Chovatel psích šampiónů - Miloš Čermák

Jistě kolem nemalé části z vás už někdy prosvištělo psí spřežení táhnoucí v létě káru, v zimě speciální sáně mnohdy naložené až „po střechu“ a říkali jste si, jaký je to fofr. Nebo už jste někdy na vlastní oči viděli sport zvaný pulling, při kterém psi tahají neuvěřitelně těžká břemena. Šampióni v těchto disciplínách ale nevyrůstají jen na drsném severu nebo ve velkých chovatelských stanicích. Dnes vám představíme Miloše Čermáka z Velkých Opatovic, který chová a připravuje špičkové aljašské malamuty. Doslova z ničeho vybudoval věhlasnou chovatelskou stanici, vychoval několik psích mistrů, a i když mu mnohdy v životě nebylo jen dobře, svoji smečku by jako správný táta nikdy neopustil. Lásku k němé tváři a chovatelství předával a stále předává svým dcerám. Nejmladší pokračovatelka rodu, třináctiletá Andrea, je majitelkou v pullingu prakticky neporazitelné fenky Blondie a při vyprávění o svých miláčcích a o zážitcích ze soutěží jí v očích hoří plamínky nadšení a lásky k přírodě a krásnému koníčku. Ostatně u jejího táty tomu není jinak a skoro cítíte, jako by vám některý z jeho miláčků seděl přímo u nohou.
Můžete nám přiblížit začátky vašeho zajímavého koníčka? Jak jste se k chovatelství malamutů vůbec dostal?
Pocházím z Třešňovce u Lanškrouna. Doma jsme samozřejmě měli psa a celkově to sepětí s přírodou na vesnici bylo a je veliké. Když jsem se přestěhoval do bytu v Opatovicích, tak mi to prostě chybělo. Na vojně jsem ale měl ke psům zase blízko. Po vojně jsem dlouhé roky vedl kroužek akvaristiky, kam chodívalo i osmdesát dětí. A pak když se naskytla možnost a bylo psy konečně kam dát, neváhal jsem a začal jsem s chovatelstvím aljašských malamutů.
Kolik jste měl na začátku psů?
Měl jsem tehdy dva psy. Kotce jsem měl s ostatními psi na místním cvičišti. To ale nebylo ideální. Malamuti do spřežení totiž nesmí mít takové to agresivní prostředí, které je typické pro výcvik služebních plemen. Malamut musí mít klid. Vše se změnilo, když jsem získal zázemí v chatové oblasti na Čihadlech. Psi tam získali prostor zhruba 20 x 20 metrů a opravdu velmi dobré zázemí a prostředí.
Chováte již zmíněné aljašské malamuty. V jakých soutěžních disciplínách můžeme vás a vaše svěřence vidět?
Vše začínalo klasickými výstavami, ale to opravdu nebylo pro mě. Hodnotí se, jak pes vypadá, a ne co umí a chybí v tom ten sportovní prvek a příroda. Takže záhy jsme se dali na závody ve spřežení. V těchto závodech se jezdí tři disciplíny - sprinty a tak zvané midi a longy. Sprinty měří zhruba 6 až 8 kilometrů a jsou opravdu o té absolutní, krátkodobé rychlosti. Midi jsou na vzdálenost kolem 30 až 40 kilometrů a longy asi do 150 až 200 kilometrů, někdy jsou ale i delší. Samozřejmě na tyto dlouhé závody se používají i jiné sáně, bivakuje se přes noc, takže se vezou i zásoby. Takový sen většiny závodníků jsou závody napříč Aljaškou, to je absolutní vrchol. My jsme jezdili především sprinty, to i s ohledem na finanční náročnost. Další směřování vlastně ovlivnila a určila moje nemoc. Trpím svalovou atrofií jak horních, tak dolních končetin a to je samozřejmě na spřežení velký handicap. Jezdec se musí hodně aktivně zapojovat a to s touto nemocí prostě nejde. Takže ve spřežení jezdím jen při trénincích svých pejsků a momentálně je naší hlavní disciplínou, v které ovšem slavíme velké úspěchy, pulling.
Můžete ve stručnosti pulling přiblížit?
Jedná se o soutěže psů v tahání břemen. Většinou se po kolejnicích, které jsou v zemi, tahá vozík. Na ten se postupně přikládá zátěž, nejčastěji dlaždice či obrubníky. Délka dráhy je deset metrů a časový limit na úspěšný pokus je 90 vteřin.
Jak své svěřence na závody v pullingu připravujete, je nutné dodržet nějaký tréninkový rytmus? A jak vlastně ze štěňátka vychovat výborného pullingového psa?
Na pulling jsou vhodní psi středních a velkých plemen. Tedy bulteriéři, pitbulové, ovčáci a všechna severská plemena. Už od mládí si štěňátko musí zvykat na postroj. Zpočátku v něm jen běhá, pak s ním takto v postroji chodíte na procházky, kolem šestého až osmého měsíce věku tahá lehčí předměty, například pneumatiku. A tímto způsobem se postupuje dál, pejsek nabírá svalovinu a chovatel přidává zátěž. Důležité je, aby to psa bavilo a chovatel mu tu práci nikdy neznechutil. Severská plemena jsou tažní psi, mají to v genech, rádi tahají, běhají, soutěží, je to pro ně nejen práce, ale i radost. Pullingová sezóna začíná v dubnu, asi tak dva měsíce předem přidávám psům na tréninku, zvyšuji zátěž, tahají břemena do kopce a podobně. Asi dva týdny před závody ubírám a poslední dva až tři dny mají pejsci odpočinek. Na závody jsou pak nadržení, těší se. Pokud se týká krmení, střídáme jeden den granule, druhý den maso, vše obohaceno tak, aby pes měl příjem vitamínů a dalších důležitých prvků.
Jak vlastně funguje život ve smečce, jaká je hierarchie a jsou jednotliví psi charakterové individuality?
Já mám v současnosti čtyři psy. Preferuji takové složení skupiny, že mám jen jednoho psa a další ve smečce jsou fenky. Pes je vůdce smečky a v případě, že máte ve smečce dva psy, můžete dát krk na to, že ten mladší se nespokojí s pozicí věčně druhého a bude zkoušet převzít vedení smečky. Proto mám raději složení jen s jedním psem a více fenkami. I feny mají mezi sebou jednu vůdčí, ostatní respektují její nadřazenost. Musím dodat, že fenky preferuji i pro práci, jsou takové poctivější, pracovitější, mají větší vůli. Pes bývá fyzicky lepší, ale mnohdy sází na to, že je vůdce a trošku spoléhá na ostatní. Samozřejmě mezi pejsky charakterové rozdíly jsou, je to jako u lidí, u některých pejsků brzy poznáte, že povahově to nebude pro soutěže typu pullingu to pravé ořechové.
Představte prosím v krátkosti čtenářům své největší šampióny.
Asi nejlepším psem, se kterým jsem kdy pracoval a který nám přinesl už mnoho úspěchů je nyní osmiletá fenka Blondie. Je to opravdu šampiónka se vším všudy - poctivá v práci, nikdy to prostě nezabalí. Její rekord je přesně 3070 kilogramů, což když uvážíte, že sama váží kolem 18 kilo, je opravdu fantastické. Vůdcem naší smečky je jedenáctiletý Andy, ten už soutěží mezi veterány, je to výkony pořád vynikající pes. A i velký machr co se „ubytování“ týče. Zatímco ostatní spí v boudách, Andy i v mrazech mnohdy v pohodě dříme pod širákem na střeše boudy.
Můžete ještě přidat nějakou perličku z chovatelského života?
Jednou nám fenka rodila 25. ledna. Tehdy byly ukrutné mrazy skoro třicet pod nulou, opravdu jsem se bál. Ale fenka si slámou téměř ucpala vchod do boudy a šest štěňátek v pohodě přivedla na svět. Více než týden jsme ani nevěděli kolik jich je. Byla u ní v srsti dobře schovaná jak před chladem, tak našimi zraky. A ještě snad přidám, že pro chovatelství i závodění je nejdůležitější se společně se psem sžít, věnovat se mu, dát mu opravdu svoji lásku. On se totiž za to bohatě odmění.