

Narodila se ve Svitávce a sotva se rozkoukala, začala dojíždět studovat do Boskovic, které se jí na několik let staly druhým domovem. Nikdy nebyla zrovna dívkou, která by se podřizovala naškrobeným konvenčním pravidlům, nikdy se nebála obhajovat své názory.
Téměř třetina dosavadního života devětadvacetileté Kateřiny je spojena s aktivismem občanského sdružení NESEHNUTÍ. Začínala jako jedna z dobrovolnic v malé místní skupině v Boskovicích, ze které po několika letech přešla do Brna, aby se této činnosti věnovala na profesionální úrovni. Zde již pátý rok vede a koordinuje kampaň Ženská práva jsou lidská práva.
Jak daleko je od studia ekonomie a cestovního ruchu k aktivismu?
Pro mě to bylo velmi blízko. Období studia střední ekonomické školy a poté cestovního ruchu v Boskovicích mám spojené s undergroundovým životem, s radostí z působení v klubu Sklepy a hlavně s přáteli z venkova, kteří tehdy sami vymysleli, že by chtěli něco udělat pro přírodu a místní region. Je to asi devět let, co jsem se přidala ke vznikající místní skupině Nesehnutí v Boskovicích. Přes akce jako byla obnova mokřadů či demonstrace na podporu svobodného Tibetu a celkově seznamování s neziskovým sektorem na Školách občanské iniciativy Hnutí Duha, jsem se dostala v roce 2000 k účasti na tehdy prvním ročníku vzdělávacích seminářů ženskoprávní sekce Nesehnutí. A bylo to. Občas se člověk v nějakém tématu najde, někde hluboko ho osloví. Časem jsem přešla do brněnské skupiny Nesehnutí a od roku 2004 ženskoprávní kampaň vedu. A to s různým úspěchem i nábojem.
Co mělo z dnešního pohledu v Boskovicích smysl?
Ráda vzpomínám na celou tu dobu. Myslím, že má smysl lokálně dělat praktickou ekologii, ochranu přírody. Když jsme upravovali mokřady, když jsme čistili koryto Boskovického potoka nebo uklízeli Vyhlídku, mělo to smysl. Samozřejmě z odstupem času vnímám, že jsme se nevyhnuli určitým chybám, zejména chybělo zasazení aktivit do ucelenějšího rámce, možná se dalo více pracovat s místní komunitou, spolupracovat víc s radnicí. O to jsme se také pokoušeli, ale ne vždy to vyšlo, ať už proto, že partneři neměli zájem, nebo kvůli tomu, že kapacitní možnosti místní skupiny byly omezené. Všichni jsme byli dobrovolníci a vše jsme dělali jen ve volném čase, bez nároku na jakoukoliv odměnu.
Snahy měnit svět k lepšímu nejsou často vítány s nadšením...
Hlavně záleží o jakou oblast jde. Kdo by třeba nechtěl pomáhat starým, nemocným nebo hendikepovaným lidem. Iniciativy reagující na témata, která nejsou celou společností přijímána jako například práva zvířat, vývoz zbraní do problémových oblastí světa, ale i lidská a samozřejmě ženská práva, to mají složitější. To jsou oblasti, se kterými se musí potýkat každý sám. Prostě když vegetarián bude vysvětlovat morální, ekonomické, ekologické, zdravotní i sociální aspekty vegetariánství, vždy narazí na to, že většina společnosti to vezme jako útok proti sobě. Informování a předkládání názorové variability je však podstata aktivismu.
Má český feminismus svá specifika?
Československo bylo jednou z prvních zemí, kde bylo dosaženo volebního práva žen. Pak se slibně rozvíjející hnutí úplně zastavilo díky komunistické totalitě a po roce 1989 se na tradici nepodařilo úplně navázat. Nicméně postupně vzniklo poměrně dost aktivních ženských organizací. Obecně lze hovořit spíše o vývoji v postkomunistických zemích. Prakticky neproběhla druhá vlna feminismu, což podle mě velmi chybí. Tedy nejen jasně deklarovaná ženská lidská práva, ale i niternější uvědomění toho, co to znamená být ženou či mužem. Co tvoří ženskost a mužskost. Stále žijeme v představě silných mužů a slabých žen. Jak to, že realitní kanceláře se dají propagovat i tak, že na billboard dají obrázek trojice žen - vlastně jen jejich bujné hrudníky? Proč si moc neuvědomujeme, že sexual harassment není tu srandovnější a tu trapné harašení, ale dost zásadní a trestný zásah do prostoru jiného člověka? Neproběhl u nás stupeň uvědomění si, proč je důležité těmto tématům věnovat dostatek pozornosti. Je tu zakořeněno jakési neporozumění celé věci a hlavně neochota a odpor odstoupit od svých předsudků a dezinformací. Takové to „fuj, feminismus“.
Obecně se ale bere, že feminismus je jen otázkou žen...
To je právě ten problém. Feminismu vůbec nejde o vyzdvihování žen na úkor mužů, často se mluví dokonce o nějakém boji žen proti mužům. V této souvislosti mě zaujal článek Michala Komárka v Reflexu, který použil větu, že když feministky říkají, že jsou pro rovnost, tak jsou opravdu pro rovnost, ne převahu žen nad muži. Je třeba si uvědomit, že feministické aktivity pozitivně ovlivňují život celé společnosti – žen i mužů. I na muže se nahlíží stereotypně, i muži jsou diskriminováni a znevýhodňováni v některých oborech, ale i v rámci rodiny. Když si muži dovolí zabrečet, hned jsou vnímáni jako zbabělé baby, když se rozhodnou pečovat o děti, jsou pokládáni buď za neúspěšné ve svém oboru nebo se má za to, že se dostali do područí žen. Feminismus tedy přispívá i k vnitřní emancipaci mužů, a to zejména v oblastech, kde tradičně dominuje žena.
Tyto mýty by měly bořit i publikace, které vydáváte. Zejména nový titul s názvem Aktivní otcovství, že?
V rámci Nesehnutí i kampaně Ženská práva jsou lidská práva vydáváme řadu informačních materiálů. Základní informace o ženském hnutí jsou zpracovány například v knize ABC feminismu, která je dostupná i v Boskovicích. Letos v únoru jsem se spolupodílela na vydání publikace Aktivní otcovství, která je prvním původním uceleným českým textem na toto téma. Je tam část teoretická i praktická. Přináší texty odborníků z oblasti sociologie, zákonných úprav a možností podpory aktivního otcovství, velmi zajímavý historický exkurz do fungování rodiny, ale i rozhovor s hereckou dvojicí Janem Dolanským a Lenkou Vlasákovou, kteří se snaží o děti starat „půl na půl“.
Jak se tedy žije s feministkou, s čím by měl partner počítat?
To asi není otázka pro mě, ale pro partnera. Mám hodně kamarádek feministek a znám i jejich zkušenosti. Muži, kteří chtějí žít s feministkou, musí určitě opustit to, na čem trvá většina společnosti. Nesmí čekat, že budou mít teplé večeře, ale přitom je mohou mít. Stejně tak musí počítat s tím, že i oni budou třeba ty zmíněné teplé večeře připravovat. Obecně se to zjednodušuje na domácí práce, nemám to moc ráda, protože jde o celkovou komunikaci – od intimních věcí až po vnější fungování páru na venek. Nejsem nevýrazná holka v pozadí mého partnera, nejsem panenka na okrasu, jsem prostě sama sebou. A je pravda, že mnoho mužů není připraveno na ženu, která nejen že ví, co nechce, ale také to, co chce. Muž, který si myslí, že správná žena má být pouze pečující matka a dobrá hospodyně, která se stará maximálně o to, zda má sladěné boty do modra nebo do růžova, ten by se měl feministkám vyhnout velkým obloukem.
Co vám práce na tomto poli dává? Kde je třeba zapracovat?
Tato aktivita mi umožňuje setkávání s velkým množstvím zajímavých lidí. I mým přičiněním v Brně vznikla ženská platforma, která se snaží, aby byl hlas žen více slyšet, aby o našich aktivitách věděla veřejnost i místní politici. Ráda bych, aby všechny činnosti byly efektivnější a více něco reálně ovlivňovaly, aby to nebyl jen ten známý běh na dlouhou trať. Dosavadní vývoj je hodně zkostnatělý, protože je závislý na úřednících a oficiálních strukturách. Mně jsou bližší aktivity, které jsou více spojeny s alternativou, přírodou a kulturou. Oba tyto směry však mají svou sílu a je potřeba, aby šly ruku v ruce.
Kde se bere vaše motivace?
Motivací je, když se něco podaří. Nemyslím tím, že něco konkrétního vyřešíme, na to se tématem zabýváme příliš široce, ale stačí, když se povede nějaká akce, schůzka, beseda, projekt. Mám osobně docela blízko k ekofeminismu a baví mě objevovat a setkávat se s ženskou energií, ta je cítit i v hudbě, obrazech, knihách. Ale je jasné, že s motivací je to složitější – občas musí člověk taky hodně hledat a chtít. Hodně pomáhá, když se sdruží s podobně smýšlejícími lidmi a stane se součástí nějakého hnutí či sdružení, kterému nejde o moc, peníze, ale i o něco „víc“. Člověk musí být trochu idealista a to já skoro určitě jsem – feministka idealistka.
Jaký odkaz má Mezinárodní den žen? Má ještě význam?
Akce na tento den bývají různě zaměřené. Ač je největší pozornost věnována podpoře rovnosti žen a mužů, já vnímám tento den jako den uvědomění si odkazu minulosti. Je to hluboká tradice, ten odkaz je významný dodnes a není to jen jakési nové vzplanutí. Vím, že dnes se neřeší, zda je žena plnoprávný člověk, přesto žijeme ve světě, kdy máme legislativně deklarovanou rovnost, ale v praxi to není pravda. Z mého pohledu je také důležité upozorňovat na to, že mužský hlas je neoprávněně silnější než ženský, stačí se podívat do parlamentu nebo na obsazení vedoucích funkcí velkých i menších společností. Je to výzva, aby hlas žen zesílil.

Text a foto: Václav Stoupal