Cestovatelé zamířili do Indie, cílem byl 6400 metrů vysoký vrchol

Boskovice * Splněný sen, neuvěřitelný zážitek i ukázka, kam až lidská vůle může dosáhnout. Dobrodruzi Marek Svěrák a Ladislav „Sláva“ Kučera vyrazili v září minulého roku do Indie, na vrcholek Mera Peak vysoký 6400 metrů nad mořem. Jen ve dvou, zcela závislí na domorodcích a přízni počasí. Cestu, během které zdolali převýšení 14000 metrů, se pokusíme přiblížit i Vám.

Chuť sáhnout si na dno
Drtivá většina lidí by si zřejmě poklepala na čelo. Ten zbytek buď absolvoval něco podobného, či jen tiše závidí. Odhodlat se a vyrazit na takovou cestu, jakou absolvovali dobrodruzi z Boskovic, by zvládl jen málokdo.
„Člověk musí milovat přírodu a mít obrovskou chuť, něco si dokázat. Sáhnout si na dno, jak se tak říká. Léta utíkají a tohle mohla být poslední šance,“ vysvětlil Marek Svěrák, který má za sebou skoky padákem i bungee jumping. Nyní se rozhodl pro daleko odvážnější cíl.
Celá výprava byla o to zajímavější, že dobrodruzi vyrazili pouze ve dvou, mimo zájezdy cestovních agentur i civilizaci, odkázáni zcela na ochotu místních obyvatel. „Pojali jsme to jako vandr, chtěli jsme svobodu. Cestovka určí kdy a kam, navíc spolupracujete s cizími lidmi. Chtěli jsme vyrazit na vlastní pěst, do neznáma, jen se základními informacemi.“ Před odjezdem na vrcholek Mera Peak, tak nechtěli vidět ani fotografie.
Stejně jako při odjezdu do exotických destinací, i před výpravou do hor je nutné podstoupit očkování. Jednalo se o vakcínu proti žloutence typu A i B, navíc proti břišnímu tyfu, které vyšlo celkově na 4500 korun.

Kdo nás povede?
Měsíční cesta začala leteckými přesuny na trase Praha–Moskva–Dillí a vedla až do Káthmándú. „Potřebovali jsme sehnat průvodce, který by nám zároveň pomohl s výbavou. Ale zdejší cestovky byly neuvěřitelně předražené. Nutily nám jak průvodce, tak nosiče, pro oba letenku do Tumlingtaru a 500 dolarů na den.“
Z toho důvodu se nakonec rozhodli najít někoho až přímo na místě. „Z Káthmándú jsme letěli dvacetimístným letadlem. Po přistání se po ostatních cestujících ani nezaprášilo a už byli v horách. Jakoby člověk přijel autobusem třeba na Bačov,“ smál se Svěrák. „Navštívili jsme vesnici, která mohla mít tak 200 obyvatel. Došli jsme asi doprostřed a najednou se všichni místní seběhli podívat, kdo to přišel,“ dodává.
Problémy však pokračovaly, domluvit se anglicky bylo prakticky nemožné. „Naštěstí jsme po chvíli našli školáka, který trochu pochopil, o co nám jde. Ukázali jsme jim i mapu, ale jako by vůbec nevěděli, co to je. Postupně jsme se ale domluvili a ten kluk přivedl padesátiletého pána jménem Kumar, který přišel rovnou z rýžoviště a že nás nahoru odvede,“ oddechli si.
Hlavním motivem pro něj byly samozřejmě peníze, kterých se místním skoro vůbec nedostává. „Vycházeli jsme z toho, že dotyčnému dáme 20 dolarů na den a mysleli si, kdoví jak velké to nejsou peníze. S nimi to ale ani nehlo,“ divil se. „Pro zdejší lidi je to vlastně jediná šance, jak si vydělat. Jinak pracují jen na rýžovišti nebo na polích s tabákem.“ Nakonec přišel Kumar, pokýval a mohlo se vyrazit na cestu.
„Potřebovali jsme ale, aby nám pomohl s věcmi. On však přišel jen s takovým malým baťůžkem. Snažili jsme se mu vysvětlit, že od něj potřebujeme pomoc. Pochopil, až když jsme věci vyskládali před něj. Batoh vyměnil za nůši, my mu do ní naskládali pár věcí a vyrazili jsme.“
Porovnání vybavení cestovatelů a jejich průvodců bylo až zarážející. „Neměl s sebou ani spacák, jen nějakou deku. K tomu větrovku, hadr a sešlapané sandále. Potkávali jsme dokonce i šerpy, kteří byli zcela bez bot. Někteří nosiči měli na zádech i 120 kilogramů. Vypadali jako náklaďák,“ smál se a kroutil hlavou Svěrák.

Úplně jiný svět
O tom, že zdejší obyvatelé žijí tak trochu na konci světa asi není třeba se dlouze rozepisovat. Přesto je porovnání obou světů do očí bijící. „Nemají ani hřbitovy. Když někdo umře, tak jej zakopou za barákem. S ničím si nelámou hlavu,“ prozradil. „Kolikrát po deseti kilometrech narazíme na jediný dům, v něm dvě rodiny odkázány jen samy na sebe. A nemocnice sto kilometrů daleko. U nás člověka popadne žlučník nebo slepé střevo a není schopný ani vyjít z domu.“
Při cestě k vrcholu byli cestovatelé závislí jen na místní pohostinnosti a vlivu svého průvodce Kumara. „Kdybychom byli sami, asi by to vypadalo jinak. Ale on nás pokaždé uvedl, jako bychom byli jeho návštěva. Co pro nás je televize nebo rádio, to jsme byli my pro ně. Taková atrakce,“ pokračoval Svěrák s tím, že pomocí úšklebků a grimas rodiny zřejmě docela pobavili.
Pohostinnost lidí však byla neuvěřitelná. „Mohli jsme spát ve stanu, ale asi bychom je urazili. Pomalu nás pustili do své postele. Spali jsme v pokoji třeba s pěti dětmi, krávou a dalším zvířectvem. V nížinách se za noc platilo v přepočtu asi 20 korun, postupně to vyrostlo na 80.“
Ve výšce 3500 metrů přišla změna, protože se Kumar již vracel do své vesnice. „Přišli jsme do větší vesničky a sehnali tak osmnáctiletého Narajena. Postupně jsme ale zjistili, že jej místní neberou tolik jako Kumara. Přeci jen, zkušenosti nenahradíš, a tady to asi platí dvojnásob.“

Dalbát, čapák i zabíjačka
Během dvacetidenního výšlapu na Mera Peak se člověk živí prakticky vším, co má po ruce. A že toho moc nebylo. „Jako v každém letadle, zavazadlo mohlo mít jen 20 kilo. Takže jsme měli karimatku, spacák, boty a nějaké konzervy.“ Místní nemají žádné obchody, jen pole s rýží a tabákem. „Ani pod ledovcem, kde je větší provoz, to nebylo o moc lepší. Sehnat se daly jen sušenky nebo čínské polévky.“
Vzhledem k tomu, že jsme nešli po hotelech, tak jsme byli závislí jen na ochotě domorodců. A zde znají vlastně jen dva druhy jídel. Ráno jejich chleba z rýže, kterému jsme říkali čapák, a večer dalbát, rýži s čočkou, bambusovými výhonky nebo česnekem.
„Čapák se musel jíst jedině čerstvý, jinak by se s ním dala rozbít hlava. Já měl s sebou játrové paštiky, kterými jsem jej vždy trochu pomazal, ale ještě dnes je nemůžu cítit. Přísahám, že jsem shodil osm kilo,“ směje se Svěrák.
Ještě v Káthmándú přitom zkusili další pochoutku, cukrovou třtinu. „Prodejce ji namlel přímo na místě z klacků, které se válely vedle na zemi, do skleničky, za které pili všichni před námi i po nás,“ přiblížil hygienické podmínky.
Nejen rýží živ je ale člověk. Boskovická výprava měla to štěstí, že se zúčastnila i zdejší zabíjačky. „S Kumarem jsme došli do vesnice, kde zrovna zabíjeli čínské prase. Sice jsme měli za ten den ujít 10 km, ale průvodce sundal nůši a naznačil nám, že dnes se dál prostě nejde. Maso je pro ně svátek.“
Lidé přinesli prase, položili je na špinavý igelit a sekáčky je začali porcovat. Opravdu je rozsekali na kousíčky. Kromě střev zužitkovali vše, co se dalo, včetně očí. Kousky dávali do rendlíku a každý z vesnice si něco odnesl. Nám donesli něco jako škvarky,“ popisoval Svěrák.

Ach to počasí
Ve vysokých nadmořských výškách se musí nutně počítat s velkými výkyvy počasí. Stejné komplikace připadly i na výpravu z Boskovic. Zatímco na startu dlouhého výšlapu museli zvládnout teploty přesahující třicet stupňů, postupně bojovali s arktickou zimou. To ale nebylo vše.
„Ležíme si takhle večer na karimatce, naléváme čaj a najednou obrovský hluk a třas. Sláva vyběhl ven, podívat se, co se děje. Zasáhlo nás zemětřesení. Všude padalo kamení a začal se dokonce rozpadat štít na domu, jehož kousky jen těsně minuly mého kolegu. Představa, co by se dělo, kdyby ho takto daleko od civilizace nějaký trefil, byla hrozná. Šlo o milimetry,“ popsal hororovou historku.
Jindy zase postup brzdila opravdová horská chumelenice spojena s mlhou. „Opravdu jsme neviděli ani na špičky nohou. Člověk šel hodinu a prakticky byl na stejném místě. A vzhledem k tomu, že po zemětřesení byla hora narušená, bylo to hodně nepříjemné,“ upozornil Svěrák.
(pokračování v čísle 4/2012)