Letovice * O možné stavbě chráněného bydlení pro mentálně handicapované ve Svitávce toho bylo v posledních týdnech napsáno hodně. Téma, které rozdělilo místní obyvatele, je stále živé. Příklad vhodného soužití obou stran by si však mohli brát například v nedalekých Letovicích. „Viděli by, že právě místní Diakonie pracujeme s těmito lidmi již desítky let a nebyl tu jeden jediný problém,“ říká starosta města Petr Novotný.
Jak vnímáte z pohledu podobné zkušenosti situaci ve Svitávce?
Jsem dalek toho, abych hodnotil lidi ve Svitávce, protože jsem se toho osobě nezúčastnil. Ovšem ty výstupy jsou podle mě nepřijatelné a je mi z nich smutno. Chápu, že někdo nemusí něco takového chtít. Ale některé ty výkřiky, jako že se na ně nechtějí do konce života dívat, to jsou argumenty, které v historii používali lidé, které nechci ani zmiňovat. U nás se ukazuje, jak je takové zařazení do společnosti bezproblémové. Mentálně handicapovaní nejsou v ničem jiní. Nebezpečí hrozí možná více právě od těch, co nejvíce křičí. Exces může přijít vždy, ale odkudkoliv. Taková je lidská společnost. My ovšem nemáme jedinou negativní zkušenost a naopak, jejich přítomnost nás obohacuje.
Můžete trochu rozvést jakým způsobem?
V momentě, kdy si uvědomíte, že můžete někomu pomoci, udělat něco co dává smysl, je to strašně obohacující. Lidé si ale také uvědomí, jaké mají štěstí, že je žádný takový handicap nepostihnul. Tuhle iniciativu vnímám ze strany kraje jako velmi dobrou. Ale zpět k Letovicím. Naše diakonie si zaslouží absolutní pochvalu za to, jakou práci dělají a hlavně, jaké mají výsledky. Tito klienti se neuvěřitelně zlepšují a z toho musí mít radost úplně všichni. Zaměstnanci jim pomáhají řešit běžné záležitosti, ale posun je tak náramný, že jsme tu dokonce nedávno měli dva klienty, kteří požádali o přidělení městského bytu a budou bydlet úplně sami. Je to na doporučení úplně všech, kteří se o ně starají. Má to smysl a výsledky jsou úžasné.
Dovedete si představit, že by potom všem mohli mít přeci jen mentálně nemocní lidé ve Svitávce šanci?
Představit si to dovedu. Během krátké doby by všichni zjistili, že se vlastně nic nestalo. Například naše základní škola byla jednou z prvních, kde se začali začleňovat děti s handicapem. Také se mnoho lidí této změny bálo a nakonec se ukázalo, že naprosto zbytečně. Samozřejmě, že někdy přijde problém, ale to v běžné třídě také a to možná v mnohem větším počtu. Tohle je stejné.
Foto: archiv Petr Novotný