Cestovatelé zamířili do Indie, cílem byl 6400 metrů vysoký vrchol

Boskovice * Splněný sen, neuvěřitelný zážitek i ukázka, kam až lidská vůle může dosáhnout. Dobrodruzi Marek Svěrák a Ladislav „Sláva“ Kučera vyrazili v září minulého roku do Indie, na vrcholek Mera Peak vysoký 6400 metrů nad mořem. Jen ve dvou, zcela závislí na místních lidech a přízni počasí. Cestu, během které zdolali převýšení 14000 metrů a ušli 220 kilometrů, se pokusíme přiblížit i Vám.

(pokračování z čísla 4/2012)

Konečně teplo

V Khare, základním táboru pro výstup na vrchol, cestovatelé ještě jednou přespali. A dokonce v teple. „V přepočtu asi za 150 korun jsme si mohli nechat zatopit v kamínkách,“ prozradil Svěrák. Jelikož ale v okolí už není dřevo, vystačil jim sušený trus jaků.
Fráze z českého filmu Pelíšky „Nehoří, Peťo, prostě nehoří“ se tak ukázala jako zcela mylná. „Hoří, a jak. Možná ještě lépe jak brikety,“ smál se Svěrák. Jakmile místní uviděli, že se v chatce topí, ihned se přiběhli ohřát. Majitel však nehodlal příliš protopit, a proto za chvíli odnesl pytel s „briketami“ a pobízel ke spánku.
„My ale chodili za chatku pro další. Nahřáli jsme se, usušili věci a mohli jsme zamířit do Lukly.“ Ještě se ale museli vyrovnat s majitelem půjčovny, který cestovatelům domluvil i průvodce. „Zjistili jsme, že původně nás měl vést on, ale když bylo zemětřesení, tak zůstal a dal nám onoho výpitka,“ kroutil hlavou. Handrkování by ale nebylo k ničemu. „Živí jsme ostatně byli,“ upozornil. O další peníze se dožadoval i sám průvodce, který se s dvojicí potkal už ve značně podnapilém stavu. Nepochodil.

Teplá sprcha přijde vhod

Po dvoudenní cestě konečně spatřili město Lukla, centrum pro výstup na veškeré hory, včetně Anapurny nebo Mount Everestu. Ve městě se to hemžilo hotely, penziony, k dostání bylo cokoliv, včetně levného oblečení. „Levně bylo hlavně v Káthmándú, Sláva si dokonce koupil péřovou bundu. Dnes bychom výbavu nakupovali asi až tam,“ přiznává Svěrák.
Největší slastí byla ale teplá sprcha. „Člověk by nevěřil, jak mu to po takové době udělá dobře. Sprchoval jsem se snad hodinu,“ vzpomíná. A po prvním telefonu s rodinou po dlouhé době zamířili na zdejší letiště, které je s nejkratší dráhou známo jako nejnebezpečnější. „Kdyby byla špička, museli bychom na odlet čekat asi tři dny, my ale letěli hned druhý den v 7 hodin.“ Místní malé letiště odbaví asi stovku letadel za den. Je však otevřeno jen od sedmi hodin do pravého poledne. „Pak se zatáhne mlha a je odlétáno,“ prozradil.
Fantastický je již samotný pohled. „Bzučelo to tam jako ve vosím hnízdě. Letadlo vyletí z hory, po přistání ani nevypne motor. Rychle naženou lidi dovnitř a hned pryč.“

Letecká tragédie, odlet se odkládá

Naplánovaný odlet se však nekonal. Na cestě mezi Káthmándú a Luklou spadlo letadlo s turisty a letecký provoz zcela utichl. Letiště bylo prázdné, nikdo nevěděl, co se bude dít. „Na letišti jsme nic nezjistili a kanceláře cestovních kanceláří fungují až od tří odpoledne,“ přiblížil Svěrák.
Nezbývalo tak nic jiného, než čekat. „Byli jsme naštvaní, hor jsme měli už plný zuby. Ale zemřeli tam lidé, je to pochopitelné. Z hotelu jsme měli výhled na letiště, takže jsme čekali, kdy se objeví první letadlo,“ pokračoval.
To se sice o několik hodin později na letišti skutečně objevilo, patřilo však jiné společnosti. Až na samém konci provozní doby letiště, možná dokonce až po ní, najednou přistávalo to správné letadlo. „Vystartovali jsme z hotelu, odbavili nás a rychle jsme do něj nastoupili.“
Protože ale bylo kolem dvanácté hodiny, začaly se nad letištěm znovu sbíhat mlhy. „Třikrát jsme letiště obkroužili a čekali, zda se počasí umoudří nebo budeme znovu přistávat.“ Mlhy naštěstí ustoupily a letadlo vyrazilo na cestu.
Během letu prostoupeného silnými turbulencemi mohli pozorovat chování pilotů, kteří díky ranní havárii nevypadali zrovna dvakrát jistě. Daleko příjemnější pocit byl při pohledu z okénka. „Letuška nám ukazovala jednotlivé vrcholky, včetně Mount Everestu. Krásný pohled,“ zasnil se Svěrák.

Není nad teplo

Jako cestovatelé v čase si museli cestující připadat po příletu do Káthmándú. Z promrzlých hor se během necelé hodiny dostali do míst, kde panovaly teploty nad třicet stupňů. Čeští turisté vyrazili do hotelu a připravovali program na zbylých osm dní.
„Sláva bydlí v Anglii, kde si koupil průvodce po Himalájích. Bylo v něm vše. Ceny, ubytování, možnosti vyžití. U nás jsem něco takového nenašel,“ prozradil Svěrák. Hlavním bodem programu se stal raft, který je v těchto končinách velmi oblíbeným druhem zábavy.
Na druhý den zašli do místního raftařského klubu, instruktor byl ale zrovna na cestě. „Rozhodli jsme se pokračovat podél řeky a na raft naskočit později.“ Jako dopravní prostředek zvolili autobus. A byla to chyba. „Nacpou do něj všechno, vedle člověka tak sedí slepice nebo čínské prase. Dalo se sednout i na střechu, ale to bylo o život.“
Místní doprava připomínala spíše chaos. Do stejných aut jako u nás nacpou i třikrát tolik pasažérů. Není se tak čemu divit, že cestu autobusem si po chvíli rozmysleli a dále pokračovali stopem.
„Neexistuje auto, které nezastaví. Pouze po cestě očekávají nějaké drobné všimné, ale zastaví úplně každý. V tu chvíli jsme poznali, že Nepál je náš a můžeme jet kamkoliv. Co se nám na mapě líbilo, tam jsme vyrazili, spali jsme vždy vedle řeky. Prostě klasický vandr,“ usmíval se.

Pozor na makaka

Problém nebyl ani s potravou. Z řeky se daly vylovit ryby, kolem silnic je místní dělali i na grilu. Kromě manga a papájí byly všude kolem také banánovníky. A čerstvý banán je zcela něco jiného než ten v obchodě, co cestuje přes půl světa. „Původně jsme pro ně lezli, ale když jsme zjistili, že 2-3 kila stojí v přepočtu pětikorunu, nestálo nám to už za to,“ smál se Svěrák, který jich snědl i deset denně. „Doma by mě asi odvezli,“ dodal. Další zajímavostí byli makakové, kterých byla místní města plná. „Nejsou to ale roztomilé opičky. V očích jim byla vidět agrese, člověk musel mít respekt. A kradli jakékoliv jídlo, které někdo vytáhl,“ upozornil.
Po cestě navštívili i na mapě zvýrazněnou atrakci nazvanou jako vodní ráj. Do ráje měl však opravdu daleko. „Areál byl stavěný snad za první světové, voda kalná, že nebylo vidět na dno a rezavá skluzavka. Nikdo tam nebyl. Každý se raději vykoupe v řece, než by vlezl do takové vody,“ kroutil hlavou Svěrák.
Cestou stihli vykonat i dobrý skutek. Obědník, který na cestách už k ničemu nebyl, daroval Svěrák místní rodině. „Měli nefalšovanou radost, jako bych jim dal celou novou kuchyni. Seběhla se podívat celá rodina. A při odchodu se s námi loučili, jako bychom s nimi byli dva roky.“

Požehnat a hurá na vodu

Ještě před závěrečným raftem se nechali oba požehnat v místním klášteře a na vodu už mířili se známou červenou tečkou na čele, která je měla na vodě ochránit. „Jelikož jsme neměli vlastní raft, přiřadili nás k raftařům z Japonska. Tak zapálené lidi jsem v životě neviděl,“ smál se.
Japonci dodržovaly rozkazy tak svědomitě, že oba Češi by vlastně nemuseli ani pádlovat. „Užívali si to plnými doušky,“ přiblížil. Po pěti hodinách zábavné cesty dorazili na místo určení, 250 km daleko od letiště. „Byla to opravdu ta pomyslná třešnička na dortu. Přesně jak jsme si to představovali,“ pochvalovali si.
Následoval návrat do Káthmándú a druhý den odlet domů. Airbus byl zaplněn asi z poloviny, a tak si mohli po cestě i pěkně pospat. „Veprostřed byly čtyři volné sedačky, dostali jsme deku a mohli jsme na nich vyspat jako v business třídě,“ usmíval se Svěrák.
Příjemné bylo i přesedání v Dillí. „Létalo se na všechny strany, člověk přemýšlel, kam by se odtud mohl vydat,“ zasnil se. Poslední cesta však mířila domů, do České republiky. „Cestu jsme si opravdu užili, ale už jsme se strašně těšili domů,“ zakončil cestovatel Marek Svěrák po úspěšném návratu do rodné země.