Alois Durďák: Nevěřte krásným heslům, pečení holubi bez práce nepřiletí

V patnácti letech byl totálně nasazen. Sotva se po osvobození vrátil, zavřeli ho komunisté. Když se na prahu třicítky vrátil z kriminálu, věděl, že ukradené mládí a nejkrásnější léta života mu zločinné režimy nikdy nevrátí. Alois Durďák zavzpomínal minulou středu na osudová léta před studenty Gymnázia Boskovice. Po jeho výpovědi zavládlo ve třídě doslova hrobové ticho, studentky a studenti totiž neměli slov.
„Hodně jsem toho prožil a přiznám se, že raději bych to neprožil. Nepřál bych to nikomu z vás. Jsou to věci, o kterých se těžko mluví a píše. Je však vidět, že státy, které se oddaly myšlence totality, šly přes mrtvoly,“ začal trochu trpce své vyprávění dnes osmdesátiletý Durďák s tím, že lidé s nečistými úmysly zneužijí i sebelepší ideu. „Komunismus vznikl jako hereze, vlastně kacířství, proti katolické církvi. Výsledkem komunismu bylo 120 milionů zmařených životů na celém světě,“ poznamenal.

Fašismus a válka
Alois Durďák se narodil v roce 1927. Jako první do jeho života výrazně zasáhl fašistický režim. „Ještě za první republiky bylo v tehdejším Československu činných bezmála čtyřicet politických stran. Dnes se nám to může zdát trochu nadsazené, ale fašisté se chystali na převzetí moci už za první republiky. Když byly volby, Beneš měl namále. Nebýt slovenských hlasů, tak to vyhrál Henleinovec Čermák, za kterým stála třímilionová německá menšina u nás,“ připomněl fakt, že německá část obyvatel oblasti dnes nazývané jako Sudety nikdy nesouhlasila se vznikem Československa a popsal nástup fašismu, praktiky Henleinovců, ale i zradu v Mnichově a osud studentů, kteří po vyjádření nesouhlasu skončili v celách a posléze v koncentračních táborech. „Popravovalo se i v Brně. Strašné bylo, když přijel plný autobus svázaných lidí a za půl hodiny byli všichni mrtví. Chodili se tam dívat především Henleinovci a vykřikovali u toho sláva, sláva. Nám šel mráz po zádech. A potom začala válka.“
V té době končil mladičký Durďák kvartu, tedy první stupeň gymnázia. „Dostali jsme vysvědčení s razítkem „toto vysvědčení neopravňuje do postupu do vyššího ročníku“ a museli jsme se hlásit na pracovním úřadě, kde nás rozmístili po fabrikách. Snažil jsem se vykličkovat, zapsal jsem se na soukromou obchodní školu, ale to mi nepomohlo, stejně jsem musel narukovat do textilní továrny v Brně na Dornychu,“ pokračoval dnešní člen Konfederace politických vězňů.
Pro patnáctiletého chlapce nebylo jednoduché absolvovat tuhý pracovní režim. „V šest hodin jsme museli být v práci a dělali jsme vše, co bylo potřeba. Přišly špinavé mundůry plné blech z fronty a my jsme je museli dávat do kupy. Prostě dali nám ty nejhorší práce. Já jsem se nenechal snadno ovládnout, tak jsem tam měl dost konfliktů. Stále něco bylo. Invalidní vedoucí Herr Fritz, to byl S.A. Mann, ten nás nenáviděl jen proto, že jsme mluvili česky,“ přiblížil a popsal další vztahy: „Zajímaví byli lidé, kteří tam pracovali. Nedělejte si iluze, za flašku brandy byli ochotni pracovat pro Němce i v neděli, a to bylo dobrovolné. Na nás se koukali různě, někdo nás litoval, někdo nás přehlížel, někdo nad námi držel ochrannou ruku jako pan Martínek nade mnou. Ale nakonec mě neuhlídal. Když Němci potřebovali lidi v říši, pan Fritz mě tam prostě poslal.“
V Kolíně nad Rýnem, kde byl totálně nasazen, přestala legrace. „Bylo to hustý,“ říká sám pan Durďák. „Nikdo si tam s námi nehrál, měli jsme za povinnost zjišťovat, kde jsou spadlé nevybuchlé časované bomby. Po nahlášení jsme je museli vyhrabat a zjistit, jestli tikají nebo ne. Jestliže bomba netikala, museli jsme být moc opatrní. Nikdo nevěděl, jak je to načasované, zda vybuchne za minutu, za hodinu nebo další den. A odmítnout takovou práci, nebo nedejbože vzít něco z krytu, znamenalo jít ke zdi. Zastřelit,“ řekl a přidal příběh z Essenu, kde popravili dva chlapce za to, že jeden vzal červené botičky jako dárek pro svou dívku.

Poválečný komunismus
Po válce vládlo ve společnosti rozčarování. „Co se dalo ukrást se ukradlo, ženy, které nebyly schované byly znásilňované,“ nezastírá realitu Durďák. Totálně nasazení se však všichni těšili zpět, že dostudují. I příjemných zážitků bylo nepočítaně. „Skautovali jsme. V pětačtyřicátém jsme hned sehnali tři sta děcek a jeli jsme zachraňovat žně k Jimramovu. Ani jsme nevěděli, co se děje, co dělá Stalin a co plánují komunisté. Brali jsme je jako normální stranu, ale když nastoupili do protiútoku, tak už to začalo být špatné.“
Komunistickému režimu byli mladí lidé se svými názory nepohodlní. „Na jaře pětačtyřicátého roku jsme na sněmu ve Zlíně odsouhlasili, že vystupujeme ze Svazu mládeže, abychom nebyli závislí na státu nebo na komunistické straně. Potřebovali nás zdiskreditovat, tak nám to později spočítali,“ zmínil počátek dalších problémů pamětník.
Ten po roce 1948 složil maturitu a začal studovat práva na nově otevřené vysoké škole sociálně politické. „Jednou tam za mnou přišel chlapec a říkal, že by chtěl za hranice. A nebyl sám. Tak jsme chodili každý měsíc na východoněmecké hranice a nosili tam konzervy a sacharin. Jednou jsem tak seděl na hraničním kamenu a říkal si, zda taky neodejdu. Nebyl jsem rozhodnutý, a tak jsem si hodil mincí a padlo mi, že se mám vrátit. Také jsem si říkal, že někdo tu zůstat musí, všichni nemohou utéct.“
Netrvalo to dlouho a Alois Durďák byl zatčen. „Na Mikuláše mě sbalili z důvodu vystoupení ze SSM a přišel soud. Soudili mě podle zákona na ochranu republiky, měl jsem navrženou velezradu a špionáž. Padaly tam takové důvody, že jsem mohl například jako konfident prozradit skutečnosti typu, že třeba v Brně na náměstí Svobody jezdí tramvaje, tak to bylo absurdní.“
Výslechy byly kruté. „Nikomu bych to nepřál, mám zničené palce na nohou, funguje mi jen jedna ledvina. Když vás chytlo pět šest chlapů s pendreky nebo elektrickým kabelem... tak mě občas nosili v dece. V Brně na třídě Kapitána Jaroše, kde mě na pobočce státní bezpečnosti vyslýchali, by se možná na stěnách našla ještě krev, nejen má,“ konstatoval smutně Durďák, pro nějž ani konečný rozsudek nebyl o méně krutý. Jako třiadvacetiletý mladík totiž dostal šestiletý trest vězení.
Ze Znojma na brněnský Cejl, poté Valtice, nejtěžší kriminál v republice, nebo Jáchymov. Cely s vrahy ale i s režimu nepohodlnými lidmi. Možná i proto, že k oprátce to bylo vždy blízko, nalezl v celách kamarády, na které se může, pokud přežili, spolehnout dodnes. Mnohá místa prošel během dlouhých šesti let, aby se nakonec vrátil jako svobodný člověk do nesvobodné doby...
V roce 1968 byl u vzniku organizace K231, jež si jako název zvolila právě číslo zákona na ochranu republiky, podle nějž byl Alois Durďák souzen. Komunisté však hlasy sdružení K231 velmi rychle umlčeli. „Já jsem potom dělal ve stavebnictví, i tady v Boskovicích jsem byl, stavěl jsem Minervu i špitál. Teď po devětaosmdesátém roce jsme se dali hned dohromady a z K231 jsme udělali Konfederaci politických vězňů, v jejíž brněnské pobočce působím.“

Poučí se lidé?
Skromný pan Durďák vidí jako svou povinnost předávat dál svůj životní příběh, i když by byl nejraději, aby se jeho jméno nikde neobjevilo. Vidí velké nebezpečí a možnost zneužití líbivých hesel. „ Lidé strašně rychle zapomínají, co bylo, a vzpomínají na to, že pivo stálo korunu osmdesát. Ale to, že vydělávali tisíc korun, neřeknou. Němci a bolševisti mají stejnou taktiku, to jsou národní bratři, třeba Hitler Němce získal tím, že jim říkal, že jsou něco víc, že ti ostatní mají povinnost jim sloužit. Komunisti zase říkali, že všichni se budou mít dobře a že pečení holubi budou lítat do huby, že nikdo nebude muset nic dělat. To jsou jen taková lákadla pro naivní lidi. Vy jste inteligence a bude záležet na vás, jak budete řídit národ,“ vyzval budoucí maturanty boskovického gymnázia.
Děti nemají povědomí o tom, co se v minulém století dělo. O to více mrzí Durďáka nárůst nacionalismu a mladých fašistů. „Mohu vás ubezpečit, že tito mladí fašisté by šli v prvé řadě do koncentráku, Hitler by s něma zatočil. Takové lidi on neměl rád. Oni si to neuvědomují, když vykřikují nějaká hesla, aniž by znali jejich kořeny a symboly. Kdyby měli vzdělání, práci co by je bavila a koníčka, jako jsme my třeba měli ten skauting, tak by toto nebylo,“ ukazuje řešení.


Svoboda. Slovo, jehož hodnotu si v dnešních dnech často ani neuvědomujeme. Nevážíme si jí a ani netušíme, jak blízko můžeme být už zítra k jejímu opaku, jak blízko můžeme být k nesvobodě, nedejbože totalitě. Společnost velmi ráda zapomíná na stinné kapitoly své minulosti. Zapomenout je totiž jednodušší než se s tím, co se dělo, skutečně vyrovnat.
V sobotu jsme si připomínali osmnácté výročí tak zvané sametové revoluce, jež byla prvním krůčkem ke svobodě tehdejšího Československa. Proti pokojné demonstraci studentů pořádané u příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty nastoupily obušky vybavené policejní kordony a na pokyn vládnoucích komunistů bez milosti tvrdě zasáhly.
Minulý týden si bezpráví totalitních režimů – fašistického i komunistického – připomněli díky vzpomínkám osmdesátiletého pamětníka Aloise Durďáka také studenti boskovického gymnázia. Měli tak jedinečnou možnost uvědomit si, co skutečně v úvodu zmíněné slovo „svoboda“ vlastně znamená. Oni tu dobu totiž nezažili.
Kdo však předá mladým své zkušenosti až generace pamětníků odejde? Zvládneme to my?